Můj porodní příběh...už to bude rok

Moji milý čtenáři,

ráda bych Vám popřála krásné Vánoce. Velice Vám děkuji za přízeň a doufám, že i v příštím roce budete číst mé články na tomto blogu. Těší mě, že čtete mé příběhy. Posílám Vám tedy k Vánocům jeden vánoční příběh s dobrým koncem, o tom, jak to všechno začalo.

Vaše Verča

Můj porodní příběh
Vánoce jsou tady a já kdykoli nasaji tu vánoční atmosféru, neubráním se vzpomínkám na ty loňské Vánoce, které mi změnily život. Už nikdy nebudou Vánoce stejné, už nikdy při zvuku koled nepocítím ty stejné pocity, přišla na svět Emi, porodila jsem své první dítě a to změnilo mé prožívání Vánoc do konce života. Ačkoli vzpomínky blednou, stále je mám v živé paměti a kdy jindy, než právě teď, rok poté, napsat svůj porodní příběh? 



Mého manžela jsem potkala 26. prosince 2011. Bylo to osudové setkání, které mi zachránilo duši a já se během té jedné kouzelné noci zamilovala jako nikdy v životě. Potkala jsem toho pravého! Kdyby mi tenkrát někdo pošeptal do ucha, že přesně za rok touhle dobou pojedu do porodnice a právě on bude tím hrdým otcem, divila bych se. Ale jak říkám, bylo to osudové setkání a tak se to opravdu tak stalo.
Otěhotněla jsem přesně ten den, kdy jsme vzájemně vyslovili přání mít dítě. A termín porodu byl naplánovaný na den našeho setkání. A já od začátku věděla, že ten den se tak i stane. Prožila jsem krásné těhotenství, cítila jsem se šťastně a celých devět měsíců jsem předávala pozitivní energii svému nenarozenému děťátku. Z porodu jsem neměla strach, naopak jsem se, až na pár chvilek lehkých pochyb a obav, těšila. Četla jsem si dojemné příběhy o krásných pocitech při porodu a přála si rodit doma. Jediné totiž, co mě v hloubi duše trápilo, byl porod v porodnici - nemocnici. Nikdy v životě jsem v nemocnici nebyla a měla jsem z toho strach. Vybrala jsem si tedy Neratovice, které mě nejvíce oslovili svým vstřícným přístupem. 

Přála jsem si strávit Štědrý den doma se svými blízkými a stejně tak i první svátek vánoční, na který byla naplánovaná velká rodinná sešlost. Nechtěla jsem si nechat ujít máminu tradiční svíčkovou omáčku k obědu a sledování pohádek. A tak jsem všem říkala, že Emi se narodí přesně na termín, 26.prosince ráno. Den před porodem jsem oslavovala Vánoce v rodinném kruhu, ochutnala všechny dobrůtky, dokonce jsem i s mým manželem, mámou a sestřenicí zavítala do místní hospody, kde hrála hudba. Vesele jsem si podupávala a trochu mě mrzelo, že mě nikdo nevyzval k tanci (člověku samotnému to břicho nepřijde zase tak moc velké). Čas od času jsem cítila lehké tvrdnutí břicha, takové jiné než předtím, ale nepřikládala jsem tomu důraz a na časté otázky, kdy rodím, jsem rozjařeně odpovídala, že zítra. Přiznám se, že mě ani ve snu nenapadlo, že je to vážně pravda a že mě od toho kouzelného okamžiku dělí doslova pár hodin. Domů jsme přišli kolem půlnoci v dobré náladě. Prožila jsem krásný den. Někdy kolem půl čtvrté ráno mě vzbudila lehká kontrakce, otevřela jsem oči a čekala co se bude dít. První, co mě napadlo, že to jsou poslíčci. Zůstala jsem tedy naprosto v klidu ležet. Poslíčci přišli znovu, po chvíli trochu silněji, až mě to jak se říká vykoplo z postele. Už jsem neležela jen tak klidně, ale přešlapovala po bytě jako lvice v kleci. Vzpomněla jsem si na rady porodní asistentky z předporodního kurzu, která říkala, že pokud jsou to poslíčci, tak je rozeženu ve sprše. Tam se mi náramně líbilo. Sledovala jsem hodinky, jedna kontrakce po osmi minutách, druhá po šesti - jak jsem říkala, nepravidelné kontrakce, jsou to poslíčci. 

Mezitím už manžel nanosil tašky do auta (snažila jsem se zabalit do jednoho úhledného zavazadla, ale vážně to nešlo, ten seznam do porodnice obsahuje tolik nezbytností, že je to na lodní kufr). Já stála ve sprše a přemýšlela, zda půjdu na záchod čůrat, nebo to druhé. Všechno bylo důležitější, jen hlavně ne do toho auta. Nevydržím jen tak sedět, musím se hýbat. A hlavně, všichni říkají, že jako prvorodička mám čas a čím déle pojedu do porodnice, tím lépe. A beztak nerodím, jsou to jen poslíčci. Manžel na mě šel diplomaticky, že když už se stejně oblékl, že mu vážně nevadí mě tam pro kontrolu odvést a že se když tak zase vrátíme domů. Oblékala jsem se s kontrakcemi zhruba po pěti minutách, než jsem si oblékla ponožky a spodní prádlo, kontrakce se dostaly na čtyři minuty. Při svých myšlenkách na blížící se porod jsem zvažovala i takové detaily, jako co si vezmu na sebe do porodnice. Nakonec jsem vymyšlené outfity zavrhla s tím, že je tma a zima a oblékla se do teplákové soupravy (jediné, která mi ještě byla). Při nástupu do auta při kontrakcích po třech minutách mi blesklo hlavou, že to nejspíš žádní poslíčci nejsou. V Brandýse nad Labem (v půli cesty), kdy jsem měla kontrakce po dvou minutách, jsem si byla jistá. A bála se, že porodím v autě. Kdyby porodnice v Brandýse nebyla zavřená, nechám zastavit tam a jakou má tato instituce jako nemocnice pověst mi bylo naprosto jedno. Všechno lepší, než rodit v autě. Najednou jsem už taková hrdinka se svým domácím porodem nebyla. 

V Neratovicích už to šlo ráz naráz. Při příjmu jsem hned hlásila, že mám pravidelné kontrakce. Porodní asistentka, která mě přijímala, mi vyčinila, že jsem hysterická a že jsem teprve přijela. Prý nezávisí na tom, jak časté jsou kontrakce, ale jak silné. Uf, říkala jsem si, takže ono ještě bude hůř.
Trochu se mě to dotklo, protože jsem naopak měla pocit, že to zvládám skvěle. Bolelo to a nejspíš jsem opravdu nezažila větší bolest, ale cítila jsem se dobře, měla jsem dobrou náladu, humor mě neopouštěl a tak proč hysterická, že? Mezitím mě vyšetřil doktor, který mi oznámil: "výborně, jste na čtyři prsty, máte půlku za sebou". Tak aspoň něco, napadlo mě. Napojili mi monitor, u kterého jsem mohla stát a nechali nás v sesterně svému osudu. Současně se mnou tam byly další dva porody a já jsem teprve teď přijela, takže žádný stres. Tom chudák stál vedle mě a dělal mi společnost při mém kontrakčním tanci a peprném slovníku. No jako žádný med, chytala jsem se za hlavu a čekala až to přejde, naštěstí se to ustálilo na těch dvou minutách, takže aspoň nějaký oddych. 

Náhle, během deseti minut na monitoru, jsem najednou cítila silné pocity na tlačení. Chodila jsem do porodního kurzu, četla vše o první době porodní, psím dýchání a druhé době porodní apod., ale nějak jsem asi přeslechla, že to vážně bude takový tlak na konečník. A tak jsem jen zvolala na Toma, já se asi po.... Mé zoufalé zvolání (o to zoufalejší, že jsem si byla vědoma toho, že dosud nemám klystýr) zaslechla sestra jdoucí po chodbě. Hlavně netlačte, já někoho seženu (vlastně ani nevím kdo to zaslechl a zda to náhodou nebyla uklízečka - přeci jen na Štěpána v pět hodin ráno měli omezený personál). Každopádně přišla za chvíli mladá, usměvavá slečna, která se představila jako porodní asistentka Lucie. 

Lucie působila klidným konejšivým dojmem, měla chladné ruce, což bylo velmi příjemné a nějak zařídila, že mi odtekla plodová voda (což bylo také velmi příjemné - všechno co jde pryč, je velká úleva). S úsměvem prohlásila, že jsem otevřená na deset prstů a že jdeme na sál. Během deseti minut jsem se otevřela o šest prstů! To byl fakt fofr a nejspíš i ta síla kontrakcí už byla maximum, protože v tuto chvíli jsem cítila nutkání tlačit a tlačilo celé mé tělo a já nebyla schopna s tím cokoli udělat, ale rozhodně jsem už necítila žádné bolesti. Mé tělo si právě bojovalo svou vlastní bitvu a já byla jen pouhým divákem. Porod trval hodinu v příjemném prostředí porodního sálu, který na mě vůbec nepůsobil nemocničním dojmem, v tlumeném osvětlení a za přítomnosti jen Toma a Lucie, která mi snad četla myšlenky a dokázala ze mě vyždímat maximum. Rodila jsem na všech čtyřech, bez bolestí a s chválihodnou výdrží (Lucie mě chválila jak dlouho vydržím zadržet dech a tlačit - až 40 vteřin). Ještě spojenou pupeční šňůrou mi položila Emi do náruče a já si ji přitiskla na nahé tělo. Byla to nejhodnější miminko, vůbec neplakala, jen si mě prohlížela a tulila se ke mně. Byl to krásný zážitek, na který budu celý život vzpomínat s radostí. Nic jsem necítila, všechna předchozí bolest byla pryč, zůstalo jen čiré štěstí a láska. V prvním okamžiku, kdy jsem si přitiskla své dítě na hruď, jsem věděla, že nikoho nebudu v životě milovat víc. Moje síla, moje energie, moje bytí teď patří tomuto dítěti, které budu vychovávat jak nejlépe dovedu. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek