neděle 19. března 2017

Jak žít šťastný život?

Je neděle odpoledne, děti jsou nemocné, Emi má třetí den horečku, oba kašlou a smrkají a jsou ukňouraný, znuděný z věčného polehávání. A já jsem znuděná s nimi. Horečka neustupuje, kašel je čím dál dotěrnější a já se snažím udržet zdravý rozum a nepodléhat svému dětinskému sobeckému já, které křičí, že chce jít ven na procházku, nadýchat se čerstvého vzduchu a aspoň na chvíli uniknout tomu věčnému smrkání, kašlání, pláči, mazlení a nekonečnému hraní si a koukání na pár oblíbených pohádek v televizi...
A při tom nicnedělání, kdy mám čas přemýšlet, si uvědomím, že jsem věčný stěžovatel a nikdy si ničeho neumím vážit. Když jsou děti zdravé a já můžu jít ven, na výlet, za kamarádkami, jet na hory a užívat si života, takový, jaký je, tak si stále vymýšlím nějaké ale...místo, abych si vážila těch jedinečných chvilek se svými dětmi, čistého faktu, že mohu být s nimi, že si mohu hrát ve sněhu, že mohu sledovat probouzející se jaro a že si po dobrém obědě mohu lehnout do vyvětrané ložnice, přitulit se ke svým dětem a jen tak si dopřát ten luxus nedělat nic a odpočívat. Pořád se jen užírám tím co bych měla, co jsem mohla a co jsem naopak neměla, co jsem zapomněla, kam jsem se nevydala, co jsem měla udělat, nebo říct lépe. A opravdový život, ten skutečný a krásný se vším, co k tomu patří, mi mezitím utíká mezi prsty. Mám hlavu plnou plánů, toužím dělat něco pořádného, něco, co má smysl a pak se vzápětí užírám nesmyslnými pocity, které mi mé plány maří. Nevím co to je - nevěřím si? Nemám dost sebedisciplíny a tak místo práce, jen kňučím jako ty nemocné děti a čekám na zázrak, na nějaké pohlazení od maminky, která to všechno zařídí, vyřeší a pochválí mě?...

A tak jsem si právě teď, v tuto neděli v podvečer uvědomila jednu zásadní věc. Pokud něco chceš, musíš si zatím jít a opravdově. Pokud chceš být šťastná a žít svůj život v míru sama se sebou, musíš umět užívat štěstí plnými doušky, vychutnávat si jeho nenápadnou podobu každý den tak, jak k tobě přichází a ne jen čekat na nějaké opravdu velké něco, co třeba vůbec nikdy přijít nemusí. Pokud chceš něco dokázat, tak musíš vytrvat, pracovat na sobě a nehledat stále nějaké výmluvy. Chceš být blogerkou, těší tě psát, tak piš a neřeš to, že nemáš takový úspěch jako jiní...i kdyby jedinému člověku mé články něco řekly, pomohly mu se zamyslet, nebo ho jen pobaví, tak je to úspěch a co na tom záleží, že nejsem hvězda...ale tím, že to zabalím, zanevřu z nějaké hloupé uražené pýchy na blogování úplně, tím v konečnému důsledku ublížím jen sama sobě. Svět internetu si ani nevšimne, že jsem přestala, jediný, kdo bude o něco ochuzen, budu já sama. Zahodím několik let své práce jen proto, že nejsem tak úspěšná, jak bych si přála. A přitom si stačí vzpomenout na začátky, na důvod, proč jsem začala tento blog psát - dosáhla jsem čtenosti, o které se mi ani nesnilo, v podstatě jsem původně ani nedoufala, že někdo můj blog bude číst a přesto jsem ho psala, z čisté radosti z psaní, jako svůj vzkaz pro mé děti, které si třeba jednou moc rády počtou o svém dětství. 

