Kojení

Hned na porodním sále mi sestra přiložila Emičku k prsu a ona sála. Považovala jsem to za samozřejmost a nepomyslela na to, jaké trápení budu s kojením později mít. Přiznám se, že první dny v porodnici mám jako by rozmazané a ani si neuvědomuji, jaké vlastně bylo to naše první kojení. Všimla jsem si, že paní vedle na posteli kojí v leže a tak jsem se naštelovala do stejné pozice jako ona. Emi se nechtěla přisát, já nevěděla jak ji chytnout, co dělat s prsem a jak se vlastně to kojení dělá. 

Laktační poradkyně zkušeným okem mrkla na má nadměrně vyvinutá prsa a něco zamumlala, že to je špatná kombinace - malé bradavky a nateklá prsa. Přimáčkla mi Emi k prsu tak, že jsem se bála, že se chudinka udusí, chvíli ji držela a pak odešla s tím, že to mám zkoušet. Tak jsem zkoušela pravidelně přikládat, Emi se pokaždé odtahovala, plakala a kroutila se. Myslela jsem, že nemá hlad a že jí trápí nejspíš prdíky. Chovala jsem ji tedy, masírovala bříško a druhou noc dala dudlík. To, že má ve skutečnosti hlad a že jsem ji ještě ani jednou pořádně nenakojila, mě přiznám se, v tu chvíli nenapadlo. Teprve při kontrolním vážení se zjistilo, že Emi vlastně nejí. Nebyla jsem schopná nakojit ani desítku. Probrala mě až sestra, která mi velmi rázně řekla, že pokud nenakojíme minimálně třicítku, že nepůjdeme domů. A já vážně chtěla domů a tak jsem se slzami v očích kojila a kojila a světe div se, já se rozkojila. 

Doma ze strachu, aby Emi nestrádala a já nic nezanedbala, jsem ji budila poctivě každé dvě hodiny. Mléko se spustilo a na prvním vážení v poradně měla Emi krásný přírůstek. Ale stále to byl boj a čím více byla moje prsa nalitá mlékem, tím horší bylo samotné přisátí. Zhruba týden po příjezdu z porodnice začaly bradavky praskat a šíleně bolet. Horší bolest jsem snad v životě nezažila. Do toho rozbouřené hormony a tak jsem každé kojení plakala bolestí a Emi plakala, že se nemůže přisát. Měla jsem strach z každého dalšího přiložení. Záchranou se pro mě stal až kojící klobouček. Díky němu se totiž mohla Emi pořádně přisát a  mít v pusince větší kus bradavky i s dvorcem. Poprvé jsem měla pocit, že se pořádně napila a vydržela déle spát. 

Klobouček nebyl sám o sobě záchranou na bolavé bradavky, ale díky němu se již ragády (krvavé prasklinky a stroupky na bradavkách) nezvětšovaly a dostaly šanci se zahojit. Pro mě to byla psychická úleva, protože najednou Emi nevypadávalo prso z úst, mohla jsem se uvolnit a užívat si kojení, místo abych ji jen křečovitě držela a bojovala o každý lok. Možná nemám vpáčené bradavky, ale rozhodně nemůžu říct, že mám vhodný tvar ke kojení. Klobouček mi pomohl a i když existuje mnoho negativních názorů, jako, že díky kloboučku se ztrácí mléko, blokuje to signály mezi matkou a dítětem a tudíž mléko nemá správné složení, nebo, že je užívání kloboučku příčinou různých infekcí a kvasinek. Já jsem s ním byla spokojená, pomohl mi kojit a i když se situace uklidnila a já mohla klobouček odložit, neučinila jsem to. Zvykly jsme si obě a bylo to pro nás jednoduší. 

Dnes je Emi půl roku a já cítím, že se kojení pomalu chýlí ke konci. Prožila jsem si s kojením mnoho těžkostí a občas jsem neměla daleko k tomu, abych to vzdala. Ale dokázala jsem to, vše se v dobré obrátilo a přišly i chvíle, které byly čistě krásné. 

Kdyby se mi dnes narodilo miminko, jsem si jistá, že bych některé věci co se týče kojení, udělala jinak. Zde je malý soupis toho, co jsem měla udělat jinak a co mi mohlo hned od začátku pomoc:
  1. Hned na porodním sále bych věnovala více času a energie přisátí. Určitě bych nechala Emi přisát k oběma prsům, protože to pravé, ke kterému byla přiložená, bylo vždy o něco výživnější a lépe to z něj teklo, než z levého, ze kterého nesála hned. 
  2. Věnovala bych větší pozornost tzv. technice správného přiložení, aby měla nos zabořený do prsa (nebála bych se, že se udusí), měla správně otevřenou pusinku (jako při zívání) a dala si do pusy celou bradavku i část dvorce. Já osobně bych nejspíš rovnou použila klobouček, ale dnes vím, že by to šlo i bez něj. 
  3. Přikládala bych ji mnohem častěji, noční pláč bych řešila místo dudlíkem kojením a snažila se o to, aby se mi laktace rozjela dříve než po odjezdu domů z porodnice. 
  4. Starala bych se hned od začátku o bradavky. To znamená - mazala bych je preventivně Bepanthenem či jinou zvláčňující mastí, vyměňovala bych si pravidelně prsní vložky, aby prsa zůstávala v suchu. Nikdy bych neudělala znovu tu hloupost, že si na noc dám do podprsenky místo savé vložky obyčejnou bavlněnou plenu, protože jsem měla díky tomu prsa celou noc v mokru a bylo to pak ještě horší. Raději bych si každé kojení dala novou vložku, protože se opravdu jedná jen o prvních pár týdnů a později už v noci ani nebudou třeba. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek