O splínech, které muži nechápou...i matky mají své dny

Každá máma to zná - jsou dny, kdy bych nejraději se vším praštila, zalezla si někam do koutku, tam si nejdřív v klidu pobrečela a pak spokojeně prospala celý den a noc. Bývá to občas opravdu náročné. Zvláště, když si ještě k tomu někdo chce hrát na super ženu a nasmlouvá si dvě práce. Zrovna minulý týden jsem měla takovou krizi, že jsem vážně uvažovala nad totálním sebeožráním a to nejlépe do naprostého bezvědomí. 
Uspokojit potřeby všech členů domácnosti, zajistit její plynulý chod a být stále nad věcí bývá někdy silným oříškem. Nejvíc mě pak štve, že jsem neustále protivná, bez nálady, bez energie, utrhuji se, startuji tzv. na první našlápnutí a řeším běžné situace v afektu. Následně si to vyčítám, cítím, že to není správné a snažím se to ostatním vynahradit. Je to jakási křeč, usmívám se, snažím se na děti mluvit klidným hlasem a být milá na manžela, ale nejde mi to od srdce. Uvnitř jsem napnutá jako špagát. Bolí mě hlava, mám ztuhlý krk, jsem unavená a přitom nemůžu usnout. A není cesta ven. Jsem vnitřně nespokojená a cpu se čokoládou. Snažím se vysvětlit manželovi, že toho mám hodně. On ve své mužské logice argumentuje, že to přeci není tak špatné být doma s dětmi, že se stýkám s kamarádkami a když jsem unavená, ať si tedy odpočinu...mám pocit, že mi nerozumí. Chci od něj slyšet povzbuzení, pochvalu, že to zvládám a že jsem dobrá máma. Chci medvědí obejmutí. A chci najít opět svou ztracenou rovnováhu, chci zpět své sebevědomí, chci se zase cítit jako žena a ne jen jako matka! Chci se vrátit do bezstarostných studentských let, kdy mi celá řada věcí byla jedno. Bylo mi jedno, zda je doma uklizeno, nebo ne, neřešila jsem, zda mám vyžehlené prádlo, umyté nádobí, složené ponožky, nakoupené jídlo v lednici. Mnohem důležitější pro mě bylo, zda mám umyté vlasy, oholené nohy a dobrý sex. Ano, bylo to sobecké období a vlastně i velmi emočně ploché, ale mě se po něm občas stýská.

Nyní už se svět netočí jen kolem mne, spíše naopak....a i když jsem mámou ráda, tak jsou dny, kdy mě tíží ten obrovský balvan zodpovědnosti, který jsem si na sebe uvalila. Být mámou znamená, že člověk musí myslet na všechno. Odchod z domu už není jen s kabelkou, nyní musím vzít náhradní oblečení, předvídat teplotní výkyvy, déšť, slunce, myslet na přebalování, svačinu, dudlíky...obléknout děti, zabalit tašku a pak sama sebe ve chvatu a na poslední chvíli připravit k odchodu...a podle toho to také vypadá. Až za pochodu si uvědomím, že sice děti vypadají jako ze škatulky, ale já svým vzhledem nezapřu "matku pluku" a mé sebevědomí dostává další ránu do břicha. Občas se přistihnu, že mi je mnohem lépe doma na zahradě v obnošeném oblečení a s culíkem. Cítím se dobře ve světě ostatních maminek a jejich dětí...jsem tím, kým jsem dříve tak trochu opovrhovala a dělala si legraci. Mám mlíko na mozku, neumím mluvit o "normálních" věcech.

Je zvláštní jak dokáže mateřství a s ním spojená lehká sociální izolovanost devastovat ženské sebevědomí. Pomalu, polehoučku si člověk přivyká nové životní roli. A pak se na vás usměje chlápek ve frontě a vás regulérně napadne, že to bylo na někoho jiného. Na mě se přeci cizí chlápci neusmívají. Proč si najednou nevěřím?  Je to tím, že jsem krátce po porodu? Mateřství je přeci naplnění ženské role, tak proč si nepřipadám vůbec sexy? Změnilo by se mé osobní hodnocení, kdybych zhubla poporodní kila a oblékla opět své staré šaty? A nepřipadala bych si v nich nepatřičně, když už nechodím do klubů a nepařím někde po nocích? Cítím se nespokojeně proto, že postrádám ve svém životě vzruchy, které by mi umožnily cítit se žensky? Těžko říct kde je chyba. Být mámou je role na celý život, děti vás zasáhnou a už nepustí. Nelze si vzít volno, neexistuje dovolená. A to mě možná stresuje...

Jsem ráda mámou, miluji své děti, mám skvělého manžela. Snažím se užít si každý okamžik se svými malými dětmi, protože to nebude napořád. Jednou vyrostou a už mě nebudou potřebovat. Snažím se hledat pozitiva, užívat si života plnými doušky. Netrápit se zbytečnostmi. A někdy mě prostě přepadne splín, chybí mi motivace, připadám si obyčejná, marná a bez šťávy...a pak přijde Emička, obejme mě svými malými ručkami a řekne tak láskyplně - to je moje mamina...








Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek