Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Není to tak dávno, kdy jsem si stěžovala na naše špatné usínání. Každý večer se opakoval ve stejném, zoufalém, rytmu. Strávila jsem přibližně hodinu až dvě ukládáním uplakané Emi do postýlky, držením za ruku, podáváním dudlíku, mezitím jsem střídavě odcházela, přicházela, usínala a zase se probouzela a neustále ji pokládala. Nepomáhalo nic, došli jsme dokonce tak daleko, že už nechtěla spát ani se mnou v posteli. Jako by se bála usnout. A když jsem přitlačila, tak se se mnou prala, násilím jsem jí držela v leže a velmi plakala. Atmosféra byla napjatá, hádali jsme s Tomem, kdo jí půjde uspat a stávali jsme se oba čím dál víc otroky svého vlastního dítěte. Vrcholem všeho byl pátek před Vánoci. Pomyslná kapka přetekla na návštěvě u známých, kde byly i jiné, stejně staré děti. Všechny děti se kolem osmé hodiny odložily do postýlky či kočárku a rodiče nerušeně pokračovali v zábavě. Jen já jsem uložení Emi do kočárku odkládala co nejvíce to šlo s vidinou konce zábavy. Bylo mi jasné, že ačkoli přes den v kočárku docela spí (ale opravdu jen docela), tak večer předvede opět svou neuspatelnou písničku. Nechápala jsem, kde se stala chyba. Vždyť to u nás bylo vždy přesně naopak! Dala jsem Emi do postýlky a ona jednoduše usnula, zatímco ostatní matky chodily uspávat a miminka plakala. Proč u nás najednou došlo k takovému obratu? 

Záchranou mi byla kniha s názvem Každé dítě může dobře spát, kterou jsem si stáhla na uložto.cz. Velmi čtivou formou autorka vysvětluje příčiny špatného spaní u malých dětí a rovnou přikládá poměrně jednoduchý návod, jak to změnit. Najednou mi bylo všechno jasné! Naučila jsem Emi usínat za pomoci rituálů, které se neobešly bez mé asistence. Kdykoli se Emi v noci probudila, zjistila, že ke spokojenému spaní jí cosi chybí - konkrétně má přítomnost a dudlík a tak se pláčem domáhala nápravy. Usnula znovu jedině tehdy, když jsem přišla, přitiskla ji k sobě a dala dudlík. Ale jelikož se mnohokrát stalo, že jsem ji hned po usnutí přesunula do její postýlky či jsem odešla z pokoje, začala se rovnou bránit spánku. Několikrát za noc se budila a já ji musela dokazovat svou přítomnost, dávat jí dudlík (který jsem neustále nemohla najít) a brát jí z postýlky k sobě do postele. Ona spala neklidně, škubala sebou, neustále kontrolovala, zda jsem stále s ní, čímž mě rušila a neustále budila. Obě jsme byly nevyspalé, podrážděné, protivné a to se odráželo na další kvalitě ne jen mého, ale i Emičky života. A tak jsem se rozhodla to změnit a dát Emičce vánoční dárek v podobě kvalitního spánku. Naučím ji usínat samotnou! A začala jsem hned. 

Nejdůležitější bylo přesvědčit manžela, že příštích pár dní sice nebudou příjemné, ale že je to ku prospěchu nás všech. Potřebovala jsem jeho podporu a bylo nutné, abychom táhli za jeden provaz. Emi je tatínkova holčička a on velmi špatně nese jakékoli slzičky. Výsledkem vždy bylo, že ji hned vyndal z postýlky, nechal si hrát a různě ji ustupoval. Nyní bylo nutné, aby byl důsledný a přísný. My rodiče přeci víme nejlépe co je pro naše dítě dobré a nesmíme dát najevo žádné pochyby. Je čas spát, tak se jde spát. Není to trest, ale dar. Zlepšíme ji tím kvalitu spánku a tudíž i života. 

Postupovali jsme tedy podle popsaného návodu. Zavedla jsem nový rituál před usnutím, po koupání si lehneme do naší velké postele, vypijeme si mlíčko, pak si přečteme knížku, pomazlíme se a pohrajeme. To vše od půl osmé do osmi. V osm jdeme dát tatínkovi pusu na dobrou noc, dáme si i my dvě pusu, uložím ji do postýlky, řeknu, že ji mám ráda, dám ji dudlík a odcházím. Samozřejmě, že první den okamžitě po odchodu z ložnice následoval velmi zdrcující pláč. Čekala jsem dle pokynů tři minuty a rvalo mi to srdce. Ještě takhle před Vánoci. Návštěva v ložnici byla jen krátká, položila jsem Emi, chlácholivě na ní promluvila a opět odešla, následovala čekačka sedm minut. To samé pak po dvanácti minutách. Bylo to smutné, ale vydrželi jsme a celkem to netrvalo déle než půl hodiny. Pak sama usnula. Suma sumárum to bylo o hodinu a půl pláče méně než při mém intenzivním uspávání. Další den to trvalo jen dvacet minut, další den deset a od té doby zhruba tři minuty. Dnes, když právě píšu tento článek, to bylo poprvé, kdy neplakala vůbec. Naopak, bylo evidentní, že se do postýlky těší. Nechci chválit dne před večerem, ale už i ty tři minuty lehkého naříkání byl úspěch a to, že se nám opravdu podaří uložit a jít, bez jediné slzičky, tak v to jsem ani nedoufala. Celé to trvalo přesně týden! A to ještě z toho týdne dva dny spala Emi u babičky, v jiném prostředí a v jiné postýlce. 

Ulevilo se mi, protože dva předešlé měsíce byl fakt horor. Nyní mám také čas pro sebe a cítím se mnohem odpočatější. A Emi také mnohem lépe spí. Vstává po osmé hodině ráno, spí nepřerušeně celou noc a v poledne, kdy ji opět jen položím do kočárku prospí další dvě hodiny v kuse, bez jediného zaplakání. Pokaždé, když se vzbudí, tak otevře oči, brouká si a nepláče. V klidu počká, až si pro ni přijdeme. Nemusím ji v noci dávat dudlík, nemusím ji chytat za ruku a trnout, že se rozpláče. A díky spaní u babičky mám i vyzkoušeno, že nezáleží na tom kde je, že ji stačí prostě uložit a nechat být. A tak se zase můžu těšit na výlety a horskou dovolenou, protože to nakonec vypadá, že si to užiji ne jen jako matka s dětmi, ale i jako žena s manželem a přáteli. A to vše díky kouzelnému vánočnímu dárku, který jsme si s Emi vzájemně o těchto svátcích nadělily - kvalitní spánek po celou noc. A to se nám stačil i během tohoto týdne vyklubat náš první zub! 

PS: doporučuji si knihu přečíst, protože obsahuje spoustu praktických příkladů a příběhů ze života (v příběhu malé Verunky jsme se našli všichni). Zaujal mě třeba přístup k dudlíku, který teď praktikujeme - snažíme se o to, aby se Emi naučila dudlík používat sama. Pokud si neumí dudlík strčit sama do úst a budí mě tedy proto, abych jí ho dala, tak je lepší ho raději sebrat. Dávám ji tedy dudlík do ručičky a uprostřed noci si ho buď sama najde a nebo je bez něj. Celý týden spí Emi bez dudlíku a vůbec ho nehledá, použije ho jen, když usíná, pak už ne.