Usínací horor

O uspávání a usínání obecně je napsáno mnoho. V každé publikaci či článku si člověk může najít spoustu cenných rad a téměř všechny se shodují v jednom - naučte dítě usínat samo. U své dcery jsem od miminka úzkostlivě dodržovala zmíněné rady a to, že jsem neuspávala ani na ruce, ani u prsa, dávala jsem Emi spát do své postýlky, po uložení už jsem jí nevyndavala, jen utěšila a klidným, rozhodným hlasem k ní rozmlouvala. Dařilo se. Emi stačilo uložit do postýlky, pustit kolotoč a jít. A najednou, právě, když jsem měla pocit, že se nás nějaké zdlouhavé uspávání nikdy týkat nebude, že moje Emi umí usínat sama, se to nějak zvrtlo. Přišlo to nenápadně, po troškách a najednou v tom pěkně lítám. Uspávám v náručí, houpu, čekám až usne a pak pomalinku přendavám do její postýlky. Když se pokusím o nějaký výchovný manévr, skončí to totálním hysterickým pláčem, škytáním a opět uspáváním. Nevím jak to změnit, nevím jak jí přesvědčit, že má usínat sama. Došlo to dokonce tak daleko, že začne hystericky plakat už když jí do postýlky jen posadím. Jedna zkušenější matka mi poradila - hlavně se k ní nevracet! Nesmí si spojit svůj pláč s tím, že já přijdu. Tak tomu pláči předcházím momentálně tím, že si s ní jdu rovnou lehnout. Je to nakonec rychlejší a méně drastické pro všechny zúčastněné. Jen to má jeden háček. Zpravidla s ní usnu a tudíž můj další život, kromě toho mateřského, je na bodě mrazu. A nejhorší na celém tom uspávacím rituálu je to, že já musím být jeho součástí. Nemůže nikdo občas zaskočit a tak se stávám otrokem svého vlastního dítěte, které beze mě při usínání nedá ani ránu. 

A teď, jak z toho ven? Jak ji opět naučit usínat samotnou? Je to jen období, které se přežene stejně rychle jako se přehnal strach z koupání? (Z ničeho nic se začala šíleně bát koupání, nepomáhalo nic a tak jsem jí prostě 14 dní nekoupala. Po dvou týdnech jsem jí dala do vaničky a ona si opět nadšeně hrála, na své trauma jednoduše zapomněla.) Vyřeší se něco tím, že jí nějakou dobu budu uspávat já - hezky v klidu a bez pláče a pak jí prostě jednoho dne uložím do postýlky a půjde to samo? Začínám mít strach, že v tomto případě tato taktika nevyjde. 

A tak asi přijde na řadu strategie B. Hezky uložit, dát dudlíčka, říct naučenou uspávací větu a jít...čekat nejprve pát vteřin, pak minut a pokaždé pevným a rozhodným hlasem uložit a jít. A mít pevné nervy, protože je mi jasné, že to bude boj. 

Nebo máte ještě někdo nějaký jiný fígl jak uspat a nezbláznit se u toho?