Půlroční štěstí

Je to tak...Emi je už půl roku. Půl roku života, půl roku štěstí, půl roku a přesto celý život. Na jednu stranu si říkám, že to zní až neuvěřitelně, na druhou stranu mám pocit, že je s námi mnohem déle, snad odjakživa. Obě dvě jsme za uplynulý půl rok odvedly pořádný kus práce. Emičky dovednosti jsou jasně patrné. Z malého spícího uzlíčku se vyklubal usměvavý a dovádivý lumpík. Měsíc po měsíci se měnila doslova před očima, objevovala své ruce, nohy, snažila se dosáhnout na hračku, později ji uchopit a strčit si ji do úst, otočit se nejprve na bok, později na bříško. Dnes se dokáže plazit, válet sudy, smát a laškovat, dokáže si sáhnout pro předmět s neomylnou jistotou a dát si ho do úst. Již nesaje pouze mateřské mléko, ale jí zeleninu, maso, rozeznává chutě, hlasy, tváře a hlasitě dává najevo svou nelibost či radost. A co je ze všech změn ta  nejkrásnější? Poznává mě, sleduje mě očima, usmívá se na mě, objímá mě...jsem pro ni lékem na všechna bolístka, její nejoblíbenější hračkou i potravou. Miluje mě. 

Já jsem na pohled zůstala stejná, pořád jsem to já, kterou všichni znají. A přesto vím, že už to nejsem já. Stala jsem se za uplynulý půl rok matkou a ta změna doslova převrátila moji duši naruby. Porodem se spustila lavina pocitů, starostí a něhy, které jsem dosud nepoznala. Už nejsem já, ale my. A to doslova. Nejím první, nejprve jí Emi. Neoblékám se první, neusínám, naopak  se první probouzím. Nosím jí v náručí když pláče a nejsem ospalá. Krmím ji ve dne, v noci, přebaluji ji, oblékám, převlékám, koupu. To vše vždy a pořád, každý den, pravidelně a bez přestání. A nevadí mi to. Nestěžuji si. Dělám to ráda. Miluji ji. 

Půl roku života vedle sebe, ona je mou součástí a já jsem její svět. Mateřské pouto, mateřská láska. Ono to vážně existuje a není to jen básnické klišé. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?