Mateřská dovolená naruby

Emi je sedm měsíců a začíná se dostávat do velmi sensitivního období. Stal se z ní uplakánek. Ačkoli jsem se snažila ze všech sil, aby měla ráda lidi a nebála se jich, někde se stala chyba. Má ráda pouze ty lidi, které pravidelně vídá a ostatní tety a strýčky nee...a dává to najevo hlasitým srdceryvným pláčem. Kde jsou ty časy, kdy Emi byla největší pohodář ze všech dětí a ochotně se nechala pochovat od kohokoli? Naštěstí mám velkou rodinu, jejíchž členy Emička pravidelně vídá a tedy akceptuje.  Emička se svou sestřenicí a bratrancem  Moje nádherná velká rodina skládající se ze všech možných tet, strýčků, sestřenic či bratranců a jejich dětí a dětí jejich dětí. Prostě ideální společnost pro každého napříč všemi generacemi. Spojuje nás nejen krev, ale i mnoho různých tradic, zvyků, máme společný humor, stejné postavy, často i stejná jména - prostě jsme klan. Jsem ráda, že v této velké hlučné rodině může moje dcera vyrůstat, být součástí a učit se vycházet s různě starý...

Musím přiznat, že mám velké štěstí. Emička je totiž pořádný jedlík a krmit ji, je doslova radost. Od čtvrtého měsíce jsem přidala zeleninový příkrm k obědu, velmi rychle jsem zařadila i svačinky a dnes Emi baští jako o závod různé druhy zeleniny, masa, mléčných výrobků, ovoce i obilovin. Jsem zastánce pestré stravy už od nejútlejšího věku. Právě díky tomu, že jsem se od začátku ničemu nevyhýbala a snažila se o různé chutě, věřím, že jednou Emi bude ráda a dobře jíst i jako batole či předškolák. Rozhodla jsem se s vámi podělit o některé recepty či náměty. Jak docílit chutě? Zkuste bylinky. Všichni víme, že dětská strava by neměla obsahovat koření ani sůl. Přesto však lze vytvořit různé chutě. Můžeme do příkrmů přidat třeba bylinky jako je petržel, libeček, pažitka, bazalka či kopr. Uvidíte, že díky tomu dostane pokrm jedinečnou chuť. Bát se nemusíte ani malého množství česneku, cibule nebo zrníčka kmínu. Změny chutě lze docílít také přípravou. Zeleninu není nutné jen vařit ve v...

Není to tak dlouho, kdy jsem se těšila, až Emi konečně nebude jen to ležící miminko a začne se otáčet na bok, pak na bříško a později i lézt. Nadšeně jsem ji povzbuzovala v každém dalším pokroku a nenapadlo mě, že si budu co nevidět přát, aby ještě chvíli zůstala tím nehybným uzlíčkem a já nemusela mít oči neustále na stopkách a nervózně se ohlížet, zda zůstala tam, kam jsem ji položila. Poslední týden se v pohybových dovednostech zlepšovala doslova minutu po minutě. A já si říkala, že to je jen otázka času, kdy se stane nějaký úraz. Hlídala jsem ji opravdu pečlivě, ale neuhlídala. Takže i naše Emi si vybrala svůj první pád a bouli na hlavičce.  Uložila jsem ji k odpolednímu spánku jako obvykle do její postýlky. Během dvou minut se nějakým zázrakem zvládla překulit na naši manželskou postel a z té poté na dlažbu pod ní. Krve by se ve mně nedořezalo, když jsem ji našla na bříšku na zemi, samozřejmě plačící. Opět jsem, jako několikrát předtím, v duchu poděkovala naší skvělé dok...

Hned na porodním sále mi sestra přiložila Emičku k prsu a ona sála. Považovala jsem to za samozřejmost a nepomyslela na to, jaké trápení budu s kojením později mít. Přiznám se, že první dny v porodnici mám jako by rozmazané a ani si neuvědomuji, jaké vlastně bylo to naše první kojení. Všimla jsem si, že paní vedle na posteli kojí v leže a tak jsem se naštelovala do stejné pozice jako ona. Emi se nechtěla přisát, já nevěděla jak ji chytnout, co dělat s prsem a jak se vlastně to kojení dělá.  Laktační poradkyně zkušeným okem mrkla na má nadměrně vyvinutá prsa a něco zamumlala, že to je špatná kombinace - malé bradavky a nateklá prsa. Přimáčkla mi Emi k prsu tak, že jsem se bála, že se chudinka udusí, chvíli ji držela a pak odešla s tím, že to mám zkoušet. Tak jsem zkoušela pravidelně přikládat, Emi se pokaždé odtahovala, plakala a kroutila se. Myslela jsem, že nemá hlad a že jí trápí nejspíš prdíky. Chovala jsem ji tedy, masírovala bříško a druhou noc dala dudlík. To, že má ve s...

Je to tak...Emi je už půl roku. Půl roku života, půl roku štěstí, půl roku a přesto celý život. Na jednu stranu si říkám, že to zní až neuvěřitelně, na druhou stranu mám pocit, že je s námi mnohem déle, snad odjakživa. Obě dvě jsme za uplynulý půl rok odvedly pořádný kus práce. Emičky dovednosti jsou jasně patrné. Z malého spícího uzlíčku se vyklubal usměvavý a dovádivý lumpík. Měsíc po měsíci se měnila doslova před očima, objevovala své ruce, nohy, snažila se dosáhnout na hračku, později ji uchopit a strčit si ji do úst, otočit se nejprve na bok, později na bříško. Dnes se dokáže plazit, válet sudy, smát a laškovat, dokáže si sáhnout pro předmět s neomylnou jistotou a dát si ho do úst. Již nesaje pouze mateřské mléko, ale jí zeleninu, maso, rozeznává chutě, hlasy, tváře a hlasitě dává najevo svou nelibost či radost. A co je ze všech změn ta  nejkrásnější? Poznává mě, sleduje mě očima, usmívá se na mě, objímá mě...jsem pro ni lékem na všechna bolístka, její nejoblíbenější hračko...