A tak jsem po několika měsících překonala svůj blog a napsala článek, ani to nebolelo a víte co?...cítím se skvěle! Vypsala jsem se a cítím se najednou taková lehčí, pozitivnější. Život je přeci krásný, nemyslíte?:-). 


středa 26. října 2016

Práce na plný úvazek


Chtěla bych být dokonalá matka a ještě dokonalejší žena. Mít perfektně uklizený byt, na sporáku bublající oběd, na stole upečenou bábovku a hezky pocukrovanou, čisté a voňavé dítě, umyté a upravené vlasy, nalakované nehty, nalíčené oči, štíhlý pas, sexy domácí obleček, designový nábytek, čerstvé květiny a věčný úsměv na tváři. Prostě dokonalá Stepfordská panička. Místo toho mám každé ráno kyselý obličej, v kuchyni atomovku, vlasy stále v culíku, štíhlý pas v nedohlednu (navzdory všem možným snahám), s tím souvisí i absence bábovky a vlastně i toho bublajícího oběda a nakonec možná i toho úsměvu. Mám pocit, že nedělám nic jiného než peru, uklízím, vařím, převlékám, přebaluji, hladovím, pracuji a stále to není nikde vidět. Jen co uklidím v kuchyni nádobí do myčky, můžu jít uklízet boty do botníku, zásadně těsně poté co vytřu celý byt, vběhne k nám na návštěvu rodinný pes Arnie a jen co převléknu Emičce čisté tričko, poleje se džusem. 
Z jednoduchých domácích činností se s dětmi po boku, nebo spíš pod nohami, stala hotová bojovka. Například uklízení čistého nádobí z myčky je pro mě žonglérský výkon, kdy dokážu v jednom okamžiku uklidit talíře, chytat nad zemí skleničku a druhou rukou odklízet ostrý nůž z příborníku. Musím říct, že mi nikdy vyklizení myčky nešlo tak rychle. Další epizodou je třeba žehlení prádla. U toho jsou třeba obzvláště pohotové smysly, protože kromě dřívějšího tupého sledování televize, musím nyní hlídat v jednom okamžiku stabilitu prkna, šňůru a zásuvku, horkou žehličku, zásobník s vodou a zkuste si k tomu všemu vyžehlit nezbednou muchlající se košili. Do toho pak každodenní prkotiny jako je zametání (vždy se Tomášek rozhodne klekat, sedat, či lehat právě v oblasti nametené hromádky a to už opravdu obstojně chodí a nepadá ani v terénu), třídění špinavého prádla (pes Arnie miluje naše ponožky a Tomášek miluje Arnieho - nebezpečná kombinace) nebo třeba vytírání podlahy (kýbl s vodou je super hračka a ještě suprovější schovka...v záchodové míse pak končí užitečné předměty jako je hřeben, bačkůrky, kostičky apod.). Mohla bych pokračovat do nekonečna, zkrátka kličkuji mezi domácností, dítětem a psem jako akrobat na visutém laně a večer, když konečně Emi usne (ještě, že už aspoň usíná sama), a Tomáška konečně ukojím ze všech prsou co mám, jen sedím a čučím. 
Kde je nějaký výsledek mé celodenní činnosti? Jak mám zůstat normální a nezbláznit se z toho všeho? A možná právě proto píšu tento blog. Mám totiž pocit, že aspoň na tomto webovém rozhraní po mě zůstává nějaká hmatatelná činnost, nějaký výsledek mého snažení. A musím se přiznat, že miluji ty chvíle, kdy celý byt ztichne a já konečně můžu v klidu zasednout k počítači a něco hezkého vám, moji milý čtenáři, napsat. Ale přesto, že mám někdy pocit, že mi z toho doslova hrábne, musím říct, že právě mateřská dovolená je mé nejšťastnější období. Je to konečně čas splněných snů. A tak si během psaní tohoto článku zrovna říkám, že přeci ten nejhmatatelnější a nejviditelnější výsledek mého snažení spí v postýlce. Jsou to moje děti. Nezáleží na tom jak moc bude uklizeno, kolik košil stihnu vyžehlit a kolik centimetrů zhubnu v pase. Důležité je, že jsou šťastné a že si najdu čas na hraní, zábavu, společné čtení a mazlení. Že mají šťastné dětství.

PS: Byla jsem nominovaná na blogerku roku 2016, pokud se Vám líbí můj blog, budu ráda za Váš hlas:-)...hlasovat můžete ZDE a já Vám moc, moc díky:-)

pondělí 24. října 2016

Jsem ambiciozní matka!

