Všechno špatně!!!

Někdy si říkám, že mi z toho všeho asi brzy hrábne. Mívám rána, kdy jen nerada otevírám oči, protože ještě nechci přestat spát. Nechci aby to zase všechno začalo. V kuchyni atomovka po tatínkově druhé noční večeři, všude nějaké svršky, cestou na toaletu šlápnu na kostičku od lega. Poté co dám vařit vodu na sunar a sednu si na záchod si uvědomím, že jsem zase zapomněla. Měla jsem přeci dát Emi na nočník! Snažím se to napravit, ale stav pleny a její jasné odmítání svědčí o tom, že jdu pozdě. No nic nevadí, dám ji mlíko, obléknu kalhotky jako velké holce, zdlouhavě a velmi vážně ji vysvětlím, že čur, čur budeme dneska dělat do nočníčku a že si nebudeme brát plínku, protože už je přeci ta velká holka s kalhotkama. Uklidím kuchyň, připravím snídani, posbírám svršky a snažím se je nacpat do koše na špinavé prádlo. Je opět přeplněný a to jsem si někdy před víkendem libovala, že mám vše vyprané. No nic, dám se do díla, už je to tu zase - potřebuji tři hromádky prádla. Vyhazuji prádlo po koupelně dle přesně jasných pracích pravidel, bílé, tmavé a barevné. Poměrně často se zaseknu a přemýšlím. Není to totiž vždy tak jasné. Už po několikáté v životě si slibuji, že už nebudu kupovat nic tmavého se světlým proužkem, ani nic světlého s tmavou kostičkou. Kdo se v tom pak má vyznat. Při otevření pračky zjistím, že tam mám ze včerejška vypranou a nepověšenou várku ručníků. Ups, takže mám nakonec várky čtyři, ručníky si dávají prací repete. 
Mezitím, co jsem si vysloužila klid na třídění prádla, omatlala Emi sebe i stůl a židle kolem pomazánkovým máslem. A právě mi tak vehementně podává hrneček s čajem, že ho půlku vylila po kuchyni. Nechává mě to ledově klidnou, je ráno, cítím se svěže a ještě jsem dnes nevytírala. Ptám se Emi už po páté, zda nechce dělat čur, čur. Nechce, už čůrala. Jdu ji převléknout. Mezitím vytřu a začínám přemýšlet, co uvařím k obědu. Znovu kontroluji mrazák, zda tam náhodou nemáme něco zapomenutého, již uvařeného. Emi se rozhodne, že jde ven, otevře si dveře a jen v ponožkách mi běhá po zahradě. Než ji chytím, je komplet mokrá od ranní rosy. Navléknu na ni hydroobleček z Lidlu, holínky a nechám ji na pískovišti svému osudu. Mezitím poskládám hračky v bytě a stále přemýšlím, co bude dnes k tomu obědu. Emi volá bobika. Úprkem letím na zahradu s nočníkem v ruce, ona má však na mysli bobky psí, které je třeba neodkladně uklidit. Vezmu si lopatu a odnáším psí nadílku na hnůj. Mezitím se Emi zatváří podezřele zkoprněle. Než stačíme použít nočník, je další nadílka u Emi v kalhotkách. Ruční praní je mou novou vášní, dokonce jsem si na to pořídila i mýdlo s jelenem. No nebudu to protahovat, v deset dopoledne, poté, co Emi vyměním čtvrté kalhotky i s tepláky, ponožkami a v jednom případě i s boty, to vzdávám a nasazuji ji plenu. Máme takovou tu kalhotkovou a tak můžeme trénovat i bez převlékání. Beztak už nemá co na sebe. A já mám také jenom jedny nervy. Zkuste si zahrát desetiminutové maňáskové divadlo, přečíst dvě knížky a postavit komín ze všech kostek po bytě s cílem udržet dítě na nočníku, aby ono robátko následně vstalo a svou potřebu vykonalo dva metry vedle nočníku právě ve chvíli, kdy mu obléknete kalhoty. 
K obědu budou špagety, Emi je miluje a mě je to jedno. Přešla mě chuť k jídlu. Jdeme ven na kolo. Po návratu z ní vyklepu všechen písek, svléknu ji jen do trička, obléknu pláštěnku a servíruji špagety. Je radost koukat na to, jak se láduje. Úplně přesně jako v té reklamě. Zkouší to vidličkou svojí, pak mojí, lžičkou malou, velkou a nakonec rukama, nebo si to sype rovnou do pusy inspirovaná stravovacími manýry našeho psa. Nevadí, jsem už obrněna a pro tyto případy vybavena patřičnou zásobou vlhčených ubrousků. Nechápu, jak jsem bez nich mohla dřív existovat. Utírám s nimi úplně všechno, vždy a všude. Po jídle se má jít spát. Když se mi konečně podaří ulovit zdrhající nahatou Emi po zahradě, narvat na ní čistou plenu a čisté triko, jsem unavená tak, že bych usnula ve stoje. Bohužel ale asi jen já. Následuje zdlouhavé uspávání všech miminek (panenek) v okolí, nejhorší jsou ty nemrkací, ty pořád ne a ne usnout a pak organizování polštářů, dek (vždy si umane, že chce spát právě na tom polštáři, na kterém ležím já). Nakonec ji musím prostě zalehnout a donutit, což se často neobejde bez srdceryvných slziček a okamžitého, osvobozujícího spánku. Jak ona to dělá, že vždy tak rychle usne. Utřu ji slzičky s tváře, vezmu ji do náruče a přitulím se k ní pod peřinu. Voní špagetama, pískem a čistým prádlem. Je tak krásná, když spinká. Otevřeným oknem vane svěží vzduch a já si říkám, jaké mám štěstí, že můžu být na mateřské a každý den, každou minutu se na ní dívat a kochat se tím, jak je krásná. Tyhle dny se svým dítětem bych za nic na světě nevyměnila ať mám občas sebehorší den a spoustu prádla a ještě více uklízení. Ona totiž za to všechno stojí tisíckrát. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?