Jak málo stačí ke štěstí, ale bohužel i k neštěstí!

Být matkou je práce na plný úvazek. Jo je to klišé - já vím, ale nedalo mi to a musela jsem to napsat. Když se Emi narodila, byla jsem ze všeho doslova vykulená. Stačilo, aby se Emi v noci trochu zavrtěla a už jsem měla oči na stopkách. Musela jsem samu sebe přesvědčovat, že nemůžu být vzhůru tisíckrát za noc, pokaždé když Emi vydá nějaký zvuk či pohyb. Můj spánek je přeci důležitý! Nakonec jsem si nějak zvykla a přítomnost toho malého uzlíčku vzala za samozřejmost a tak nějak se naučila i vypnout. Aspoň v noci. Jak bláhová jsem byla, když jsem měla pocit, že musím pořád dávat pozor. Tenkrát to ještě byla hračka. Dnes Emi leze, stoupá si a to teprve přichází chvíle, kdy jde doslova o život. A já musím mít oči i uši na stopkách neustále, protože stačí okamžik a má sladká dcera již není tam, kde jsem na ní spočinula naposledy svým pohledem. Zrovna třeba dnes. Hraje si v obýváku za přítomnosti rovnou dvou párů očí i uší. A během vteřiny nepozornosti byla Emi na chodbě a rovnou na sedmém schodě. Kdo by to byl řekl, že umí lézt po schodech a ještě takhle rychle? Všiml si toho pracující tatínek v patře, který slyšel ťapy ťap po schodech. Já ani babička jsme neměly zdání.  
Pořád musím myslet nejméně dva kroky dopředu, hlídat horkou kávu na konferenčním stolku, zapálená kamna, žehličku na žehlícím prkně, zásuvky, kabely, televize, psí misky...prostě nic není v bezpečí a moje dcera už vůbec ne. Nebezpečí číhá na každém kroku! Pro svůj klid jsem si pořídila velkou dětskou ohrádku. Ohrádka zaplňuje dvě třetiny našeho obýváku, takže máme jen tak tak místo na průchod kolem a na gauč musíme skákat šipku. Ohrádku jsem zútulnila pěnovým barevným puzzle, dala jsem tam i nafukovací prolézačku, krabice hraček. Je to místo, kde si Emi může nerušeně hrát, zatímco já vařím, uklízím, žehlím, koukám na televizi. Je tam v bezpečí. Jen jak jí vysvětlit, že je to príma a že nemusí pokaždé spustit povyk, když jí do ohrádky dám. Je to přeci její království. Ale ten ryk je občas k nevydržení a tak jí vyndám a nechám jí korzovat naším bytem. Uklidila jsem vše z dosahu jednoho metru nad zemí, zajistila jsem nebezpečné předměty a obrnila se trpělivostí při vaření, kdy mi leze pod nohama i při zametání, kdy mi najednou pod nohama neleze, ale leze v nametené hromádce. Ohrádka zůstává, občas jí tam dám a věřím, doufám, že si tam zvykne a bude si tam ráda hrát. Do té doby mám pořád oči i uši nastražené a čekám, kdy vyroste. Ale přeci jen to má jedno pozitivum. Díky lezoucí dceři mi to nedá a každý den luxuji a vytírám. Utírám pravidelně prach i v zákoutích, které jsem dříve tak trochu odbývala. Máme tak doma o poznání uklizeněji:-). 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?