Smutná ruka osudu

Poslední tři týdny v mém životě opět ruka osudu pořádně zamíchala kartami. Zdálo se, že je vše tak, jak má být. Žila jsem si poklidně na mateřské dovolené a měla pocit, že to dávám na jedničku a že už není příliš mnoho situací, které by mě v současné chvíli mohly vykolejit z mého zažitého osobního štěstíčka. A přeci se stalo. Čtrnáct dní zpoždění...následné dvě čárky! Šok! Radost, emoce, zmatek, obavy...to vše mi proběhlo hlavou při pohledu na pozitivní těhotenský test. Asi všechny matky to znáte, protože i když si člověk miminko plánuje a přeje, tak přesto je to nakonec pocit tak trochu rozporuplný a je třeba pár okamžiků, než se to tzv. vydýchá. A já nemůžu říct, že bych si druhé dítě nepřála, či neplánovala, jen rozhodně ne takhle brzo. Emičce by bylo v době narození mého druhého dítěte necelý rok a půl. To znamená, že bych byla matkou tzv. skorodvojčat. Musela bych si pořídit dvojkočárek, obě děti by zřejmě byly na plenách. Přiznám se, že to byl pro mě šok. Ještě jsem se nevzpamatovala z jednoho těhotenství, akorát jsem dokojila a začala trochu myslet sama na sebe a čekalo mě to znovu a tentokrát téměř dvojnásobně. To vydýchávání mi trvalo podstatně déle. Ale po pár dnech jsem si dokázala v hlavě ujasnit, že to bude fajn. Mít dvě děti blízko sebe bude sice záhul, ale má to i své nepopiratelné kladné stránky. Děti budou parťáci, odbudu si mateřskou rychleji, bude vlastně krásné mít opět doma ten malý uzlíček. Prostě jsem si řekla, že to zvládnu. A že mé srdce je dostatečně veliké, abych milovala ten nový život stejně oddaně jako miluji Emi. A co bych pro své děti neudělala že? 
A tak jsem se začala těšit. Hřál mě ten pocit, že chovám pod srdcem další život a že budeme šťastná velká rodina v malém bytečku plném lásky. Uvažovala jsem nad pohlavím, přála bych si kluka, aby síly byly vyrovnané, praktická by zase byla holčička, protože by se výbavička snadno dědila, mohla bych jim pak kupovat společné krásné dárky a později budou moc spolu navštěvovat stejné kroužky a já ještě ocením jak je fajn mít děti skoro stejně staré. 
K lékaři jsem se objednala až za čtrnáct dní. Jako zkušená matka jsem nechtěla zbytečně zmatkovat jako u prvního a říkala jsem si, že osmý týden bude akorát. 
A pak přišla ta smutná zpráva. Zamlklé těhotenství. Dlouho mi trvalo než jsem se smířila s faktem, že budu mít opět dítě, ale nakonec jsem přeci jen své tělo naprogramovala na nový život. Ten ale zanikl už na začátku, někdy v pátém týdnu. Stává se to, já vím, ale přesto. A tak se moje psychika musela opět probrat novými skutečnostmi a přesvědčit se o opaku. Že to tak vlastně mělo být, protože ještě nejsem připravená. Ještě je čas na druhé dítě. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek