Nošení dětí

Na těhotenství je jedna velmi krásná věc (pokud tedy čekáte první mimi) a to, že máte čas na blbosti. Máte k dispozici neomezené množství času a energie k brouzdání na internetu, diskutování na mamawebech a přemýšlení o těch nejpodivnějších výchovných praktikách a teoriích. Každá z nás se určitě nejméně jednou přistihla při úvahách, že to či ono rozhodně jako matka dělat nebudu. Já si byla jistá v kramflecích mnoha věcmi a dnes, s odstupem času, musím přiznat, že realita je nepatrně odlišná a že se mateřství dá naplánovat stejně jako samotný porod...tedy prakticky vůbec. 
Jednou z teorií, která mě nadchla byl výchovný přístup Amazonských indiánů popsaný velmi barvitě v knize Princip kontinua od autorky Jean Liedloffové. Pasáže o pocitech nošených miminek mě dojaly tak, že jsem je četla stále dokola a představovala si samu sebe jako indiánku, který je se svým mimi v neustálém kontaktu tělo na tělo, jak s ním vařím, škrábu brambory, uklízím, bavím se s přáteli a mé krásné malé mimi (tenkrát ještě nemělo ani pohlaví, ani jméno) poznává pomalu svět skrz mé prožitky, vnímá pohyby mého těla a energii, kterou mu předávám. Představa to byla velmi idylická a o to víc nádherná. A ačkoli jsem i já záhy procitla ze svého těhotenského snění a nechala se převálcovat realitou 21.století, odnesla jsem si z této knihy předsevzetí, že budu své mimi chovat co nejvíce to půjde a nikdy (a to jsem opravdu dodržela) nenechám své dítě bezdůvodně plakat někde samotné v postýlce, nedej bože ho snad nechat vyřvat. 
A tak první věc, kterou jsem si nadšeně pořídila do své výbavičky, bylo ergonomické nosítko (proč nosítko? nevím - prostě jsem si ho koupila, protože mi přišlo vázání šátku příliš složité, i když osobně proti šátkům zrovna tak nic nemám a výsledek je dle mého názoru úplně stejný). 

Když jsem si přinesla ten malý tříkilový uzlíček domů, nosila jsem ho neustále jen tak v náruči a na nosítko jsem ani nepomyslela. Nepotřebovala jsem ho a navíc mi přišlo, že je Emi tak malinká, že by mi z něj asi vypadla. Najednou jsem si neuměla představit, že jí upnu do té věci k sobě a přišlo mi mnohem přirozenější ji nosit jen tak. Protože byla zima, logicky (to se přeci má) jsem jezdila na procházky ven s kočárkem. Najednou se zdálo, že nosítko byl jen takový rozmar a že skončím jako většina mých známých jen u koupi a po pár měsících ho opět prodám někde na bazaru. Ale dostala jsem příležitost nosítku dát šanci. Emi někdy kolem měsíce měla velmi senzitivní období a kdykoli nebyla v náruči, tak plakala. A já, protože jsem si opravdu přála ji nenechat vyplakat (navzdory všem dobře míněným radám o rozmazlování a naučení ji jen na ruku), jsem sáhla po nosítku. Najednou jsem měla volné ruce k čemukoli a Emi byla spokojeňoučká, spinkala tam jako andílek a vydržela neplakat celé dny. A i mě se zalíbil ten pocit mít ji na blízku, cítit, že je v bezpečí, v pořádku nejen fyzicky, ale především psychicky. Najednou jsem se smála všem těm typickým dotazům zda se tam neudusí, zda ji neumačkám a zda si neničí páteř. Věděla, cítila jsem, že ne, že je v naprostém pořádku. 

Byla zima a protože jsem si stále nedokázala to nošení tak úplně představit, nosila jsem ji spíš jen doma, nebo na kratší procházky. Jinak jsem používala kočárek, ve kterém Emi spí dodnes velmi ráda. Nebyla jsem takovou tou typickou matkou indiánkou, ale přesto věřím, že mé nošení bylo a je stále k něčemu dobré a že to mělo pozitivní vliv na psychický vývoj mé krásné sladké dcery. Je totiž přesně jako ty indiánské děti v knize Princip kontinua - je klidná, vyrovnaná, nepláče a usmívá se na celé kolo. Pokud ještě někdy budu matkou, zkusím nošení ještě více zdokonalit, nebudu se vymlouvat na počasí a pořídím si k nosítku i speciální bundu, protože už vím, že se to dá, stačí jen chtít. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek