Stal se zázrak!

Vyčerpaný tatínek konečně zkrotil divokou zvěř 
Poprvé snad po půl roce mám volný večer. Nikam jsem neodložila své dítě, ani manžela, jsme doma v plném složení, ale ve zcela jiném scénáři, než poslední půlrok. Žádné složité a hlavně nekonečné uspávání, přesvědčování Emičky, aby šla do postýlky.Ani jsem si s ní nemusela jít, jako obvykle, nakonec lehnout, aby konečně usnula. Jen jsem jí dala pyžámko a při sezení na nočníku jí rozumně vysvětlila, že půjde spinkat sama, jen s panenkou a že maminka přijde později. Zeptala se ještě na tatínka a když odpověď byla podobná, dala nám pusu, vzala miminko a šla dobrovolně spát. Nechala jsem otevřené dveře, mluvila s manželem, poklidila nádobí a světe div se, ona usnula. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit, že se něco takového vůbec mohlo podařit. A že by to bylo takhle jednoduché?

Někdy kolem roku se Emi naučila usínat sama ve své postýlce díky jedné velmi zajímavé knize (píšu o tom zde). Byla jsem tenkrát zoufalá, protože uspávací rituál byl vyčerpávající pro všechny zúčastněné a právě tato kniha mi otevřela oči a i když to znamenalo pár nocí pláče, výsledek byl skvělý. Opravdu za týden bylo po problému a Emi od té doby vzorně usínala kdykoli a kdekoli. Bylo to v té době o to jednoduší, že Emi ještě nedokázala vylézt z postýlky. Během léta, začalo to tuším někdy v období neštovic, se začal náš rituál rozmělňovat a já přestala tak důsledně dbát na samostatném usínání. Z počátku jsem si neuvědomila, že si na sebe opět šiji bič a že se mi má nedůslednost a "letní režim" může vymstít. Přispěl k tomu i první trimestr těhotenství, kdy jsem začala chodit spát s Emi odpoledne a i večer, kolem deváté jsem ráda ulehla do peřin. No a pak už to byl jen krůček k tomu, že jsem ji dovolila usínat u televize, později ji přenášela a vůbec dělala celou řadu usínacích chyb. No a výsledkem bylo, že Emi prostě chodila spát s námi dospělými, někdy kolem půl desáté večer. Do té doby si hrála, lumpačila a vyžadovala naši pozornost stále intenzivněji. 

Několikrát jsem se v průběhu léta snažila o nastolení opětovného režimu. Jen už to nebylo tak snadné, jako tenkrát. Najednou Emi uměla vylézt z postýlky, přicházela neustále za námi, čím byla unavenější, tím více plakala a bylo nemožné ji téměř uspat. Zkoušeli jsme techniku otevřených, zavřených dveří (místo v postýlce je dítě zavřené v ložnici), ale i ty dveře si uměla otevřít. Vždy to skončilo mou, nebo manželovou rezignací s tím, že jsme si šli lehnout také. 

No a dnes večer jsem už toho všeho měla najednou plné zuby. Já přeci ještě nechci jít spát, ale současně ani nechci už stavět kostky, číst knížku a ani nechci ležet u televize a šimrat ji tak dlouho, dokud neusne. Chci už mít prostě klid a taky trochu osobního volna. A tak jsem ji dnes s vypětím všech psychických sil oblékla do pyžama, umyla jen ruce a rozpustila culíky. A o zbytek se postarala Emi sama. Šla do své postýlky, vypila si mlíčko, dala si do pusinky dudlíka, chytla panenku za ruku a usnula. Jak krásné a osvobozující! 

A teď jen doufat, že to nebyla náhoda, že to nebyl jen takový výkřik a že zítra budu moc opět navázat a Emi opět sama a dobrovolně usne. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Indiánská metoda v praxi