Jak být free-cool a in, neboli FRIKULÍN

K zamyšlení se nad otázkou, jak být na svém blogu dostatečně in, free a cool, mě přivedlo přiznání jedné mé známé, která se se zarděním přiznala ve své partě přítelkyň, že občas nahlédne na můj blog...tedy vlastně možná ne jen občas, nýbrž pravidelně a světe div se (k mému potěšení) ji to i docela baví. Po tomto, se přiznala i ta další a ejhle, hned mám příznivkyně dvě, i když inkognito. Já jsem o svém blogu, jako o dostatečně společensky přijatelném čtení, nikdy moc nepřemýšlela. Prostě píšu co mě napadne, občas, vlastně téměř pokaždé, se zasměji svým vtipným replikám (nic člověka nerozesměje víc, než vlastní vtip) a doufám, věřím, že i vám to bude připadat přinejmenším hodno úsměvu. Jasně, je to o mateřské, je to o plínkách, o čůrání, kakání, papání a šišlání. Chápu, že úspěšné manažerky mají na starosti jiná témata a že na večeři s obchodními partnery vytahují z rukávu jiná esa. Ale i jako nematka jsem četla občas články v časopisech pro ženy, které byly o dětech a docela často jsem např. u lékaře brala do ruky právě tituly s názvy miminko, maminka a hltavě četla o světě budoucím, zatím tak idealistickém. Nyní se v tomto světě nacházím a tak logicky píšu právě o něm. Naštěstí je nás, postižených podobnou smyčkou víc, a tak si můžu být jistá, že aspoň v těchto řadách najdu nějaké příznivce. 
Nicméně mi to připomnělo má mladá, mírně řečeno telecí, léta. Tenkrát se ještě neříkalo free, ani cool, vystačili jsme si s českým ekvivalentem - v pohodě. Ta, či ten byli v pohodě, tohle bylo v pohodě, a tamten taky. Jen já jsem pořád v pohodě nebyla. Hrozně mě to rozčilovalo. Pravda, nebyla jsem příznivcem lehkých, ani těch těžších drog, nenosila jsem tlumené, nejlépe černé oblečení, mé tělo nezdobilo žádné tetování, piercing, ani dredy. Místo toho jsem měla blond vlasy, růžové oblečení a docela ráda a dost jsem mluvila. A když člověk mluví, tak vypadá a působí dojmem, že neustále něco řeší a ten, kdo něco řeší, není přece vůbec v pohodě. Cool totiž bylo neřešit a nepřepínat. Trénovala jsem si před zrcadlem omámený výraz s přiblblým úsměvem připomínající marihuanový rauš a snažila se nejrůznějšími způsoby působit, že se mě nic netýká a že jsem tedy vlastně pohodářka. Bohužel, jediný kdo si všiml mé změny k lepšímu, byla moje máma a nebyla zrovna nadšená.  Ostatní, zvláště pak kluci v rockovém klubu, kam jsem chodila každou sobotu vybavena extra tmavým oblečením a s tím nejpřesvědčivějším raušovským výrazem, mi to nezbaštili nikdy. Prostě jsem měla smůlu, nebyla jsem módní tip. A jinak jsem to neuměla. 
S tímto problémem jsem bojovala celá studentská léta, než jsem se natolik vyzmítala, abych pochopila, že být v pohodě je o něčem úplně jiném. Chvíli mi trvalo než jsem se přestala tak moc řešit, dokázala se obklopit lidmi podobného ražení a ty trochu odlišné brát prostě tak. Nesnažit se přizpůsobit za každou cenu, ale naopak najít pozitivum ve svém, někdy třeba i kontroverznějším ladění. Je to úleva, když člověk konečně najde sám sebe a bere se prostě takový, jaký je. Jen škoda, že jsem tohle všechno nevěděla už tenkrát. Mohla jsem si ušetřit spoustu přemýšlení. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?