Dudlíkování

Dudlík jsem Emičce dala už první den v porodnici. O tom, že bych mohla alespoň pár dní počkat a místo toho raději zkoušet přikládat k prsu, jsem nepřemýšlela. Fungovalo to okamžitě a plačící mimi najednou vypadalo krásně spokojeně a hlavně roztomile. Dudlík přece k miminkům patří ne? A obzvlášť ten klasický, plastový z lékárny. Také mě v tu chvíli nenapadlo, že nejspíš u těchto obyčejňáků už zůstaneme a marně se budu snažit nalákat Emi na nějaký jiný, modernější, dokonce snad fosforeskující. Jo v tomto případě se obzvlášť vyplatí rozmyslet si dopředu jaký dudlík naše dítko v pusince okusí jako první. 

Vliv na kojení naše dudání naštěstí nemělo a tak jsem to příliš neřešila, nakoupila deset stejných dudlíků a různě je všude povalovala - aby byly vždy připraveny k použití (myslím, že jsem přesně ten nezodpovědný případ z hlediska hygieny, o kterém se zmiňují na internetu odborníci). Emi měla od začátku k dudlíku spíše vlažný vztah, používala spíš na hraní, než na to klasické dudlání (docela dlouhou dobu to byla naše nejoblíbenější hračka) a já měla radost, jak se pěkně učí ručičkami dudlíček vyndat a zasunout zpět do úst. Rozhodně se nedalo říct, že je na něm nějak závislá, proti jiným dětem, které byly na dudlíku doslova přisáté. Dokonce, když jsme se těsně před prvními narozeninami učily samostatně usínat, přestala jsem ji dudlík dávat úplně. Abych pravdu řekla, ne nějak cíleně, spíš jen proto, že právě kvůli dudlíku mě Emi budila několikrát za noc a v knize psali, že není-li dítě schopno si samo dudlík v noci najít, nedávejte jej vůbec. A tak už pár nocí Emi spala v klidu bez dudlíku, zatímco přes den si s ním dál hrála a brávala si ho do kočárku. A tam někde se nejspíš stala chyba. Najednou se nám překulil rok a já si uvědomila, že Emi je stále častěji k vidění s dudlíkem. Stačilo pár nocí mé nepozornosti a Emi opět usínala s dudlíčkem v ústech a začalo opět noční buzení kvůli jeho hledání. Uvědomila jsem si, že jsem jí ho sama naservírovala rovnou na stříbrném podnose. Proč jsem proboha ty dudlíky někam nezahodila, když o ně vůbec nejevila zájem a dokázala už několik nocí spát bez něj? Nejspíš proto, že dudlíček k miminku prostě patří a já se zuby nehty (samozřejmě podvědomě) bránila myšlence, že Emi už není miminko. Chtěla jsem mít doma pořád ten malý, bezbranný uzlíček s dudánkem. Situace se vyhrotila na horách, kdy Emi sice krásně usínala sama po uložení do postýlky, ale celou noc měla dudlík v puse a pro jistotu další v ručičce. S dudlíkem se i probouzela, žvatlala na nás z postýlky, hrála si v pyžámku a odložila ho jen na ranní sunárek. A je to tady - závislost. 
Po návratu domů jsem se rozhodla udělat jasný řez a dudlíku se zbavit dokud je čas. První noc Emi usnula bez dudlíku úplně v pohodě. Povzbuzena úspěchem jsem posbírala všechna šidítka válející se po bytě a dala je do šuplíku. Následující den jsme zvládly v pohodě, na dudlík si Emi nevzpomněla vůbec. Dokonce spala v kočárku o dvě hodiny déle než obvykle. Ale to možná nebylo zrovna šťastné. Večer, kdy jsem ji ukládala do postýlky o hodinu později než normálně, byla přesto velmi čilá. A samozřejmě nemohla zabrat. Po hodině pláče jsem to nevydržela a dala jí dudu. Okamžitě usnula a spala až do rána. Celý další den si držela dudlíka jako vzácnost, jakoby si pamatovala, že ho dlouho neměla. Rozhodla jsem se, že další pokus odložím a pořádně si to promyslím. 

Cítím, že na tu změnu nejsem ještě připravena hlavně já sama. Nevadí mi, že má Emi dudlíček, naopak, cítím, že chci aby ho ještě chvíli měla. Zuby se nám teprve začínají klubat (máme teprve první dva dole), takže o problémy s chrupem zatím nejde. Jediné, proč tohle všechno dělám je obava, že se Emi na dudlíku stane ještě více závislejší a budeme mít problém se ho - až na to přijde ten správný čas - zbavit. A to mě přivádí k téměř filosofické otázce - kdy je ten správný čas na odložení dudlíku? Kdo udává pravidla a věkové hranice pro to, kdy je ještě v pořádku, aby dítě dudlík používalo a kdy už je to dejme tomu nehodící se? A v potaz bych také jistě měla vzít fakt, že příliš násilným odebráním dudlíku riskuji to, že se stane závislá na něčem jiném, třeba i horším a nemusí to být vždy jen obávané cucání palečku. 
A tak jak jsem již psala, rozhodla jsem se ukončení dudání odložit a pořádně se rozmyslet. Zatím Emičku nějak neomezuji a neřeším to. Třeba jen prostě ještě nepřišla ta správná chvíle a třeba (zázraky se přeci dějí pořád), jej Emi prostě jednoho dne sama odloží. Bez slz a bez pláče a bez dalších zbytečných zlozvyků. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?

In line brusle s kočárkem - jde to, jen zbytečně neriskujte

Indiánská metoda v praxi