Nikdy by mě nenapadlo, že i já se stanu jednou z nich...a je to tady, jsem ambiciozní matka! Naše Emi už také chodí na angličtinu. Ještě sice neumí pořádně česky, písmenko R používá velmi sporadicky, sotva se pustila máminy sukně a začala chodit do školky, ale už jsem ji přihlásila na angličtinu. Angličtina frčí, kdo ji neumí, jako by nebyl. Já jí neumím a valnou část života se tím trápím, nechci aby Emi měla stejný pocit nedostatku. Chci, aby byla světová a angličtina k tomu prostě patří. Tedy zatím. Můžeme jen doufat, že se na místo angličtiny v příštích dvaceti letech nedostane například arabština...
V době studií jsem na téma výuky cizích jazyků psala seminární práci. Měla jsem tenkrát jasno, že rozhodně nepodlehnu módním trendům a nebudu jednou z těch, které dávají své dítě na cizí jazyk od narození. Odborníci se shodují, že vše má svou posloupnost a nejprve by se mělo dítě naučit česky a pak teprve začít s výukou cizího jazyka. Výjimku samozřejmě činí výuka v rodinném kruhu, zvlášť když je jeden z rodičů, či blízký příbuzný sám cizincem. Ale to můj případ nebyl. Je jasné, že to, co se budou tříleté děti učit celé měsíce, zvládne průměrný školák během týdnů. Přišlo mi úsměvné, když se matky chlubily, jak jejich ratolesti umí počítat do desíti, znají nějaká zvířátka...
A dnes jsem úplně to samé. Emi ještě správně nepočítá ani česky, zvládne maximálně do desíti a ještě s vynecháním nějakých číslic. Barvy umí, to jo, ale znám mnoho dětí v jejím věku, které si je ještě stále pletou a mají na to plné právo. Ale hlavně, že ví, že pink je růžová. 
A proč jsem ji tedy na tu angličtinu přihlásila? Nejprve, když se zapisovalo do kroužků, jsem odolala. Ale pak se mi to rozleželo v hlavě a čím více se blížila první hodina, tím více jsem o tom přemýšlela i z té druhé stránky. Emi je na svůj věk velmi komunikativní. Bez problému sleduje pořady v cizím jazyce a evidentně ji to nějak neobtěžuje (prasátko Pepina v agnličtině, Teo ve španělštině). Velmi často mě překvapí, že z ničeho nic použije anglický výraz, např. eis cream. Děti jsou jako houba, nasávají vše s lehkostí, nepřemýšlí o tom, zda se to musí naučit, či ne, nesnaží se to zapamatovat, tvoří si a hrají a učí se zároveň. A i když možná za ten rok ve školce nebude umět nic víc, než když tam nastoupila, tak co když se jí to někde v mozečku bude ukládat a jednou to prostě vypluje? A proto ji dál pouštím Pepinu v angličtině, protože jí to nevadí a já mám dobrý pocit, že se tím učí něco navíc, co se jí jednou může sakra hodit. 
A v neposlední řadě mě k přihlášení přesvědčil fakt, že všechny děti tam chodí. Nechci, aby se jednou, později, ve škole cítila Emi handicapovaná, že jako jediná neumí anglicky ani pozdravit. A věřte, že v té třetí třídě, kdy děti začínají s cizím jazykem a kdy už o něco jde, těch dětí, které opravdu začínají, je velmi málo. 
A tak jdu do krámu, u ucha telefon a nadšeně vyprávím své mámě, že Emi už chodí na angličtinu, už umí říct head a ukázat si na hlavu. Je skvělá, řekla bych - mnohem šikovnější, než jiné děti v jejím věku:-)...míjí mě slečna o 15 let mladší než já a v duchu si říká - á zase další jedna ambiciozní matka, chjo! 

středa 5. října 2016

Tomášek 18.měsíců



Nedávno jsem narazila na zajímavý článek s diskusí o tom, co všechno by mělo umět 18.měsíční dítě. Normálně se takovými srovnávacími diskusemi příliš nezaobírám a hlavně nestresuji, ale přivedlo mě to k zamyšlení, co že všechno tedy ten náš Tomášek už umí. 
Tak tedy umí vylézt všude možně, čím výš a nebezpečněji, tím lépe. Při mých pokusech o jeho sundání vesele poskakuje, nebo spíš uskakuje a umí říkat ne,ne,ne. Vůbec toho zatím moc nenamluví. Například mě stále oslovuje tati, slovo mami zná, ale využívá jen v případě krajní nouze. Zatím si vystačí s tati a já, protože jsem holka učenlivá, už na to slyším téměř stoprocentně. Dokáže už také spojit dvě slova - děda brm, brm (děda odjel na motorce, děda má motorku, děda seká trávu), děda pa (jdu za dědou, děda odjel), umí také au, bac, éro, papal. S těmito asi čtyřmi podstatnými slovy a dvěma citoslovci si vystačí k veškeré naší konverzaci. Zbytek jsou gesta a zvuky připomínající Tarzana - ukazuje prstem, dělá hu, hu, hu a já se většinou dovtípím. Pokud ne, plácne sebou na podlahu a začne srdceryvně plakat a naříkat. 
Také chce jíst sám. Umí poměrně hezky používat lžičku, co mu nejde nabrat lžící, vezme do ruky, nebo vypije z talíře, nebo ještě lépe vylije na stůl a pěkně rozpatlá. Krmení zásadně odmítá, jakmile se jen přiblížím k jeho lžíci, dostane záchvat a odmítá jíst úplně. Už se o to raději ani nesnažím. Nedostatek zábavy u jídla ho netrápí, zvládá si sám sobě dělat éro s lžící, brm, brm, brm - šup do pusy...
Na nočník nechodí, už sice umí ukázat na loužičku a říct čur, čur, čur, ale do nočníku se nám to trefit ještě nepodařilo. 
Naučil se jezdit na motorce. Z počátku to vypadalo z mého pohledu beznadějně a pak se stal zázrak a během hodiny zvládl to, co jeho sestra sice trochu mladší ale i tak za několik týdnů. Od té doby jezdí rád a dobrovolně a takřka pořád. 
Miluje panenky, říká jim mimi a vozí je v kočárku, nosí si je do postele a dává je spinkat, pusinkuje je, kojí je a přikrývá je peřinkou. A tak si Emi staví vláčky a koleje a Tomášek vozí miminka a já jsem ráda, že si se mnou konečně někdo hraje s panenkami. 
Používá slovo JÁ. Důrazně se domáhá a vykřikuje já, já, já budu řídit auto, chci také jíst, ta hračka je moje...
A hlavně! Umí mě krásně obejmout a dát mi tu nejsladší pusu na světě:-)


 PS: Článek mám rozepsaný z letních prázdnin...sice už nám je trochu více, než 18.měsíců, ale byla by škoda to neposlat do světa, i když o pár týdnů později:-)

neděle 25. září 2016

Máme doma školkačku:-)

První tři týdny školky jsou úspěšně za námi a já se pomalu začínám dostávat do nových kolejí. Září se chýlí ke konci a nový školní rok je tedy v plném proudu. Bála jsem se, že se Emi ve školce přeci jen nakonec nebude líbit, že budu muset absolvovat každé ráno martýrium přemlouvání a utírání slziček. Nakonec se nic podobného nekonalo. Emi chodí do školky doslova nadšeně a já si tak můžu konečně užívat mateřské dovolené jen s jedním dítětem. Jen škoda, že to druhé dítko mezitím tak nějak vyrostlo a z roztomilého, spavého miminka se doslova přes noc vyklubal malý rarach a pěkně vzteklý!

A tak se mi zdá, že si ty moji blonďáci vyměnili role. Zatímco se Emička způsobně obléká z připravené hromádky, sní celou snídani a dobrovolně si čistí zoubky a nechá se učesat, tak já mezitím honím nahatého Tomáška po celém bytě a snažím se ho převléknout, utírám vylitý čajík a otvírám mu už třetí jogurt, protože ten první si chtěl otevřít sám a ten druhý zase nejí. A když se mi konečně podaří posadit Tomáška i s jogurtem do kočárku a vyrazit do školky, jsem celá zpocená a uhnaná, každou ponožku mám jinou a jako jediná ze všech maminek běžím jen v triku i v pěti stupních celsia. No můžu být ráda, že jsem omylem nevyrazila v pyžamu, nebo že nedej bože nemusím chodit do práce, protože při představě, že k tomu všemu rannímu zmatku ještě vypravuji sama sebe do zaměstnání, je mi úzko už nyní. 

