Jsem ambiciozní matka!

Nikdy by mě nenapadlo, že i já se stanu jednou z nich...a je to tady, jsem ambiciozní matka! Naše Emi už také chodí na angličtinu. Ještě sice neumí pořádně česky, písmenko R používá velmi sporadicky, sotva se pustila máminy sukně a začala chodit do školky, ale už jsem ji přihlásila na angličtinu. Angličtina frčí, kdo ji neumí, jako by nebyl. Já jí neumím a valnou část života se tím trápím, nechci aby Emi měla stejný pocit nedostatku. Chci, aby byla světová a angličtina k tomu prostě patří. Tedy zatím. Můžeme jen doufat, že se na místo angličtiny v příštích dvaceti letech nedostane například arabština...
V době studií jsem na téma výuky cizích jazyků psala seminární práci. Měla jsem tenkrát jasno, že rozhodně nepodlehnu módním trendům a nebudu jednou z těch, které dávají své dítě na cizí jazyk od narození. Odborníci se shodují, že vše má svou posloupnost a nejprve by se mělo dítě naučit česky a pak teprve začít s výukou cizího jazyka. Výjimku samozřejmě činí výuka v rodinném kruhu, zvlášť když je jeden z rodičů, či blízký příbuzný sám cizincem. Ale to můj případ nebyl. Je jasné, že to, co se budou tříleté děti učit celé měsíce, zvládne průměrný školák během týdnů. Přišlo mi úsměvné, když se matky chlubily, jak jejich ratolesti umí počítat do desíti, znají nějaká zvířátka...
A dnes jsem úplně to samé. Emi ještě správně nepočítá ani česky, zvládne maximálně do desíti a ještě s vynecháním nějakých číslic. Barvy umí, to jo, ale znám mnoho dětí v jejím věku, které si je ještě stále pletou a mají na to plné právo. Ale hlavně, že ví, že pink je růžová. 
A proč jsem ji tedy na tu angličtinu přihlásila? Nejprve, když se zapisovalo do kroužků, jsem odolala. Ale pak se mi to rozleželo v hlavě a čím více se blížila první hodina, tím více jsem o tom přemýšlela i z té druhé stránky. Emi je na svůj věk velmi komunikativní. Bez problému sleduje pořady v cizím jazyce a evidentně ji to nějak neobtěžuje (prasátko Pepina v agnličtině, Teo ve španělštině). Velmi často mě překvapí, že z ničeho nic použije anglický výraz, např. eis cream. Děti jsou jako houba, nasávají vše s lehkostí, nepřemýšlí o tom, zda se to musí naučit, či ne, nesnaží se to zapamatovat, tvoří si a hrají a učí se zároveň. A i když možná za ten rok ve školce nebude umět nic víc, než když tam nastoupila, tak co když se jí to někde v mozečku bude ukládat a jednou to prostě vypluje? A proto ji dál pouštím Pepinu v angličtině, protože jí to nevadí a já mám dobrý pocit, že se tím učí něco navíc, co se jí jednou může sakra hodit. 
A v neposlední řadě mě k přihlášení přesvědčil fakt, že všechny děti tam chodí. Nechci, aby se jednou, později, ve škole cítila Emi handicapovaná, že jako jediná neumí anglicky ani pozdravit. A věřte, že v té třetí třídě, kdy děti začínají s cizím jazykem a kdy už o něco jde, těch dětí, které opravdu začínají, je velmi málo. 
A tak jdu do krámu, u ucha telefon a nadšeně vyprávím své mámě, že Emi už chodí na angličtinu, už umí říct head a ukázat si na hlavu. Je skvělá, řekla bych - mnohem šikovnější, než jiné děti v jejím věku:-)...míjí mě slečna o 15 let mladší než já a v duchu si říká - á zase další jedna ambiciozní matka, chjo! 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek