Mateřská dovolená naruby

Jak jsem již psala, Montessori metoda a její učení mě velmi zaujalo. Rozhodla jsem se, že vyzkouším některé hry a zkusím se inspirovat. Našla jsem mnoho zajímavých tipů jak zábavnou formou trénovat praktické dovednosti a zdokonalovat jemnou motoriku. Vzhledem k tomu, že Emi je teprve 14 měsíců, bylo nutné si některé zajímavé hry přizpůsobit. Přeci jen jsme batoletem teprve chvíli. Na druhou stranu mám dobrý pocit z toho, že začínám včas a že tedy mohu velmi jednoduše začít od jednoduššího ke složitějšímu, aniž by se Emi nudila díky předchozím zkušenostem (např. si myslím, že pokud už dítě zná hru s vodou - přelévání z kelímku do kelímku, není pro něj tato činnost na sucho - třeba s rýží, zdaleka tak atraktivní jako pro Emi, která si s vodou zatím ještě tímto způsobem nikdy nehrála).  První jsme tedy vyzkoušely "Přesýpání" Potřebujeme dvě nádoby, nejlépe průhledné (aby dítě mohlo ze všech stran vnímat, jak se plní) a podle Montessori např. skleněné (raději jsem ze zač...

Poslední dobou jsem udělala mezi svými známými matkami takový průzkum o opruzeninách. Respektive spíš o tom, jak se snaží opruzeninám vyhnout, jaké používají krémy, plínky, zda či nikoli používají vlhčené ubrousky a zda se u jejich dítěte opruzenina objevuje či ne. Zaměřila jsem se i na samotnou léčbu již vytvořené opruzeniny a jak dlouho se opruzené místo hojilo.  Opruzenina si bohužel nevybírá, každého z nás již někdy potkala. Nejčastěji v situaci, kdy se miminko necítí dobře- je nemocné (průjem, teplota), rostou mu zoubky, seznamuje se s novými potravinami, je po očkování či braní léků, či v létě při velkém teplu. Kůže jako největší orgán v těle prostě velmi často reaguje na tyto změny a nepohodlí se projevuje různými ekzémy, vyrážkami, nebo opruzeninami. Zkrátka není nic překvapivého na taom, že při oslabení organismu dochází i k oslabení pokožky. Ale co mě velmi překvapilo je, že téměř polovina matek (z mého osobního průzkumu) maže své dítě krémem až v případě, že se obje...

 Docela nedávno jsem čirou náhodou objevila velmi zajímavé stránky na téma Montessori doma . A řeknu vám upřímně, byla, nebo vlastně stále jsem, doslova nadšená! O paní Montessori, která je významnou pedagožkou jsem si ze školy pamatovala jen to, že je autorkou dětského nábytečku například ve školkách. Více jsem se o to nezajímala. Ne, snad, že by nebylo její učení zajímavé, ale spíš proto, že to nebylo toho času pro mě tolik atraktivní. Nyní, s odstupem pár let, nacházevši se v docela jiné situaci, jsem si nadšeně stáhla všechny její dostupné knihy a dala se do čtení.  A přivedly mě k tomu právě již zmíněné stránky, kde jedna maminka velmi barvitě popisuje svou vlastní aplikaci montessori přístupu doma, ke své malé dceři. Pro vás nezasvěcené, kteří nechcete trávit hodiny podrobným zkoumání problému, jen v kostce shrnu. Jedná se o přístup k dítěti, který vychází z tzv. senzitivních období (období, ve kterém je dítě příznivě naladěno k osvojení si nějaké nové činnosti) a ...

K zamyšlení se nad otázkou, jak být na svém blogu dostatečně in, free a cool, mě přivedlo přiznání jedné mé známé, která se se zarděním přiznala ve své partě přítelkyň, že občas nahlédne na můj blog...tedy vlastně možná ne jen občas, nýbrž pravidelně a světe div se (k mému potěšení) ji to i docela baví. Po tomto, se přiznala i ta další a ejhle, hned mám příznivkyně dvě, i když inkognito. Já jsem o svém blogu, jako o dostatečně společensky přijatelném čtení, nikdy moc nepřemýšlela. Prostě píšu co mě napadne, občas, vlastně téměř pokaždé, se zasměji svým vtipným replikám (nic člověka nerozesměje víc, než vlastní vtip) a doufám, věřím, že i vám to bude připadat přinejmenším hodno úsměvu. Jasně, je to o mateřské, je to o plínkách, o čůrání, kakání, papání a šišlání. Chápu, že úspěšné manažerky mají na starosti jiná témata a že na večeři s obchodními partnery vytahují z rukávu jiná esa. Ale i jako nematka jsem četla občas články v časopisech pro ženy, které byly o dětech a docela často jse...

