Bít či nebít?

Na výchovu své dcery mám poměrně jasný názor. Chci ji dávat lásku, péči, něhu, nenechat ji vyplakat, ochraňovat ji, všímat si ji, respektovat a nebít. Mám jasno v tom, že výchova se dá zvládnout i bez fyzických trestů. A i když je mi jasné, že to nebude vždy jednoduché a v budoucnu jistě přijde mnoho chvil, kdy budu počítat do desíti, abych nereagovala dřív než myslím, že se to zvládnout dá. Nechci přeci aby se mě Emi bála, chci aby mě respektovala a uznávala mou přirozenou autoritu. 

Do teď to bylo jednoduché a vím, že to ještě nějaký ten pátek jednoduché bude (až puberta napevno vyzkouší mé pevné přesvědčení) a přesto jsem už teď udělala přesně to, co jsem přeci dělat nechtěla! Plácla jsem Emi po ručičce. Ne se zlostí, ani za trest. Jen jsem ji prostě chtěla varovat (už po desáté), že je u těch nebezpečných šuplíků, do kterých si za poslední týden již pětkrát přivřela prstíky a hrozně potom naříkala. A tak jsem jí vzala za ručičku dobývající se k hraně šuplíku, řekla důrazně ne,ne,ne, bude to au a plácla ji přes prstíky. Asi ji to vůbec nebolelo, protože to nebyla žádná rána, koukla na mě a šla si po svém. Od té doby si prstíky nepřivřela (zatím je to pár hodin), ale třeba to bylo účinné a nebo taky třeba se již poučila sama z předchozí bolesti a můj výchovný zásah byl již bezpředmětný. 

Je to jen epizoda, která jistě nenechá žádné následky na Emičky psychice. Ale mě to zaskočilo. Plácla jsem dřív, než jsem myslela. Můžu se obhajovat, že to bylo pro její dobro, myslela jsem to dobře, nechtěla jsem jí trestat, jen varovat. Ale přeci stejně pro její dobro bude jednou i v budoucnu pár na zadek, když mi uteče přes silnici, nebo výchovný pohlavek, když bude drzá. Prostě občas je těch pár na zadek menší zlo, než to, které by se mohlo stát, pokud dítě opravdu nepochopí, že je to vážné. Řekněme již zmíněné utíkání přes silnici. Ona přeci musí vědět jak je silnice nebezpečná a na rozdíl od šuplíku to nelze nechat na osobní zkušenosti. 

A tak jsem se sama zahnala do úzkých. Stojím před otázkou filosofickou (jen ta gramatika naznačuje trochu jiné úvahy). Bít své dítě, nebo nebít? Kdy? Pro dobrou věc? A opravdu nestačí jen domluva? A kolik domluv je třeba, než se dítě naučí poslouchat? 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?

Obrázek
Celý minulý týden jsem se zaměřila na hledání nejúčinnějších mastí, gelů, pudrů a jiných přípravků na naše neštovice. Hledala jsem na mamawebech a poctivě pročítala všechny diskuse na dané téma. Neštovice se mají mazat, za nás to bylo většinou tekutým pudrem, ale dnes existuje celá řada dalších přípravků a matky i odborníci se často v názorech na ten nejlepší liší. A tak se moje malá Emi stala pokusným králíkem. Pokyny od paní doktorky byly jednoduché - natírejte buď genciánkou, nebo tekutým pudrem. Po tekutém pudru jsou větší stroupky. A tak jsem z počátku zvolila genciánku. Měli jsme doma vše modré, Emi má nový stříbřitý přeliv alá důchodkyně a pupínky vypadaly dobře. Mohly dýchat a svědění první dva dny nás netrápilo. Pro jistotu jsem podávala preventivně fenistilové kapičky. Třetí den se výsev pupínků zastavil a začaly se na prvních neštovicích tvořit stroupky. A přišlo také svědění - zvláště v noci. Na internetu jsem se v jedné diskusi dozvěděla o gelu na neštovice - Vira sooth...
Další informace

Indiánská metoda v praxi

Obrázek
O indiánské metodě, neboli odplenkování podle indiánů jsem poprvé četla, když bylo Tomáškovi zhruba rok a přišlo mi to jako bezva nápad. Super, nic na tom není. Prostě ve dvou letech sundám plenku, vysvětlím, že se čůrá na nočník, nebo záchod a za pár dní jsou plenky úspěšně minulostí. Vzhledem k tomu, že je Tomášek narozen v lednu, rozhodla jsem se počkat na jaro. A tak od března, zhruba s čtrnácti denními intervaly zahajuji své pokusy zbavit Tomáška plenky. Překvapivě vždy v pondělí. Nejprve umyji nočník od prachu, slavnostně ho postavím doprostřed obýváku a vážným tónem k němu promlouvám. Ne k nočníku, ale k Tomáškovi, i když o pár minut později mám pocit, že kdybych promlouvala k nočníku, mělo by to stejný efekt. Poté, co v deset dopoledne svlékám třetí tepláky i s ponožkami a obsah slipů vyklepávám do záchoda, mé nadšení začíná upadat. Důležité je zůstat v klidu, hlavně aby se Tomášek nějak nezablokoval. A tak si Tomášek dál vesele čůrá všude možně a já jen trnu, aby to trefil ra...
Další informace

In line brusle s kočárkem - jde to, jen zbytečně neriskujte

Obrázek
Najít sport, při kterém se účinně hubne, bude vás to bavit a ještě jej můžete provozovat se svým dítětem není jednoduché. Nekonečné procházky parkem mě záhy omrzely a hlavně jsem měla pocit, že to příliš nefunguje. Chtělo to něco víc energeticky náročného, zábavnějšího a hlavně něco, při čem opravdu budu hubnout! Chvíli jsem zkoušela cvičení podle internetu. Taková Jillien Michaels se zdála jako ideální - zvláště její třiceti denní program. Když jsem překonala všechny osobní překážky, jako je lenost, připojení k internetu, podložka a malé jednoruční činky a vrhla jsem se v aerobním dresu na svou každodenní lekci (říkala jsem si, že když se obléknu, bude mě to třeba i více bavit), jako na potvoru se Emi vzbudila a začala se s hlasitým rykem vyžadovat mé pozornosti. A zkuste si skákat v rytmu, nahoru dolu v potu tváře a do toho pokřikovat na řvoucí mimi v kočárku, že už to skoro bude, že zbývá jen dvacet minut. Přiznám se, že se mi nepovedlo tu půlhodinovou lekci odcvičit celou ani jedn...
Další informace