Ve školce je to pro neznalou matku z počátku lehce náročné. Botičky se dávají do jedné skříňky označené naší značkou (máme slona). Botníček je malinkatý, sotva se tam vejdou botičky, holinky už vypadávají a to celé ještě komplikuje situace, že si k nám do botníčku opakovaně dává někdo malé růžové bačkůrky. Vždy je vyndám, dám nahoru na poličku a ejhle, při odchodu, nebo nejpozději druhý den už jsou zase bačkůrky u nás v chlívečku. Přijde mi úsměvné si jít ztěžovat "prosím, ráda bych nahlásila, že se v botníčku s označením slona neoprávněně vyskytují cizí bačkory růžové barvy, velikosti 26, žádám tímto o okamžitou nápravu"...ale s blížícím se podzimem se obávám, že k tomu budu okolnostmi donucena. 
O patro výš, za rohem, do další skříňky se dává pytlík na oblečení. Koupila jsem v galanterii krásné ramínko, Emička si ho vybrala, je na něm kočička Kitty. Bohužel se do něj nic nevejde. Po čtrnácti dnech už chápu, proč v té řadě skříněk jsme jediní, kdo takové parádní ramínko mají. A tak jsem na druhý háček pověsila ještě klasický velký pytel, tam jsem dala pláštěnku, nepromokavé kalhoty, teplou bundu a větrovku. Od té doby, co je Emička ve školce, sleduji poctivě předpověď počasí, protože už ráno musím odhadnout, co jí mám připravit za oblečení na vycházku. To se dává nahoru na poličku. Pokud dítě před nástupem do školky nezvládá tak úplně samostatně oblékání a svlékání, tak si můžete být jisti, že ve školce se v této dovednosti velmi rychle zdokonalí. Přijde mi totiž, že se ty děti v podstatě celý den jen převlékají. Dopolední procházka, příchod na oběd, pak do pyžámka, pak na svačinu a pak zase ven. A pokaždé vyjma spodního prádla komplet výměna svršků. 

Se školkou mi přišly i nové mateřské starosti. Neustále vyzvídám od zkušenějších matek - co dáváte dětem na zahradu, když je chladněji, které části oblečení se nejvíc osvědčily, jak dítě obléknout, aby neprochladlo a zároveň se nepotilo...každopádně je evidentní, že se tím nakonec trápím jen já. Emičce je to totiž úplně fuk. A tak se už stalo, že ve třiceti stupních měla na sobě ne jen tepláky, ale dokonce pod nimi i legíny...nejspíš takové bigram hraní. 
Nejprve jsem si myslela, že když jsem doma a Emi tedy nemusí ve školce za každou cenu být, že bude rozumnější, když začneme pozvolna. Vyzvedávala jsem ji tedy první dny po obědě. Ale ukázalo se to v mnoha ohledech nepraktické. Po obědě je totiž už někdy kolem 11.45, to se člověk doma sotva otočí a už zase maže zpět do školky. Dalším problémem bylo spaní. Emi sice dosud spát po obědě nepotřebovala, ale po dopoledni ve školce je značně unavená. Usínala mi ale až kolem druhé a ještě ve čtyři nebyla k probuzení. Ve školce oproti tomu však jde spát už ve dvanáct a kolem druhé už se vstává. Má tak ještě čas se unavit. A tak se ukázalo, že nejjednodušší bude ji vyzvedávat po spaní kolem třetí. A jak už jsem psala, Emi s tím problém nemá, chodí tam ráda a já mám aspoň trochu času pro sebe. 

A tak jsem se rozhodla, že začnu cvičit. A tentokrát už opravdu pravidelně! A tak se pokouším o dvaceti denní výzvu s Jillien...ale o tom až příště:-).  

A co vy, jak se vašim ratolestem líbí ve školce? A co vy, matky, otcové, máte nějaký tip na uspořádání věcí?:-) 

