Břicho, břicho, břicho

Poslední týden mám pocit, jako bych spolkla velký nafukovací balón a ještě ke všemu nejspíš nafouknutý héliem. Ještě minulý týden jsem své zvětšující břicho téměř nevnímala. Nikterak mi nepřekáželo, ani mě neomezovalo. A najednou, téměř ze dne na den, jsem začala své těhotenské břicho vnímat. Zažívám pocity, které má nejspíš vyvržená velryba. Mě však žádní greenpeace zachránit nepřijdou, já musím zatnout zuby a vydržet. Hlavou mi probleskuje: "hlavně klid, bude hůř!". Pohyby zcela běžné a do té doby nevnímané se stávají čím dál větší bojovkou. Začíná mě rozčilovat cokoli, co leží na zemi. Vždy, když potřebuji něco zvednout, musím zadržet dech stejně jako Menšík ve své vtipné scénce. A s necelým dvouleťákem doma mám pocit, že nedělám nic jiného, než se ohýbám pro rozházené pastelky, pohozené pití, oblékám ji, svlékám a to vše ve výšce od kolen dolů. Ale beru to pozitivně, aspoň budu mít natrénované zadržování dechu na druhou dobu porodní. Mám problém vylézt z vany (vůbec ta vana začíná být oříšek, protože to břicho mi stále kouká nad hladinou, ať napustím sebevíc vody), vstávám z postele přes břicho, po všech čtyřech, sedí se mi špatně na gauči a nemůžu dýchat. Každou chvíli se musím narovnat a zhluboka nadechnout, protože mám pocit, že se mi to tam všechno nějak utiskuje. Kůže na břiše začíná být vypnutá a celé břicho mě jakoby pne. A to mám před sebou ještě čtyři měsíce. Kam tohle poroste? Pro jistotu jsem začala mazat Bepanthenem proti striím dvakrát denně. Obávám se, že s tímhle tempem růstu mě nezachrání ani svěcená voda, ale snažím se nic nepodceňovat a dávat své pokožce extra výživu. Snad se mi má péče vrátí a mé břicho zůstane sice špekaté, jako obvykle, ale bez jizviček.