Pozor fotím, tvařte se sexy ženský!  Už od prosince máme doma vystavené lístky na ples. Je to událost, na kterou se těším celou zimu, nadšeně plánuji co si vezmu na sebe - jaké šaty, šperky, kabelku, lodičky...budou tam celé Čelákovice, takže to nesmím podcenit! A nejsem v tom sama - řešíme to všechny a pořád pěkně dokola. Jak už to bývá, přípravy a těšení se jsou nakonec lepší než ples samotný, ale to už k tomu prostě patří. A tak jsme naplánovaly typické holčičí přípravy u nás s vizážistkou s letitou praxí - mojí mamkou. Sešly jsme se včas, abychom to neměly na honem. Děti jsme už po obědě odlifrovaly babičkám na hlídání a hurá na to. Natáčky, líčení, zkouška spodního prádla - klasická scéna z filmu Deník Bridget Jonesové - krásné kalhotky s krajkou, nebo raději ty stahovací bombarďáky? Můžete hádat, které asi vyhrály? Samozřejmě k tomu  všemu nesměla chybět sklenka Bohemky a něco malého na zub. Chichotaly jsme se jako malé holky a ať jsme začaly se sebevětším předstihe...

Jistě to všichni znáte, nejlépe se pracuje pod tlakem. Už na vysoké jsem pravidelně doháněla resty na poslední chvíli a nejlepší výplody ze mě vypadly doslova za pět minut dvanáct. Nyní se nacházím v jakémsi vzduchoprázdnu mateřské, potažmo rodičovské dovolené. Ráno si v klidu vstanu, udělám snídani, poklidím, uvařím, vyperu a než se naději, jde se večeřet, koupat a spát. Takhle mé dny bezstarostně plynou a já si neustále stěžuji, že jsem zase nic nestihla. Mám pocit, že pořád něco dělám a že nemám chvíli klidu a že před sebou neustále valím spoustu restů, které bych měla udělat a není na ně kdy. Například vyklidit skříně, roztřídit nenošené oblečení, uložit do garáže letní boty (už to asi nejspíš nemá cenu, za chvíli je zase budu nosit), uklidit to, či ono někde uložené a zbytečně zabírající místo. Prostě nemám čas. A tak mě velmi pobavil článek na blogu Blogující maminy, kde se autorka zamýšlí, jak si užít Poslední týden na mateřské . Místo užívání si posledních chvil klidu se sv...

Dudlík jsem Emičce dala už první den v porodnici. O tom, že bych mohla alespoň pár dní počkat a místo toho raději zkoušet přikládat k prsu, jsem nepřemýšlela. Fungovalo to okamžitě a plačící mimi najednou vypadalo krásně spokojeně a hlavně roztomile. Dudlík přece k miminkům patří ne? A obzvlášť ten klasický, plastový z lékárny. Také mě v tu chvíli nenapadlo, že nejspíš u těchto obyčejňáků už zůstaneme a marně se budu snažit nalákat Emi na nějaký jiný, modernější, dokonce snad fosforeskující. Jo v tomto případě se obzvlášť vyplatí rozmyslet si dopředu jaký dudlík naše dítko v pusince okusí jako první.  Vliv na kojení naše dudání naštěstí nemělo a tak jsem to příliš neřešila, nakoupila deset stejných dudlíků a různě je všude povalovala - aby byly vždy připraveny k použití (myslím, že jsem přesně ten nezodpovědný případ z hlediska hygieny, o kterém se zmiňují na internetu odborníci). Emi měla od začátku k dudlíku spíše vlažný vztah, používala spíš na hraní, než na to klasické d...