Kristova léta a krize středního věku:-)

Nedávno jsem oslavila tzv. kristova léta a dolehla na mě dočasně krize středního věku...píšu dočasně, protože se dvěma malými dětmi člověk na úvahy tohoto typu zpravidla nemá příliš mnoho času. Většinou tak akorát mezi dvěma kojeními, když se náhodou zadaří a obě děti usnou současně a matka má tak chvíli klidu a může si nerušeně přemýšlet. 
Nerušeně přemýšlet pak ještě může v noci, naopak při kojení...to se mi vždycky honí v hlavě tolik zajímavých nápadů, že bych nejraději vyskočila a šla je hned  realizovat (nejčastěji spřádám dokonalé hubnoucí plány, které zaručují super štíhlou postavu nejpozději do léta)...do rána to jako vždy zaspím a tak se stále žádné zázraky v mém případě nedějí. 
Dnes na mě však ta krize dolehla opět. Navzdory takřka aprílovému počasí jsem se vydala do našeho krámku. Emička si klasicky vzala u vstupu košík a řídila směr nákupu (naštěstí je to obchod s jednou uličkou a sladkostmi až na konci a tak v celku vhodné prostředí i pro ty nejmenší). Jako vždy, nejprve zastavila u stojanu s denní tiskem a jala si vybírat z široké nabídky dětských časopisů. Přijde mi úsměvné s jakou důležitostí si vybírá z pestré nabídky. Neomylně sáhla po Mateřídoušce a dala ji do košíku. Nic ji neříkám, naopak její zájem o četbu podporuji. A já jsem si mezitím všimla ženského livestylového časopisu se značkovou odličovací vodou jako dárek. To mě zaujalo, protože jsem si zrovna tuhle říkala, že vlhčené ubrousky a indulona na obličej už přestávají stačit a že bych měla začít něco dělat s těma vráskama, co se tam ze dne na den, tak náhle, objevily. No jo no, už přeci jen nejsem nejmladší. Emička ještě koupila šťávu (už týden v ní fakt máme mravence a já vždy zapomenu koupit novou, ještě, že tu Emi mám), nandala do pytlíčku čtyři rohlíky (u pokladny vážným tónem tvrdila, že máme dva), mamince sušenky (vždy mi sama od sebe koupí disko a já je vždy nakonec sním), dvě kinder vajíčka (jedno pro kamarádku Zuzku) a lízátko, které vždy otevře, ale nikdy nedolíže. 
Po obědě jsem si uvařila kávičku a otevřela časopis. Byl plný zajímavých a voňavých dárečků (to jsem dlouho neviděla, do časopisu typu moje miminko nic podobného nedávají) a ještě zajímavějších článků. Přečetla jsem ho jedním dechem, bylo to osvěžující a zajímavé....ale nějak mě to čtení tak trochu vykolejilo. Najednou jsem měla pocit, že jsem v úplně jiném světě. Nejspíš jsem se cítila podobně divně, jako ve dvaceti u doktora v čekárně, když jsem listovala časopisem pro matky na mateřské. Akorát obráceně. Když čtu o kojení, prdíkách, příkrmech, období vzdoru, když studuji recenze na nové mixéry, pračky a tablety pro děti - jsem doma...ve většině případů o tom vím víc, než je v krátkém článku popsané, tudíž si sama pro sebe pokyvuji a sebestředně se naparuji jak jsem chytrá a vzdělaná. Jojo na mě si nepříjdou, já mám kojení zmáknuté a o správném přiložení k prsu bych mohla psát celé litanie. A najednou tu čtu o světě, do kterého jsem kdysi patřila, ale nějak mi uniká. Všechno je to najednou jiné. Za mě nebyl žádný snapchat (nějaká aplikace na mobilu, která umožní poslat obrázek a on za pár sekund zmizí), neznám to, nemám to ve svém mobilu a ani vlastně nevím k čemu je to dobré. Proč bych někomu posílala fotku, aby hned zmizela. Ten dotyčný si ji přeci mile rád nechá v obrázcích pro další shlédnutí. Jsem out, protože nemám profil na Instagramu a vlastně ani nevím co to je - něco jako facebook? No a ještě k tomu všemu ne jen, že neznám nejnovější parfémy ale nemám ve svém šatníku žádné široké kalhoty, ani krátký top, průsvitnou halenku, natož barevnou podprsenku. Mám jen úzké džíny, které jsem někdy před rokem vyprala, což jsem neměla dělat, kojící podprdu neurčité barvy (tuším, že původně byla lososová) a mou obvyklou vůní podtrhující můj osobitý styl se stal deodorant od Nivea. 
Uvědomila jsem si, že jsem uvízla někde v jakémsi vzduchoprázdnu, hezky na obláčku spolu se svými dětmi, v teplákách a culíku a okolní svět jsem nechala hezky plynout. A je mi fajn. Netrpím FOMO (fear of missing out - neboli strachem, že něco zmeškám) a myslím, že jsem vážně jediná na této planetě, která při čtení celého časopisu fakt ani jednou nezkontrolovala svůj telefon, počítač a buhvíco dalšího (dokonce ani spící děti v kočárku). A že je vlastně jedině dobře, že nejsem dokonalá, úspěšná, krásná, perfektně oblečená pětatřicátnice, nýbrž lehká hysterka bez kariéry a plochého břicha. Já totiž na rozdíl od těch super žen mám doma manžela a dvě krásné děti a nemusím se s dalšími 177 tisíci svobodných žen účastnit "velkého vztahového výprodeje". 
A tak jsem vlastně docela v klidu, protože až ty dnešní dvacítky budou za deset let jako já na mateřské úplně mimo mísu, budu už já zase "in", jako zralá čtyřicátnice, co ví, co se nosí a hlavně co jí sluší. 

PS: Ten časopis bylo březnové Marianne:-)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Indiánská metoda v praxi