pátek 8. července 2016

Poslední Mohykán

Tomáškovi je 18 měsíců a já se začínám cítit doslova jako "poslední Mohykán". Stále totiž kojím. Bylo nás pět maminek s přibližně stejně starými dětmi. Všechny jsme bez problému kojily. Žádná z nás neměla problémy s tvorbou mléka, děti se od porodnice hezky přisávaly, bradavky nás nebolely, měly jsme v podstatě na růžích ustláno, mléko stříkalo proudem...věřím, že pro některé novopečené maminky to zní jako pohádka. Zhruba po třech měsících skončila první. Ostatní pokračovaly a kojily vesele dál. To víte, občas jsme si hromadně posteskly, že nás to kojení tu a tam obtěžuje, ale co bychom pro ty naše drobečky neudělaly...statisticky jsme si vedly jako skupina velmi dobře, prokojily jsme se k prvním příkrmům a i ty nás od kojení neodradily...a pak přišly oslavy prvních narozenin, první krůčky a naše miminka se začínala měnit v umíněná batolata. Ejhle, ono se to umí dostat do každé podprsenky, dudlík plive, z mléka v lahvičce se mu zvedá žaludek, v noci neusne jinak, než s prsem v puse. Mléko stále stříká proudem, ale už to není takové labůžo. Snad jen ti naši maličkatí labužníci si neztěžují. A tak debaty o příznivém kojení vystřídaly diskuse na téma, jak odstavit. Nadšeně jsme si hlásily - už dvě noci spí v kuse a nechce prso! Kojím už jen ráno a večer, jinak si nevzpomene! Vypije celou lahev sunaru a pak spí jako špalek až do rána! Už tři dny nekojím, už týden nekojím, prsa už nebolí, jsem z toho venku! 
A tak se postupně přestávalo s kojením, které ve všech případech bylo chválihodně dlouhé, rozhodně převyšující běžnou délku kojení u většiny maminek. Zůstaly jsme dvě a když bylo nejhůř, psaly jsme si noční smsky, kde jsme vtipně hodnotily naší situaci. Bylo příjemné vědět, že zatímco tady už hodinu ležím přišpendlená k tomu malému násoskovi, o kousek dál, v jiném bytě, leží někdo mě podobný se stejnou násoskou...nejsem v tom sama, je to jen období, ještě pár měsíců a budu se moc konečně také podívat nerušeně na nějaký hezký film, nebo si dokonce vyrazit do kina, na večeři...Tomášek bude spinkat celou noc, přestane potřebovat moje mléko a já si budu moc oddychnout. 
A pak mi zavolala i ta poslední kamarádka. Řekla, že to vzdává, že už to takhle dál nechce. A já ji chápu. Vydržela z nás nejdéle, skoro dva roky a já vím, že kdo nezažije, nepochopí...

Já ještě zůstávám. Sice mě to občas štve, ale stále v mém případě převažují pozitiva. Nemám to srdce, ani dostatek energie na radikální odstavení. Vím, že momentálně jsem na kojení stejně závislá jako Tomášek. Je to vzájemné. Kojím zatím ráda. A když se náhodou stane, že mě to z nějakého důvodu obtěžuje, prostě nekojím. Řeknu Tomáškovi, že už mlíčko vypil a on to překvapivě chápe. Klidně usne i bez prsa, jen s ním ležím a nekojím. 

Všude se dočtete o tom, jak kojení rozjet, ale nikde se už nedočkáte rady, jak a hlavně kdy to zastavit.  Vidím svou prvorozenou, je jí akorát 3,5 roku, tedy je zhruba ve věku, kdy přichází samoodstav. A já si vážně neumím představit, že tuhle moji sladkou puberťačkou ještě kojím, takže tak nějak tuším, že do samoodstavu nevydržím. Nejspíš to radikální odstavení jednou bude muset přijít...ale teď ještě cítím, že je moc brzy. Navzdory stále častějším poznámkám z mého okolí o kojení tak velkého dítěte stále ještě vyčkávám. Ještě nepřišla ta správná chvíle. Jen mě mrzí, že zůstávám poslední z mého okolí, ve dvou se to přeci jen lépe táhlo! 

čtvrtek 19. května 2016

Tři roky a dost!

