Holka nebo kluk? Říct, či neříct?

Pomalu se blíží druhý velký screening, na kterém už by mělo být jasně vidět pohlaví dítěte. A já se přiznám, že jsem čím dál napjatější. Moje intuice mi sice něco málo napovídá, ale spolehnout se na ní raději nechci. A hlavně, s Emičkou jsem nějaké intuice také měla a pravdu jsem rozhodně neměla. 
Ale když dám na babské rady a srovnám své nynější těhotenství s tím předchozím, tak jisté rozdíly bych přeci jen našla. Břicho mám (jestli to tedy s mými proporcemi lze takto vidět) špičatější, je mi víc zle, mám méně chutí a mnohem dříve cítím pohyby. Takže, že by kluk?
A jak o tom tak přemýšlím, neubráním se myšlenkám na to, co bych vlastně raději? Holku nebo kluka? Je to těžká otázka, nějak si osobně neumím představit, že mám kluka. Jsem zvyklá na holčičku, stejně tak by to vyřešilo mnoho praktických problémů, jako kupování nové výbavičky a hraček. Máme doma vše orientované na růžovo a najednou bychom to všechno měli pořizovat pro změnu v modré. Ale zase kluk je výzva, pohlaví a síly v rodině by byly vyrovnané. A navíc, manžel si, jako nejspíš každý chlap, kluka moc přeje.A já jako správná manželka mu přeci chci udělat radost. A ze zkušenosti mých kamarádek i příbuzných, kluk je nakonec maminčin mazánek a každá matka se ve svých synech doslova vidí. 
No a další otázka z toho vyplývá. Necháme si to vůbec říct? Já osobně nemám dilema, za mě je jasné, že si to říct nechám a každému, koho to bude zajímat, to ráda sdělím. Ale čím dál častěji se setkávám ve svém okolí s návratem k časům našich maminek, kdy se pohlaví dítěte nechávalo jako překvapení. Osobně tyto páry velmi obdivuji, protože já jsem si jistá, že bych to nevydržela. Aspoň na blog bych to přeci musela napsat:-). Takže nebojte, příští týden už budeme moudřejší, pokud si tedy na "něm" nebude zrovna sedět, či se nám tam náhodou nepřiplete pupečníková šňůra. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?