Syndrom vyhoření na mateřské? I to se může stát...

Četla jsem o syndromu vyhoření na vysoké a věděla jsem, že se to stává především v tzv. pomáhajících profesích, nejčastěji jsou ohrožené zdravotní sestry, lékaři, učitelé, lidé pracující a pomáhající druhým lidem. Pracují na tisíc procent, dávají do svého povolání maximum, nic za to nechtějí, až jednou zjistí, že se naprosto vyčerpali a že už není kde brát. Zhroutí se a nejsou schopni najít sílu, aby pomohli sami sobě, natož někomu dalšímu. 
Ačkoli se to nezdá, je mateřská dovolená jedním z nejčastějších příčin syndromu vyhoření. Matka pečuje o své jedno či více dětí s maximálním nasazením, přebaluje, krmí, převléká, vždy ochotně pomazlí, utěší, uspí, mezitím pečuje se stejným nasazením o domácnost, pere, vaří, žehlí...snaží se všem členům rodiny vyhovět, uspokojit jejich přání, pečovat o ně...ale kdo pečuje o ni? 

Když se mi narodil Tomášek, slyšela jsem často slova chvály na to, jak to dobře zvládám. Moc jsem nechápala co tím myslí, protože jsem měla pocit, že nedělám nic až tak moc záslužného. Tomášek hodně spinkal, já ho nosila v nosítku, do toho chodila ven s Emičkou jako vždycky a mezitím tak nějak bojovala s péčí o domácnost. Jasně, že toho bylo najednou víc. Už jen to kojení zabralo docela dost času, v noci jsem méně spala a přibylo pár kousků oblečení na vyprání. Ale pořád jsem neztrácela optimismus. Díky Emičce jsem se snažila žít stejně jako dosud. 

Ani nevím kdy se to začalo měnit. Nebylo to ze dne na den. Začala jsem pracovat z domova, potřebovala jsem dvě hodiny dopoledne denně k práci. Přestala jsem chodit na pravidelné dopolední vycházky, místo toho si  Emi hrála na zahradě a Tomášek spinkal v kočárku. Já pracovala, pak trochu poklidila, uvařila, byl oběd, po obědě polední spánek - opět obě děti v kočárku na zahradě. Odpoledne přicházel taťka, zůstávaly jsme tedy doma s ním. Pro úsporu času jsem občas zavolala nějaké kamarádce ať se staví ona s dětmi u nás. Emi si pohrála s dětmi, já si poklábosila a u toho jsem mohla být doma a něco tu udělat. Pořád jsem však byla sama se sebou vnitřně spokojená. Měla jsem dobrý pocit z toho, že vše tak nějak zvládám. S příchodem prázdnin jsem přerušila práci a těšila se na dny volna, které budu maximálně věnovat svým dětem....

A najednou jsem zjistila, že moje vnitřní spokojenost se vytratila. Místo, abych si užívala bazénu, sluníčka, letní pohody, svých malých dětí...tak vidím ve všem problém, jsem čím dál podrážděnější, nespokojenější...přešlapovala jsem po naší velké zahradě jako lev v kleci, brečela jsem vzteky při každém večerním uspávání, byla jsem unavená a přitom jsem v noci nemohla spát. Všechno bylo špatně. Pořád jsem mluvila o tom, že potřebuji vypadnout, utéct od toho všeho aspoň na okamžik. A současně jsem předem zazdívala každou aktivitu, neustále jsem se vymlouvala, že kvůli dětem nemůžu to či ono, že nestíhám...měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, že mě manžel nechápe...Občas jsem se nepoznávala. Sedím tady a bulím při kojení, utrhuji se na Emču kvůli kravině. Stála jsem venku, Tomášek plakal, Emi plakala a já je nechtěla jít utěšit. Nejraději bych odsud utekla. Bylo to sotva několik vteřin, ale přesto jsem to zvažovala. Samozřejmě jsem se vrátila, pohladila, utěšila...přeci ty děti nenechám plakat jen proto, že jsem naštvaná, že mě to nebaví. Miluji je přece! Ano miluji, dokonce čím dál tím víc...tak proč jsem stále naštvanější? Dříve mi nevadilo kojit každou půl hodinu a k tomu pořád dokola opakovat Emičce ty samé písničky, číst ty samé knížky. Najednou hraji kolo kolo mlýnské s absolutní nechutí. Nebaví mě to a jen se přetvařuji. Tolik let jsem cvičila s malými dětmi pořád dokola ty samé písničky a těšila se, až je budu jednou učit své vlastní děti a najednou jsem otrávená? A opět další záchvat pláče, jsem matka k ničemu, nezvládám to, děti mě nebudou mít rády...
Nechci nikam chodit, nejlépe mi je doma. Nemám co na sebe, vypadám hrozně, s dětmi se stejně nebudu bavit, nemá to cenu, než se vypravíme a vykopeme z domu, budeme muset už zase jít zpět a já stejně celou dobu budu houpat kočárkem, nebo kojit. Je jednodušší zůstat doma. 
A kruh se pomaloučku uzavíral. Záchvaty pláče a beznaděje se vkrádaly do mých dnů čím dál častěji, těch světlých okamžiků čisté radosti bylo čím dál méně. 

Pak najednou zavolala má letitá přítelkyně, matka také dvou dětí. Plakala do telefonu. A já slyšela sama sebe. Potýkala se v podstatě s totožnými pocity. Možná to přijde někomu divné, ale mě velmi pomohlo zjištění, že v tom nejsem sama. Hezky od plic jsme si postěžovaly, podrbaly a já po dlouhé době usínala s dobrým pocitem. Nejsem ta nejhorší matka na světě. 
Druhým impulsem byl článek v časopisu, který můj problém pojmenoval. Syndrom vyhoření. Ano, díky bohu nejsem ještě ve stádiu totálního vyhoření, možná ani žádný takový problém ve skutečnosti nemám. Ale příliš nápadně se popisy shodovaly s mým momentálním prožíváním. 

Rozhodla jsem se tedy bojovat se svým vnitřním já a udělat vše pro to, abych opět nalezla svou ztracenou rovnováhu a své ztracené štěstí. Musím ven, abych si dokázala vážit toho, co mám doma. Navzdory všem komplikacím, které vypravení z domu s dvěma malými dětmi skýtá, vyrazit na procházku mezi lidi, nalíčit se, učesat se, obléknout se...jít třeba jen do krámu pro rohlíky, ale pravidelně! Navštěvovat se s ostatními matkami, jít na čerstvý vzduch, kochat se horizontem, unavit tělo, aby si mysl mohla odpočinout. Prostě neuzavírat se doma, ale jít mezi lidi, plánovat si svůj den stejně, jako bych chodila do práce. A najít si spřízněnou duši. Vědět, že v tom nejste sama! 


Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?