 Často slýchám, že máme v České republice štěstí, že můžeme být doma s dětmi tři, nebo čtyři roky. Také jsem si myslela, že je to vážně super. Dnes, poté, co si právě odkrucuji čtvrtý rok na mateřské si říkám, že štěstí spíš mají naše děti. Snad nám to jednou vrátí a budou z nich lepší lidé. První rok na mateřské jsem si neuměla představit, že bych toho svého kouzelného pidi človíčka někam odložila a šla do práce. Fuj, práce. Druhý rok jsem nabyla dojmu, že být s dítětem doma je to nejkrásnější životní období. Doslova jsem se vzhlédla v mateřství a plánovala jsem bilion dalších potomků. Štěstí, že to nejde tak rychle a stihla jsem do svého prozření jen jednoho Tomáška. Třetí rok své mateřské jsem uvažovala o práci jako o něčem hodně vzdáleném, trochu zakázaném, ale stále převládal názor, že když už, tak maximálně poloviční úvazek a nejlépe z domova. Moje děti mě přeci potřebují neustále k dispozici. Kojím a budu kojit do samoodstavu a já jsem přeci vše, co potřebují ke zdárnému vývoji. Zařízení typu školka jsou pro kariéristky a feministky, já budu své děti vychovávat v tradičním duchu našich předků. Zajímavé je, že ta mateřská z nás nějakým zvláštním způsobem dokáže během velmi krátké doby udělat zcela jiné osoby. Najednou nosím dítě v šátku (mám radost, že po dvou letech kojení se má prsa natolik přizpůsobila, že mohu kojit i v úvazu na zádech), chodím bosa (pořádám nálety na skříně a vyhazuji šmahem všechny podpadky, malé boty a jinak deformující nepřátele mých nově objevených chodidel), pojídám chia semínka (dokonce z nich vyrábím i pudink a ještě se přesvědčuji, že je fakt výborný), místo nové kabelky si pořizuji praktický batoh s mnoha kapsičkami a úchyty a dokonce začínám uvažovat o ledvince, stala se ze mě vášnivá obhájkyně kojení a patřím do mnoha internetových skupin s podivným názvem jako stop kloboučkům, či milovníci kojení spojme se (tam už tedy nepatřím, z nějakého neznámého důvodu mě vyhodili, což jsem minimálně půl roku nesla velmi těžce - takhle se zachovat k vlastní sestře! ).

A stejně tak, jak jsem se pomalu stávala bláznivou matkou, z ničeho nic mě v mnoha zmíněných disciplínách počalo nadšení opouštět. A tak jsem do svého čtvrtého roku na mateřské vstoupila s pocitem, že kdybych bývala tolik nespěchala s tím zaděláváním dětí, mohla jsem z toho všeho vypadnout a jít si aspoň na chvíli sednout někam do kanceláře. Najednou se mi už ta práce z domova nezdá tak zajímavá. I ta školka je vlastně fajn instituce, škoda, že nedělají nějakou internátního typu:-). Představa, že si mohu obléknout něco čistého, dokonce bílého a nehrozilo by, že mi v několika okamžicích přistane přesnídávka v klíně nebo si do mě někdo utře usoplený nos.
Dokonce jsem, já blázen, přemýšlela, zda vůbec mám podávat Emičce přihlášku do mateřské školky. Naštěstí tam ona sama velmi chtěla (nikdy nepodceňujte svoje děti, oni moc dobře vědí, co je pro ně nejlepší) a naštěstí ji přijali. 

Emička mi pomalu ale jistě vylétá z hnízda. Těší se a já se těším s ní. Půjdu na své první třídní schůzky, bude mít bačkůrky (to nevadí, že doteď v duchu barefoot žádné mít nesměla), ramínko s takovou tou zástěrkou, já ji budu do té školky každé ráno vodit a vyzvedávat ji po spinkání. Bude to super! A víte co? Přemýšlím, že bych Tomáška zkusila upíchnout na nějaký ten den v týdnu do soukromé školky a já bych mohla třeba na pár hodin pracovat. Mohla bych si koupit nové boty na podpadku, zajít si na pedikůru (to chození na boso mi hrozně zničilo nohy), mít malou kabelku bez všech těch věcí jako jsou vlhčené ubrousky, krájená jablíčka a barevné lahvičky na pití. Být aspoň na pár hodin zase zpátky ve světě dospělých, bez věčného uklízení, praní, žehlení, vaření...

Tři roky na mateřské jsou skvělé, ale ten čtvrtý už je navíc. Cítím, že jsem prošla vším, čím jsem projít měla. A pokud se právě nyní nacházíte ve fázi druhého roku a říkáte si, že jsem krkavčí matka, která se chce sobecky zbavit svých dětí, tak věřte, že jsem byla stejného názoru...a třeba si na mě za další rok na mateřské opět vzpomenete:-). 

A pokud jste dočetly až sem, tak vám moc děkuji. Ne jen v tomto článku, ale za celé ty tři roky na mateřské, které píšu tento blog. Byl, je a doufám, že ještě nějaký ten čas i bude, to pro mě relax. Je to takový můj deník, o který se ráda podělím. A víte co? Byla jsem nominovaná do soutěže o mamablogerku roku. A budu moc ráda, když mi dáte svůj hlas:-). Odkaz je zde.

Přeji vám krásnou mateřskou dovolenou, Vaše Verča