Mateřská dovolená naruby

Ještě si pamatuji časy, kdy internet neexistoval. Nebo možná i existoval, ale já o něm neměla ani tušení a rozhodně nebyl součástí každé domácnosti jako dnes. Stejně tak to bylo i s mobilními telefony. Měli jsme pevnou linku a taky to šlo. A pár lidí nemělo telefon vůbec. Jak nepředstavitelné. Dnes je internet mojí součástí, denně zapínám u snídaně Facebook a dívám se na fotky svých přátel či známých, čtu si novinky i nejnovější drby. A díky internetu taky získávám celou řadu informací. Dodnes třeba nechápu jak jsem mohla odmaturovat bez internetu - dnešní maturanti si nejspíš neuvědomují jaké mají štěstí, že stačí kliknout a zpracovaná otázka je k dispozici v nejrůznějších provedeních a zpracováních. Já tenkrát sice internet už měla, ale přihlašovala jsem se na něj jen na chvilku - přes pevnou linku a zásadně večer, když to bylo cenově výhodné. Ale bylo to k ničemu, protože tam skoro nic nebylo a maturitní otázky zpracované velmi sporadicky. A tak jsem vzala zavděk těm okopírovaným š...

Být matkou je práce na plný úvazek. Jo je to klišé - já vím, ale nedalo mi to a musela jsem to napsat. Když se Emi narodila, byla jsem ze všeho doslova vykulená. Stačilo, aby se Emi v noci trochu zavrtěla a už jsem měla oči na stopkách. Musela jsem samu sebe přesvědčovat, že nemůžu být vzhůru tisíckrát za noc, pokaždé když Emi vydá nějaký zvuk či pohyb. Můj spánek je přeci důležitý! Nakonec jsem si nějak zvykla a přítomnost toho malého uzlíčku vzala za samozřejmost a tak nějak se naučila i vypnout. Aspoň v noci. Jak bláhová jsem byla, když jsem měla pocit, že musím pořád dávat pozor. Tenkrát to ještě byla hračka. Dnes Emi leze, stoupá si a to teprve přichází chvíle, kdy jde doslova o život. A já musím mít oči i uši na stopkách neustále, protože stačí okamžik a má sladká dcera již není tam, kde jsem na ní spočinula naposledy svým pohledem. Zrovna třeba dnes. Hraje si v obýváku za přítomnosti rovnou dvou párů očí i uší. A během vteřiny nepozornosti byla Emi na chodbě a rovnou na sedmé...

Všechny manželky to jistě znají - zákeřná choroba na sedm - rýmička! A všechny matky to znají také - rýma s dudlíkem v puse a probdělá noc, protože nosem dýchat nejde a pusinkou to neumí. Takže už třetí noc Emi každých deset minut s pláčem lape po dechu a budí se. Nakonec se mi povedlo ji uspat ve své náruči, takže jsem většinu noci strávila opřená o haldu polštářů s Emi na svém hrudníku. Ale co bych jako matka pro své nemocné miminko neudělala že? Moje krční páteř se z toho snad brzy vzpamatuje. Nyní nezbývá, než počkat týden, až to přejde. Do té doby se musím obrnit trpělivostí, snažit se odsávat (což je v našem případě vyloženě trápení divé zvěře) a mazat Bepanthenem nejen pod plínkou, ale také pod nosíkem, abychom neměli odřený nosík a nepřidělávali si další nepříjemnosti. Víc udělat nemůžu, protože jak se říká - léčená rýma trvá týden a ta neléčené bez tří dnů deset dní.

Na výchovu své dcery mám poměrně jasný názor. Chci ji dávat lásku, péči, něhu, nenechat ji vyplakat, ochraňovat ji, všímat si ji, respektovat a nebít. Mám jasno v tom, že výchova se dá zvládnout i bez fyzických trestů. A i když je mi jasné, že to nebude vždy jednoduché a v budoucnu jistě přijde mnoho chvil, kdy budu počítat do desíti, abych nereagovala dřív než myslím, že se to zvládnout dá. Nechci přeci aby se mě Emi bála, chci aby mě respektovala a uznávala mou přirozenou autoritu.  Do teď to bylo jednoduché a vím, že to ještě nějaký ten pátek jednoduché bude (až puberta napevno vyzkouší mé pevné přesvědčení) a přesto jsem už teď udělala přesně to, co jsem přeci dělat nechtěla! Plácla jsem Emi po ručičce. Ne se zlostí, ani za trest. Jen jsem ji prostě chtěla varovat (už po desáté), že je u těch nebezpečných šuplíků, do kterých si za poslední týden již pětkrát přivřela prstíky a hrozně potom naříkala. A tak jsem jí vzala za ručičku dobývající se k hraně šuplíku, řekla důrazně...

Na těhotenství je jedna velmi krásná věc (pokud tedy čekáte první mimi) a to, že máte čas na blbosti. Máte k dispozici neomezené množství času a energie k brouzdání na internetu, diskutování na mamawebech a přemýšlení o těch nejpodivnějších výchovných praktikách a teoriích. Každá z nás se určitě nejméně jednou přistihla při úvahách, že to či ono rozhodně jako matka dělat nebudu. Já si byla jistá v kramflecích mnoha věcmi a dnes, s odstupem času, musím přiznat, že realita je nepatrně odlišná a že se mateřství dá naplánovat stejně jako samotný porod...tedy prakticky vůbec.  Jednou z teorií, která mě nadchla byl výchovný přístup Amazonských indiánů popsaný velmi barvitě v knize Princip kontinua od autorky Jean Liedloffové. Pasáže o pocitech nošených miminek mě dojaly tak, že jsem je četla stále dokola a představovala si samu sebe jako indiánku, který je se svým mimi v neustálém kontaktu tělo na tělo, jak s ním vařím, škrábu brambory, uklízím, bavím se s přáteli a mé krásné malé mi...

O víkendu jsme byla opět na svatbě. Tentokrát však na svatbě své velmi dobré kamarádky a tak jsem si konečně mohla taky užít svatební radovánky nikoli v hlavní roli, nýbrž jako obyčejný svatebčan. A užila jsem si to náramně. Doslova jsem protančila minimálně jedny střevíce, vypila lahev šampusu, ochutnala vše z rautového stolu a proslzela si krásný dojemný obřad hezky v klidu a v pohodičce. Ačkoli jsem byla od rána nervózní, nemohla jsem dospat a v noci jsem se budila, byla to nervozita neopodstatněná a tudíž příjemná. Nic se z mé strany nezvrtlo, hlídání Emičky zajistila  moje máma, takže jsem si nerušeně užívala celého dne i noci bez stresů a obav (byla totiž v těch nejlepších rukách). A já se aspoň jeden den mohla cítit nikoli jako matka, ale jako žena, dokonce manželka. Miluji své dítě a péče o něj mi přináší mnoho nezapomenutelných okamžiků, ale přesto je toho na mě někdy moc. A ty okamžiky, kdy mohu jít mezi lidi a zapomenout na na ham, papů, ee, beze strachu si obléknout ...