Mateřská dovolená naruby

Malé dětské škrábance a odřeniny, bolavé bříško, čelíčko rozpálené horečkou, uhození a spadnutí. To vše jsou pro děti okamžiky, kdy potřebují matčinu náruč, chlácholení a povzbuzení. Pamatuji si máminy fígle, které vždy zaručeně pomohly a utišily mé slzičky. A i když už jsem velká, pomáhají dodnes. Při horečce zaručeně pomohlo pomazání čelíčka bezem vylouhovaném v octu. Více než účinek samotného odvaru pomohlo spíše jemné masírování láskyplných matčiných prstů. Sama jsem nastavila také dlaně a chodidla a pak spokojeně usnula v polštářích vystříkaných eukalyptovým sprejem pro lepší dýchání. Na krku jsem měla uvázaný šátek s priznicovým zábalem a v ústech se mi rozpouštěla kostka cukru, na které byly nakapané kapičky proti kašli. Při štípnutí vosou pomáhala rozpuštěná kostka cukru, na odřené koleno zase barevná náplast. Jen ta desinfekce byla za trest a bála jsem se jí jako čert kříže. Naštěstí dnes existuje Bepanthen plus, který desinfikuje ránu a přitom zaručeně nepálí. To za mého dět

Být matkou přináší mnoho neznámého a zhostit se této role naplno a zodpovědně bývá pro leckterou ženu důvodem k obvyklému zamyšlení. Jsem na dítě připravená? Zvládnu to? I já jsem samozřejmě kalkulovala nad tím, zda je, či není, ta správná doba. Nemám ještě chvíli počkat a užít si pár let bezstarostnosti a mládí? V žádné rozvaze a už vůbec ne v té finanční nevyjde dítě výhradně do plusu. Vždy jsou protiváhou takové argumenty, které vás zviklají v rozhodnutí a nutí vás k zamyšlení zda ještě nepočkat. Naštěstí nás příroda vybavila silnou zbraní, která nedbá žádných výpočtů a kalkulací - bilogickými hodinami. U většiny z nás prostě začnou tikat a jejich silný tikot přehluší všechny další protiargumenty. Být matkou je nakonec silnější než cokoli dalšího. Přesto mám kolem sebe spoustu slečen, mladých žen, které z nějakého důvodu stále početí odkládají. Důvody jsou různé, často závažné, někdy méně ale jedno je jisté. Jejich biologické hodiny ještě nezačaly bít naplno. Rozum je silnější. A lé

Bohužel patřím mezi tu část populace, která je celoživotně v zajetí nejrůznějších dietních plánů, rozhodnutí, předsevzetí (zvláště těch novoročních) a následných porušení a výčitek. Je to tak co si pamatuji a je to stále dokola. Mám pocit, že bych o samotném hubnutí mohla psát hotové elaboráty, vyzkoušela jsem mnoho různých diet a doporučení. Strávila jsem hodiny cvičením, hladověním, chroupala jsem nejrůznější suchary, vytvářela odtučněné varianty svých oblíbených jídel.A nejvíc času jsem snad strávila nad sněním. Sním o krásné vysportované postavě, plochém bříšku, štíhlých pažích, dlouhých nohách. Občas se přistihnu, že jsem tak zblblá, že místo jídla na talíři vidím jen číslo v kilojoulech.  Jo abych byla k sobě byla upřímná, tak vím, že to není zase tak strašně strašné. Stále se vejdu do velikosti čtyřicet, v letadle mi stačí jedno sedadlo a to břicho, které mě nejvíc trápí se dá vždycky nějak zakamuflovat. Ale přece! A právě to břicho se v těhotenství mělo stát mou chloubou!

Je lepší dítě plně kojit do ukončeného šestého měsíce, nebo začít s příkrmy již dříve - zhruba od čtvrtého měsíce? Tato otázka hýbe mateřským světem nejen na internetových diskusích, ale i v čekárnách praktického lékaře.  Kojení i zahájení příkrmů je již úspěšně za námi. Emi je dnes deset měsíců a od čtvrtého měsíce kromě kojení ochutnává další pochutiny v podobě příkrmů. Začít s příkrmy ve čtvrtém měsíci mi vůbec nepřišlo divné, naopak situace k tomu přímo vybízela. Emi stagnovala váha, měla jsem pocit, že už jí samotné kojení přestává stačit a tak jsem místo přikrmování umělým mlékem zvolila raději zeleninku. Emi jídlo chutnalo a i když ještě neuměla ani sama sedět, nebránilo jí to v tom, aby nadšeně ochutnávala nové chutě a spořádala velikánské porce. Občas jsem se divila kolik se do jejího pidi bříška vejde. Pokračovala jsem dál v kojení, nabízela jsem prso po každém příkrmu ale Emi se sama prsa stále častěji vzdávala na úkor jiných, pro ní lákavějších pochutin. Postupně jsem př

Někde jsem četla, že až 80%těhotenství zaniká v raném stádiu. Většinou o tom ani žena neví, jen má prostě pár dní zpoždění a zárodek nového života odejde se zpožděnou menstruací. Příroda je v tomto případě mocná a dokáže již v začátcích vyselektovat každý chybný pokus. Pak bohužel existují případy, kdy se bez ultrazvuku nic nepozná a žena žije v plané naději, že je vše v pořádku. Naštěstí se u nás v České republice dělají ultrazvukové vyšetření hned a nečeká se jako v jiných západních státech až na předpokládaný 12 týden. Jsem tomu velmi ráda, už jen v případě mimoděložního těhotenství, které je velmi rizikové a čekat tak dlouho s prvním ultrazvukem by mohlo mít fatální následky nejen pro budoucí těhotenství, ale i pro život matky. A také to eliminuje zbytečně plané naděje. Já jsem se o svém zamlklém těhotenství dozvěděla na prvním ultrazvuku. Následoval další týden ještě jeden kontrolní, ale pro mě to bylo jasné. Nějak jsem to už cítila, že se nejedná o malé těhotenství, ale zamlklé.

Poslední tři týdny v mém životě opět ruka osudu pořádně zamíchala kartami. Zdálo se, že je vše tak, jak má být. Žila jsem si poklidně na mateřské dovolené a měla pocit, že to dávám na jedničku a že už není příliš mnoho situací, které by mě v současné chvíli mohly vykolejit z mého zažitého osobního štěstíčka. A přeci se stalo. Čtrnáct dní zpoždění...následné dvě čárky! Šok! Radost, emoce, zmatek, obavy...to vše mi proběhlo hlavou při pohledu na pozitivní těhotenský test. Asi všechny matky to znáte, protože i když si člověk miminko plánuje a přeje, tak přesto je to nakonec pocit tak trochu rozporuplný a je třeba pár okamžiků, než se to tzv. vydýchá. A já nemůžu říct, že bych si druhé dítě nepřála, či neplánovala, jen rozhodně ne takhle brzo. Emičce by bylo v době narození mého druhého dítěte necelý rok a půl. To znamená, že bych byla matkou tzv. skorodvojčat. Musela bych si pořídit dvojkočárek, obě děti by zřejmě byly na plenách. Přiznám se, že to byl pro mě šok. Ještě jsem se nevzpamat