Mateřská dovolená naruby

O indiánské metodě, neboli odplenkování podle indiánů jsem poprvé četla, když bylo Tomáškovi zhruba rok a přišlo mi to jako bezva nápad. Super, nic na tom není. Prostě ve dvou letech sundám plenku, vysvětlím, že se čůrá na nočník, nebo záchod a za pár dní jsou plenky úspěšně minulostí. Vzhledem k tomu, že je Tomášek narozen v lednu, rozhodla jsem se počkat na jaro. A tak od března, zhruba s čtrnácti denními intervaly zahajuji své pokusy zbavit Tomáška plenky. Překvapivě vždy v pondělí. Nejprve umyji nočník od prachu, slavnostně ho postavím doprostřed obýváku a vážným tónem k němu promlouvám. Ne k nočníku, ale k Tomáškovi, i když o pár minut později mám pocit, že kdybych promlouvala k nočníku, mělo by to stejný efekt. Poté, co v deset dopoledne svlékám třetí tepláky i s ponožkami a obsah slipů vyklepávám do záchoda, mé nadšení začíná upadat. Důležité je zůstat v klidu, hlavně aby se Tomášek nějak nezablokoval. A tak si Tomášek dál vesele čůrá všude možně a já jen trnu, aby to trefil ra

Jsem tlustá, hnusná a nemám co na sebe! Přesně tak zněla sms v páteční večer od mé kamarádky. Když pominu, že je vysoká, štíhlá a vždy s dobrým vkusem, tak mě ten její výrok více než pobavil. Stála jsem totiž akorát před zrcadlem a snažila se udělat něco s tou proklatou patkou. Poté, co jsem ji nejprve vyfoukala, poté vyžehlila a nakonec opět vyfoukala, jsem ji ještě jednou zkusila umýt. Mezitím čas běžel a já stále měla jen rámcovou představu co na sebe. Po sto letech jsem měla vyrážet do centra Prahy, lístky na tu akci jsem měla víc jak půl roku v šuplíku a stejně jsem nakonec vše chystala na poslední chvíli. Zmateně jsem pobíhala po bytě, hledala vhodnou kabelku, čistila boty a k tomu ještě pacifikovala křičící děti. Asi někdo něco někomu vzal, či co...a já se šťouchla řasenkou do oka, sakra!  No znáte to, snažíte se elegantně vyndat tu černou hrudku z oka,  nemrkat a hlavně neslzet! Makeup v háji, co vám budu povídat. A to jsem si dneska chtěla vykouzlit tu super zahnutou

Je neděle odpoledne, děti jsou nemocné, Emi má třetí den horečku, oba kašlou a smrkají a jsou ukňouraný, znuděný z věčného polehávání. A já jsem znuděná s nimi. Horečka neustupuje, kašel je čím dál dotěrnější a já se snažím udržet zdravý rozum a nepodléhat svému dětinskému sobeckému já, které křičí, že chce jít ven na procházku, nadýchat se čerstvého vzduchu a aspoň na chvíli uniknout tomu věčnému smrkání, kašlání, pláči, mazlení a nekonečnému hraní si a koukání na pár oblíbených pohádek v televizi... A při tom nicnedělání, kdy mám čas přemýšlet, si uvědomím, že jsem věčný stěžovatel a nikdy si ničeho neumím vážit. Když jsou děti zdravé a já můžu jít ven, na výlet, za kamarádkami, jet na hory a užívat si života, takový, jaký je, tak si stále vymýšlím nějaké ale...místo, abych si vážila těch jedinečných chvilek se svými dětmi, čistého faktu, že mohu být s nimi, že si mohu hrát ve sněhu, že mohu sledovat probouzející se jaro a že si po dobrém obědě mohu lehnout do vyvětrané ložnice