Mateřská dovolená naruby

  Jako malé dítě jsem měla své vlastní album s fotkami. Vytvořila mi ho máma, nalepovala do něj ne jen fotky, ale i různé další vzpomínky. A já jako holka tu knihu o mém dětství milovala. Dodnes si ji ráda prohlížím, i  když znám každý snímek v knize téměř nazpaměť. A ještě raději mám chvíle, kdy se sejdeme celá rodina, vytáhne se krabice od kozaček ze skříně a my se se smíchem hodiny prohrabujeme všemi fotkami naší velké rodiny. Některé své příbuzné znám právě jen  díky těmto černobílým fotografiím. Miluji vůni těch obrázků, cítím, že mají duši a každá fotografie vypráví svůj osobní příběh.  Dnešní děti mají proti svým prarodičům mnohonásobek fotografických snímků, jsou zvěčněni při mnoha různých příležitostech. A ne jen fotky, ale dokonce i videa. Mají fotky z bříška u maminky, pár minut po porodu, první úsměv, tleskání ručičkami, krok, jízda na kole...vše je zdokumentováno. Tedy alespoň u nás. A přesto o tom Emička ani neví. Je to uloženo v počítači a celou řadu těch snímků ona