Svatební blues po česku, aneb veselice byla veselá a nervy byly napnuté jak špagát


Tak je to za mnou...posledních čtrnáct dní bylo vážně hektických a tak jsem nestíhala ani zapnout počítač, natož psát na svůj oblíbený blog. Tímto se omlouvám všem pravidelným čtenářům a slibuji nápravu:-). 


Titul paní a nikoli slečna už mi podle společenských pravidel náleží několik let získáním magisterského titulu. Ono co si budeme povídat, už tím těhotenstvím se to slečnování nějak zvrtlo a tak jsem si vlastně na mladou paní zvykla už dávno. Přesto jsme se rozhodli s manželem potvrdit naše soužití a tzv. do toho praštit. A ačkoli jsem si plánovala nic neřešit a prostě uspořádat takový větší mejdan, nebylo to nakonec tak jednoduché. Nervy jsem měla na pochodu už několik dnů či týdnů předem...zařídit prostory, sepsat sliby, odeslat oznámení, objednat občerstvení, kapelu, chůvu pro Emi...není to otázka jednoho odpoledne. Vše se vydařilo, počasí si s námi zahrálo na schovávanou, ale nakonec se vše zvládlo bez deště, s úsměvem a podle představ. 


Jen by to asi nebyla opravdová svatba, kdyby se něco malého nezvrtlo. Kromě špatně sešněrovaných šatů a lehce zlobivého účesu, třešničkou na dortu byla absence chůvy doslova na poslední chvíli. Matky malých dětí mi jistě dají za pravdu, že otázka hlídání je velmi citlivá záležitost a bohužel zrovna na rodinných akcích, jako je svatba je o slušné chůvy poněkud nouze. Nakonec se i to vyřešilo, o Emičku se postarala jedna hodná sousedka a já se mohla nerušeně věnovat svatebním radovánkám. 


A nyní už nezbývá, než si zvyknout na nové příjmení. Můžu si vydechnout, dát si nohy na stůl a konečně si i možná v klidu vypít svou oblíbenou kávičku...jen musím počkat, až Emi usne. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?