Tři roky a dost!

 Často slýchám, že máme v České republice štěstí, že můžeme být doma s dětmi tři, nebo čtyři roky. Také jsem si myslela, že je to vážně super. Dnes, poté, co si právě odkrucuji čtvrtý rok na mateřské si říkám, že štěstí spíš mají naše děti. Snad nám to jednou vrátí a budou z nich lepší lidé. První rok na mateřské jsem si neuměla představit, že bych toho svého kouzelného pidi človíčka někam odložila a šla do práce. Fuj, práce. Druhý rok jsem nabyla dojmu, že být s dítětem doma je to nejkrásnější životní období. Doslova jsem se vzhlédla v mateřství a plánovala jsem bilion dalších potomků. Štěstí, že to nejde tak rychle a stihla jsem do svého prozření jen jednoho Tomáška. Třetí rok své mateřské jsem uvažovala o práci jako o něčem hodně vzdáleném, trochu zakázaném, ale stále převládal názor, že když už, tak maximálně poloviční úvazek a nejlépe z domova. Moje děti mě přeci potřebují neustále k dispozici. Kojím a budu kojit do samoodstavu a já jsem přeci vše, co potřebují ke zdárnému vývoji. Zařízení typu školka jsou pro kariéristky a feministky, já budu své děti vychovávat v tradičním duchu našich předků. Zajímavé je, že ta mateřská z nás nějakým zvláštním způsobem dokáže během velmi krátké doby udělat zcela jiné osoby. Najednou nosím dítě v šátku (mám radost, že po dvou letech kojení se má prsa natolik přizpůsobila, že mohu kojit i v úvazu na zádech), chodím bosa (pořádám nálety na skříně a vyhazuji šmahem všechny podpadky, malé boty a jinak deformující nepřátele mých nově objevených chodidel), pojídám chia semínka (dokonce z nich vyrábím i pudink a ještě se přesvědčuji, že je fakt výborný), místo nové kabelky si pořizuji praktický batoh s mnoha kapsičkami a úchyty a dokonce začínám uvažovat o ledvince, stala se ze mě vášnivá obhájkyně kojení a patřím do mnoha internetových skupin s podivným názvem jako stop kloboučkům, či milovníci kojení spojme se (tam už tedy nepatřím, z nějakého neznámého důvodu mě vyhodili, což jsem minimálně půl roku nesla velmi těžce - takhle se zachovat k vlastní sestře! ).

A stejně tak, jak jsem se pomalu stávala bláznivou matkou, z ničeho nic mě v mnoha zmíněných disciplínách počalo nadšení opouštět. A tak jsem do svého čtvrtého roku na mateřské vstoupila s pocitem, že kdybych bývala tolik nespěchala s tím zaděláváním dětí, mohla jsem z toho všeho vypadnout a jít si aspoň na chvíli sednout někam do kanceláře. Najednou se mi už ta práce z domova nezdá tak zajímavá. I ta školka je vlastně fajn instituce, škoda, že nedělají nějakou internátního typu:-). Představa, že si mohu obléknout něco čistého, dokonce bílého a nehrozilo by, že mi v několika okamžicích přistane přesnídávka v klíně nebo si do mě někdo utře usoplený nos.

Dokonce jsem, já blázen, přemýšlela, zda vůbec mám podávat Emičce přihlášku do mateřské školky. Naštěstí tam ona sama velmi chtěla (nikdy nepodceňujte svoje děti, oni moc dobře vědí, co je pro ně nejlepší) a naštěstí ji přijali. 

Emička mi pomalu ale jistě vylétá z hnízda. Těší se a já se těším s ní. Půjdu na své první třídní schůzky, bude mít bačkůrky (to nevadí, že doteď v duchu barefoot žádné mít nesměla), ramínko s takovou tou zástěrkou, já ji budu do té školky každé ráno vodit a vyzvedávat ji po spinkání. Bude to super! A víte co? Přemýšlím, že bych Tomáška zkusila upíchnout na nějaký ten den v týdnu do soukromé školky a já bych mohla třeba na pár hodin pracovat. Mohla bych si koupit nové boty na podpadku, zajít si na pedikůru (to chození na boso mi hrozně zničilo nohy), mít malou kabelku bez všech těch věcí jako jsou vlhčené ubrousky, krájená jablíčka a barevné lahvičky na pití. Být aspoň na pár hodin zase zpátky ve světě dospělých, bez věčného uklízení, praní, žehlení, vaření...

Tři roky na mateřské jsou skvělé, ale ten čtvrtý už je navíc. Cítím, že jsem prošla vším, čím jsem projít měla. A pokud se právě nyní nacházíte ve fázi druhého roku a říkáte si, že jsem krkavčí matka, která se chce sobecky zbavit svých dětí, tak věřte, že jsem byla stejného názoru...a třeba si na mě za další rok na mateřské opět vzpomenete:-). 

A pokud jste dočetly až sem, tak vám moc děkuji. Ne jen v tomto článku, ale za celé ty tři roky na mateřské, které píšu tento blog. Byl, je a doufám, že ještě nějaký ten čas i bude, to pro mě relax. Je to takový můj deník, o který se ráda podělím. A víte co? Byla jsem nominovaná do soutěže o mamablogerku roku. A budu moc ráda, když mi dáte svůj hlas:-). Odkaz je zde.

Přeji vám krásnou mateřskou dovolenou, Vaše Verča