Jak žít šťastný život?

Je neděle odpoledne, děti jsou nemocné, Emi má třetí den horečku, oba kašlou a smrkají a jsou ukňouraný, znuděný z věčného polehávání. A já jsem znuděná s nimi. Horečka neustupuje, kašel je čím dál dotěrnější a já se snažím udržet zdravý rozum a nepodléhat svému dětinskému sobeckému já, které křičí, že chce jít ven na procházku, nadýchat se čerstvého vzduchu a aspoň na chvíli uniknout tomu věčnému smrkání, kašlání, pláči, mazlení a nekonečnému hraní si a koukání na pár oblíbených pohádek v televizi...
A při tom nicnedělání, kdy mám čas přemýšlet, si uvědomím, že jsem věčný stěžovatel a nikdy si ničeho neumím vážit. Když jsou děti zdravé a já můžu jít ven, na výlet, za kamarádkami, jet na hory a užívat si života, takový, jaký je, tak si stále vymýšlím nějaké ale...místo, abych si vážila těch jedinečných chvilek se svými dětmi, čistého faktu, že mohu být s nimi, že si mohu hrát ve sněhu, že mohu sledovat probouzející se jaro a že si po dobrém obědě mohu lehnout do vyvětrané ložnice, přitulit se ke svým dětem a jen tak si dopřát ten luxus nedělat nic a odpočívat. Pořád se jen užírám tím co bych měla, co jsem mohla a co jsem naopak neměla, co jsem zapomněla, kam jsem se nevydala, co jsem měla udělat, nebo říct lépe. A opravdový život, ten skutečný a krásný se vším, co k tomu patří, mi mezitím utíká mezi prsty. Mám hlavu plnou plánů, toužím dělat něco pořádného, něco, co má smysl a pak se vzápětí užírám nesmyslnými pocity, které mi mé plány maří. Nevím co to je - nevěřím si? Nemám dost sebedisciplíny a tak místo práce, jen kňučím jako ty nemocné děti a čekám na zázrak, na nějaké pohlazení od maminky, která to všechno zařídí, vyřeší a pochválí mě?...

A tak jsem si právě teď, v tuto neděli v podvečer uvědomila jednu zásadní věc. Pokud něco chceš, musíš si zatím jít a opravdově. Pokud chceš být šťastná a žít svůj život v míru sama se sebou, musíš umět užívat štěstí plnými doušky, vychutnávat si jeho nenápadnou podobu každý den tak, jak k tobě přichází a ne jen čekat na nějaké opravdu velké něco, co třeba vůbec nikdy přijít nemusí. Pokud chceš něco dokázat, tak musíš vytrvat, pracovat na sobě a nehledat stále nějaké výmluvy. Chceš být blogerkou, těší tě psát, tak piš a neřeš to, že nemáš takový úspěch jako jiní...i kdyby jedinému člověku mé články něco řekly, pomohly mu se zamyslet, nebo ho jen pobaví, tak je to úspěch a co na tom záleží, že nejsem hvězda...ale tím, že to zabalím, zanevřu z nějaké hloupé uražené pýchy na blogování úplně, tím v konečnému důsledku ublížím jen sama sobě. Svět internetu si ani nevšimne, že jsem přestala, jediný, kdo bude o něco ochuzen, budu já sama. Zahodím několik let své práce jen proto, že nejsem tak úspěšná, jak bych si přála. A přitom si stačí vzpomenout na začátky, na důvod, proč jsem začala tento blog psát - dosáhla jsem čtenosti, o které se mi ani nesnilo, v podstatě jsem původně ani nedoufala, že někdo můj blog bude číst a přesto jsem ho psala, z čisté radosti z psaní, jako svůj vzkaz pro mé děti, které si třeba jednou moc rády počtou o svém dětství. 

A tak jsem po několika měsících překonala svůj blog a napsala článek, ani to nebolelo a víte co?...cítím se skvěle! Vypsala jsem se a cítím se najednou taková lehčí, pozitivnější. Život je přeci krásný, nemyslíte?:-). 


Populární příspěvky z tohoto blogu

Tři roky a dost!

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc