Bít či nebít?

Na výchovu své dcery mám poměrně jasný názor. Chci ji dávat lásku, péči, něhu, nenechat ji vyplakat, ochraňovat ji, všímat si ji, respektovat a nebít. Mám jasno v tom, že výchova se dá zvládnout i bez fyzických trestů. A i když je mi jasné, že to nebude vždy jednoduché a v budoucnu jistě přijde mnoho chvil, kdy budu počítat do desíti, abych nereagovala dřív než myslím, že se to zvládnout dá. Nechci přeci aby se mě Emi bála, chci aby mě respektovala a uznávala mou přirozenou autoritu. 

Do teď to bylo jednoduché a vím, že to ještě nějaký ten pátek jednoduché bude (až puberta napevno vyzkouší mé pevné přesvědčení) a přesto jsem už teď udělala přesně to, co jsem přeci dělat nechtěla! Plácla jsem Emi po ručičce. Ne se zlostí, ani za trest. Jen jsem ji prostě chtěla varovat (už po desáté), že je u těch nebezpečných šuplíků, do kterých si za poslední týden již pětkrát přivřela prstíky a hrozně potom naříkala. A tak jsem jí vzala za ručičku dobývající se k hraně šuplíku, řekla důrazně ne,ne,ne, bude to au a plácla ji přes prstíky. Asi ji to vůbec nebolelo, protože to nebyla žádná rána, koukla na mě a šla si po svém. Od té doby si prstíky nepřivřela (zatím je to pár hodin), ale třeba to bylo účinné a nebo taky třeba se již poučila sama z předchozí bolesti a můj výchovný zásah byl již bezpředmětný. 

Je to jen epizoda, která jistě nenechá žádné následky na Emičky psychice. Ale mě to zaskočilo. Plácla jsem dřív, než jsem myslela. Můžu se obhajovat, že to bylo pro její dobro, myslela jsem to dobře, nechtěla jsem jí trestat, jen varovat. Ale přeci stejně pro její dobro bude jednou i v budoucnu pár na zadek, když mi uteče přes silnici, nebo výchovný pohlavek, když bude drzá. Prostě občas je těch pár na zadek menší zlo, než to, které by se mohlo stát, pokud dítě opravdu nepochopí, že je to vážné. Řekněme již zmíněné utíkání přes silnici. Ona přeci musí vědět jak je silnice nebezpečná a na rozdíl od šuplíku to nelze nechat na osobní zkušenosti. 

A tak jsem se sama zahnala do úzkých. Stojím před otázkou filosofickou (jen ta gramatika naznačuje trochu jiné úvahy). Bít své dítě, nebo nebít? Kdy? Pro dobrou věc? A opravdu nestačí jen domluva? A kolik domluv je třeba, než se dítě naučí poslouchat? 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?

In line brusle s kočárkem - jde to, jen zbytečně neriskujte

Indiánská metoda v praxi