Montessori doma - nechej mě si to vyzkoušet

Můj dnešní příspěvek se možná až tak netýká klasického návodu na  montessori aktivity, ale spíše samotné její filosofie uvedené do praxe každodenního života. Jsem velkým zastáncem toho, že bychom neměli dítěti bránit v jeho přirozeném vývoji, měli bychom mu ukazovat život takový jaký je a neuvádět jej v omyl zbytečnou péči, která sice může být v první moment myšlená dobře, ale v důsledku spíše škodí. Jako příklad uvedu - Emi lezla na plastovou zahradní židli. Zkusila se posadit, pak si kleknou a mezitím slézt dolů a opět se tam vyškrábat. Manžel stál vedle ní a instinktivně ji jistil. Navrhla jsem, aby ji nechal samotnou. Je na trávě a pokud spadne, nebude to taková tragedie, jako kdyby podobný pád zakusila na dlažební kostce, na které obvykle tato plastová židle stojí. Netrvalo dlouho, Emi si stoupla a než jsem stačila zareagovat a aspoň slovně ji vyzvat, aby si sedla, opřela se o opěradlo a celá židle se s ní zřítila dolů. Emi šla po hlavě a obličejem do trávy. Nic se nestalo. Jen se lekla a poučila, že ta židle je nebezpečná a že musí opatrně. Od té doby na ní už několikrát opět sama vylezla, ale nestoupá si - jen si sedne. A tak podobně se snažím přistupovat k Emi a její výchově ve všech dalších aspektech. Samozřejmě dělám vše proto, abych zajistila maximální bezpečnost, ale nepomáhám jí. Pokud jde kolem stolu a hrozí, že se o něj praští do hlavičky, jen ji varuji slovy, ale nedávám tam bezmyšlenkovitě ruku tak, jako to zcela intuitivně dělají mnozí rodiče. Při náročnějším terénu ji pomohu, nasměruji, ukáži jak se dostat co nejlépe dolů, ale nesundám ji. Díky tomu má Emi velmi dobrý odhad svých vlastních schopností. Nevrhá se bezhlavě kamkoli, ale zastaví se, prozkoumá terén, zkusí slézt a když má pocit, že to nezvládne, zavolá si mě a natahuje ručičku. Díky tomu se nemusím bát ji nechat samotnou na pískovišti, nemusím se na dětském hřišti neustále otáčet kde je a zda není v nějakém nebezpečí. Vlastně se úmyslně dívám někam jinam. Nechávám ji často jakoby samotnou, aby si musela poradit sama. Nenápadně ji sleduji z okna jak si hraje na zahradě, jak opatrně a s rozvahou zdolává překážky, jak se zdokonaluje ve svých pohybech a je si čím dál jistější. Vše je to v duchu - chceš se klouzat na dětské klouzačce? Tak se tam nauč nejprve vylézt. Pokud tam neumíš vylézt, nemůžeš se za odměnu sklouznout. Naučila se to během hodiny. 

A sama si také dokáže najít mnoho aktivit, které ji rozvíjí ne jen pohybové dovednosti, ale také jemnou motoriku, soustředění, orientaci v prostoru apod. Např. trénujeme úchop - uchopit předmět, ručičku nasměrovat a pak pustit. Zdánlivě jednoduchá a rutinní činnost, ale pro malé sotva roční dítko to může být pořádná dřina. Evidentně ji to baví a ani ji nemusím příliš pobízet. Sama si na zahradě přendavá kamínky do kyblíčku, lopatičkou nabírá písek, u každého krmení se dožaduje velmi výrazně já sama, jí většinou rukama a tak opět trénuje již zmíněné uchopit, nasměrovat, pustit. Neustále dokola trénuje vylézání na obrubník, zdolání vyšší zídky, bezpečné slézání, přelézání, šplhání na lavičku a samozřejmě také slézání. Dnes trhala pampelišky - tedy uchopit a ještě škubnout a rovnala je do malého autíčka na provázku. 

Pokud dopřejeme svým dětem dostatek podnětů v podobě přírodních aktivit, bude se samo rozvíjet a nemusíme si ani moc lámat hlavu nad tím co nejlepšího dělat a jak si hrát. Naštěstí minimálně teď za hezkého počasí stačí vyrazit ven a o vše ostatní se již postará sama matka příroda. 

No a pro ty z vás, které nemají zahradu a také musí občas uvařit, či uklidit tu mám jeden tip na domácí aktivitu na závěr - a to hra s krabičkou od vajíček:-)

Do prázdného obalu od vajíček jsme rovnali vlašské ořechy - přendavala je a zase vracela s evidentním zaujetím. Když už dokázala bez problému pracovat s ořechy, rozšířila jsem tuto aktivitu, na doporučení jedné mé čtenářky, o zasouvání brček do původních otvorů. A to bylo teprve něco! Vydržela u toho snad hodinu v kuse, zkoušela různé úchopy brčka, vysouvala a zasouvala:-).