Dítě v nosítku

I tatínek rád nosí:-)

Nosím Tomáška v nosítku a přijde mi to tak super věc, že nechápu, jak je možné, že tolik maminek kolem mně a žádná nenosí? Zrovna o víkendu při hokeji jsem stála v hloučku kočárků, po chvíli neúspěšného houpání jsem sáhla pod kočár, vytáhla nosítko, zapnula Tomáška na hruď a spokojeně dál pokračovala v zábavě. Žádné složité houpání a při každém výkřiku gól opět nanovo...stejně tak minulý víkend na místní pouti. Všude hluk, spousta lidí a já spokojené spící dítě, tentokrát, na zádech a volné ruce k jakékoli akci. U nosítka mám jistotu, že i kdyby tzv. čert na kobyle jel, tak Tomáška do pár vteřin naprosto zklidním a do pár minut uspím. Nevadí mu v tu chvíli žádné hlasité zvuky, prudké pohyby, neznámé lidi...a i já mám dobrý pocit. Vím, že je v pořádku, nic mu nechybí, cítím ho, slyším ho a nemusím se absolutně o nic starat. A díky nosítku máme vyřešenou i potřebu dudlíčka - prostě ho nepotřebujeme. Nosit takhle své dítě je podle mě ta nejpřirozenější věc na světě. Nemusím ho mít v náručí, kdy mě po chvíli bolí ruce, můžeme si užívat vzájemnou blízkost a přitom se oba cítit maximálně pohodlně. Překvapuje mě, že jsem ve svém okolí stále spíše raritou. Chápu, že starší generace si ve většině případu neodpustí poznámky o tom, že nemůže dýchat a zda nemám strach, že si tam křiví páteř...netrápím se tím, chápu, že je to pro ně věc naprosto nemyslitelná. Ale je škoda, že i současné mladé maminky mají k nošení dětí stále ještě rozporuplné názory. My už přeci víme, že čerstvě narozené miminko nemá klasické prohnutí páteře jako dospělý, že se teprve bude vyvíjet tak, jak bude růst a že tedy úplně malé miminko pro zdravý vývoj páteře nepotřebuje tvrdou, rovnou plochu. Správně uvázané miminko má svou páteř v poloze pro něj přirozené. Nic mu tam nechybí, naopak, je to nejlepší místo pro jeho zdárný psychický vývoj. Na matčině, popř. otcově těle se cítí být v bezpečí, cítí tlukot srdce, vnímá hlasy, už od raného dětství se prostřednictvím matčina těla setkává s různými situacemi, vnímá matčinu reakci a učí se zvládat životní situace. 

Když jsem čekala Emičku, bylo nosítko první věcí, kterou jsem si pořídila do výbavy. Ačkoli neznalá problematiky, tak jsem ani jednou nezalitovala vydaných peněz. Jen je škoda, že jsem tak dlouho s nošením váhala a v podstatě začala nosit až někdy kolem čtvrtého, pátého měsíce. Do té doby mi Emička přišla strašně maličkatá a křehká a bála jsem se, že ji nějak ublížím. U Tomáška už jsem věděla, že  první týdny jsou pro nošení nejdůležitější, že právě to nejmenší miminko potřebuje nejvíc kontaktu a tak jsem nosila v podstatě hned od porodnice. A objevila jsem kouzlo nošení dětí v zimních měsících. Kromě všech již zmiňovaných výhod je totiž právě nošení v zimě nesmírně praktické kvůli oblékání. Ačkoli byl Tomášek sotva pár dnů starý, nemusela jsem ho složitě oblékat do kombinézky, fusaku, balit do kočárku a následně kdekoli zase odstrojovat, či řešit, že se mi zapotil. Vzala jsem ho prostě v tom, v čem byl oblečený na doma, přidala jen čepičku, teplé ponožky a zbytek vrstev oblékla na sebe přes nás oba. A pak např. u doktora v čekárně, nebo někde na návštěvě stačilo jen odložit mé vrchní oblečení a Tomáška v klidu nechat spinkat navázaného. A vzhledem k tomu, že vážil kolem tří kil, mohla jsem ho tam mít klidně celý den a ani mi to nepřišlo. Škoda, že už ve třech měsících vážil Tomášek 7kg a že se začíná docela pronášet. 

A nyní čím dál víc uvažuji o pořízení šátku. Investovala jsem do nosítka poměrně dost peněz a šátky nejsou zrovna nejlacinější a tak mě manžel neustále přesvědčuje, že nám nosítko stačí. Možná má pravdu, protože jsem s ním spokojená a používám ho hodně. Jediné, co mi na mém nosítku trochu začíná vadit je, že se na delší trasy popruhy lehce zařezávají, mám problém s úpravou popruhů tak, abych neměla zaštípnuté své "zádové svalstvo". Naopak si myslím, že pokud má člověk kvalitní a dobře vybraný šátek, rozloží se do něj váha dítěte tak, že sedm a více kilo nebudu téměř cítit. A pruhy látky se dají šikovně roztáhnout, aby se nikde nic nezařezávalo a nevyčuhovalo co nemá. A úplně ideální by byl úvaz na záda...na zádech totiž dítě skoro necítíte, nepřekáží vám a přitom je spokojené, že může být s vámi. To se hodí zvláště při domácích pracích jako je žehlení, vaření, uklízení...a právě nošení na zádech mi v nosítku přijde problematické...jako by mi bylo nosítko velké, ramení popruhy už nejdou zkrátit a Tomášek nemá tu požadovanou pozici. Do teď jsem byla velkou zastánkyní spíše ergonomických nosítek, protože mi uvazování šátků přišlo ne jen složité, ale i časově náročné. Bylo to logické, protože jsem zvláště Emičku nosila jen občas a na chvíli a jakmile v nosítku usnula, tak jsem ji odkládala i s nosítkem, aniž by se probudila. To se šátkem asi tak jednoduše nepůjde. Ano na kratší poponošení je nosítko fajn, ale na delší nošení bude šátek asi mnohem lepší. A dokonce se dá i v šátku kojit a to je další plus. 

Rozhodla jsem se tedy proniknout do té džungle šátku s tím, že bych si také moc ráda nějaký odnesla...a protože jsem osoba nedočkavá, hned jsem na zkoušku jeden objednala. Tak snad nebudu litovat:-).