"Nenechávej spát Emičku s vámi posteli, bude rozmazlená!"


Již do porodnice jsem šla s tím, že Emi bude spát se mnou v posteli a tak jsem vybavení ložnice postýlkou ani tak moc neřešila. Aby se neřeklo, půjčila jsem si od kamarádky mini postýlku s tím, že klasickou, velkou, budu pořizovat až později. Tolikrát jsem slyšela ze všech stran okřídlené jen si ji nauč a pak se z toho zblázníš, bude rozmazlená a nebude ti chtít spát sama. Nevěřila jsem tomu. Proč by mělo být mé dítě rozmazlené proto, že se v noci bude ke mně moci kdykoli přitisknout, nebude vystavené zbytečnému stresu ze samoty a v neposlední řadě, proč bych já měla kvůli kojení pokaždé vstát z postele a jít někam do křesla, když stačí nabídnout prs a spát dál. Vždyť nám sama příroda nabídla tak jednoduché řešení v podobě kojení, tak proč si ho zbytečně komplikovat? 


V Neratovické porodnici šlo vše podle plánu, považovalo se tam za přirozené, že mám své dítě neustále u sebe a pojízdná postýlka se ve většině případů používala jen pro převážení miminka po oddělení. Ani jsem si neuvědomila jaké jsem měla štěstí na porodnici, dokud jsem nejela o měsíc později navštívit svou švagrovou do Podolí. Tam byl výslovný zákaz spaní miminek v posteli matek, dokonce se řešilo i kojení v leže a vyžadovalo se po nakojení okamžitě miminko vrátit zpět do připravené postýlky, kde byl nainstalován monitor dechu. Upřímně - nechápala jsem! Jak mi může někdo něco takového zakázat? Prý tam byla maminka, která si přes všechna dobře míněná doporučení miminko stejně vzala k sobě do postele. Přišla sestra a nasadila tedy tvrdší kalibr. Použila příběh jedné matky, která neposlechla, miminko spadlo a bylo na místě mrtvé. Ruku na srdce, po takovémhle příběhu už málo která z nás zariskuje. A tak raději, v rámci bezpečí, nechá své mimi spát ve své postýlce. O jeho fyzické zdraví je postaráno, ale jaký vliv to má na jeho psychiku, to už je otázka druhá. 


Emi tak díky skvělému přístupu v porodnici nebyla od svého prvního nadechnutí ani minutu beze mě. Byla na mně doslova neustále nalepená i celé šestinedělí. Vyhovovalo to nejen jí, ale i mě. Přímo jsem fyzicky strádala když jsem jí nemohla mít u sebe, spala tedy se mnou v posteli a přes den, když plakala, jsem ji nosila v nosítku. Stále se opakovaly dobře míněné rady a názory starších a zkušenějších o tom, že bude rozmazlená. Jak Emi poznávala svět kolem sebe, stále přirozeněji se začínala osamostatňovat. A zcela přirozeně také vyplynulo to, že jsem ji prostě jednou objednala její vlastní postýlku a dala jí tam spát. Ať už spala dřív v naší posteli se mnou, nebo dnes v půl roce spí ve své postýlce, nikdy jsem jí nemusela uspávat, pokaždé jen stačilo dát do hajan a jít si po svém. Emi je usměvavé a přátelské dítě, které se každý den probouzí s úsměvem na rtech a řeknu vám, ten rozespalý úsměv bych si za žádnou cenu nenechala ujít. 

Rozmazlená, pokud se tedy dá v jejím věku o něčem takovém mluvit, dle mého názoru určitě není. Naopak, je spokojená a velmi přizpůsobivá. Je jí jedno kde je, nemám problémy s tím, aby usnula na návštěvě u prarodičů nebo na chatě u přátel. Jediné co jí totiž stačí ke štěstí je to, že je se mnou a může se ke mně přitulit. 

Máte podobnou zkušenost? Spí s vámi vaše dítě v posteli, jaké bylo odnaučování a zdá se vám být vaše dítě díky tomu více rozmazlené?

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?