Přesně rok od první lžičky

 V tomto týdnu je to přesně rok od doby, kdy jsem naší malé Emi naservírovala první lžičku opravdového jídla. Po čtyřech měsících kojení tařka nonstop, jsem se na mou duši nemohla dočkat, až si od té mé malé pijavičky aspoň částečně oddychnu a místo prsa ji budu moc naservírovat i něco dalšího. Takže jsem uvítala nový trend ve stravování kojenců a s příkrmy začala hned po ukončení čtvrtého měsíce. Dnes mi přijde úsměvné, s jakou péčí jsem vybírala první svazek mrkve, abych ho pak téměř obřadně vařila v kastrůlku s kojeneckou vodou. S mixováním jsem tenkrát příliš zkušeností neměla a tak musím říct, že první várka byla lehce nahrubo, spíš pomačkaná vidličkou. Ale ono to bylo stejně jedno, protože víc toho zůstalo na tričku, stole, mě a Emiččiných vláskách. Jo, sice jsem měla vyhlídku na méně času stráveného kojením, ale za to mě čekalo velmi dlouhé období praní a bělení nejrůznějších skvrn od mrkve, červené řepy, špenátu, banánu, hrušek a jiných, lákavých pochutin. A o opruzeném zadečku a nutnosti velmi často přebalovat ani nemluvě. Naštěstí jsem měla Bepanthen Care Mast v zásobě, mazala jsem s ním poctivě a tak jsme přechod na pevnou stravu zvládly i po této stránce celkem dobře. 

S první lžičkou také přicházely nejrůznější předsevzetí o tom, jak budu své dítě od mala vést ke zdravému životnímu stylu a naučím svou Emi jíst převážně zdravé a dietní potraviny. Při pohledu na ten malý uzlíček, ještě nezkažený všemi chutěmi, člověk snadno nabude dojmu, že pokud neochutná sladkou limonádu, bude vyžadovat pro pití pouze vodu, nebo jiný, přírodní a hlavně neslazený nápoj. Pokud neví jak chutná čokoláda, bonbon, bude mu chutnat ovoce pro svou sladkost a pokud nezná ochucený jogurt, bude jíst ten bílý, přírodní. Trošku v duchu "tabula rasa" - že dítě je nepopsaná deska, na kterou výchovou můžeme začít psát. 

No, možná by tato teorie v praxi mohla fungovat, ale nejspíš by se musela odehrávat v nějaké jiné rodině, popř. možná nejlépe na jiné planetě. A matka takového dítěte by musela mít svatozář a být sama vzorným příkladem. A nejspíš by taková matka byla od přírody štíhlá a neměla by deset kilo nadváhy, jako tomu je v mém případě. Já totiž vlastně sama tu vodu také moc nepiji (tedy pokud se zrovna nenacházím ve svém redukčním období) ale za to mám moc ráda čokoládu a bílé jogurty zásadně nekupuji. A tak ta naše malá Tabula rasa okamžitě vyčmuchala vše dobré a dala si do jednoduché rovnice, že to, co máma schovává a tajně uždibuje, je přesně to, co je nutné k přežití rok a půl starého batolete. A tak s užitím nejkrajnějších, pro život v divočině silně vyvinutých triků se hlasitě domáhá všeho nezdravého, za to velmi dobrého. No a já jako matka musím volit mezi alternativou naprosté dehydratace svého sladkého malého dítka, nebo ustoupení z ideálu o zdravém pitném režimu. 

A tak tedy jak myslíte, že to dopadlo? Moje Emi jí všechno, od každého trochu, pije dětské čaje, ale občas i šťávu, nebo juice. Vařím hodně zeleniny, protože mi chutná, snažím se každý den servírovat čerstvé ovoce, ale pokud zrovna jsme někde na výletě, dostane párek v rohlíku a na dlouhé cesty autem mám v zásobě několik mini pytlíčků gumových medvídků. A když jím čokoládu, spravedlivě se s ní rozdělím. Snažím se dodržovat jednotlivá jídla a nedávat ji mezi nimi žádné pamlsky kromě ovoce, snažím se vařit pestře a vyváženě a nabízet ji různé chutě. A o co se snažím především? Aby jedla to, na co má chuť a v množství, které její tělo vyžaduje. Nekrmím ji mezi hraním, zbytečně ji neláduji a neběhám za ní s "kastrůlkem". Snad to bude stačit k tomu, aby se naučila vnímat své tělo a poznala sama, kdy má dost. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Indiánská metoda v praxi