Kojení je fajn, ALE...

Kojím. Kojím každé dvě až tři hodiny, kojím několikrát za noc, kojím ve vlaku, v letadle, u televize, při uspávání, bolení, kojím v restauraci, na návštěvě, dokonce i v moři...
Je to pohodlné, rychlé, vždy připravené a Tomášek kojení miluje. Už deset měsíců. 
Z počátku, když se Tomášek narodil, jsem kojila s kloboučky. Někdy na konci šestinedělí se mi je povedlo odbourat. Bylo to pro mě hrozně důležité, protože jsem chtěla kojit co nejdéle. Dokonce jsem byla přesvědčená, že to vydržím až do tzv. samoodstavení (někdy kolem tří let). Nespěchala jsem s příkrmy, počkala jsem si až na konec šestého měsíce a i tak jsem pořád více kojila, než přikrmovala...Neumím si to vysvětlit, ale v prvních měsících kojení se ze mě stal nadšený obhájce a příznivce kojení. Možná jsem tím svému okolí musela být až protivná, neřešila jsem nic jiného. Můj život byla jedna velká laktace! Nejspíš hormony...příroda to tak chce, aby matky kojení totálně propadly.
Momentálně mám pocit, že jsem nejspíš prošvihla to správné období, kdy bylo nejlepší začít nahrazovat kojení normálním jídlem (aspoň přes den). V období, kdy Tomášek projevoval evidentní zájem o jídlo (často i na úkor kojení) jaksi pominulo a dnes, v deseti měsících, se zdá, že preferuje kojení před jakýmkoli jídlem. A já začínám cítit, že bych ráda to kojení nějak elegantně eliminovala. Nejde o to, že by mi vadilo kojit a klidně i do toho kýženého samoodstavení. Ale ráda bych se od toho maličkého tvorečka nějak osvobodila...aspoň na okamžik, na pár hodin. Chci si obléknout šaty bez výstřihu (ze kterých nejdou vyndat prsa), chci jít do divadla, do kina, na skleničku. A mám strach, že čím déle toto neustálé kojení bude trvat, tím hůře se bude postupně a hlavně nenásilně odbourávat.
Jsme v takovém stádiu, že když Tomáška krmím normálním jídlem já, odmítá ho - chce prso. Příkrmy tedy u nás musí podávat někdo další - tatínek, babička...často něco pojídá i s Emičkou. Ale jakmile ho posadím do židličky já, je to řev, prohýbá se, plive...dopadne to vždy tak, že mu dám prso a on spokojeně usne v mé náruči. Stejně tak uspávání v kočárku. Jakmile ho mám uspat já, trvá uhoupání třikrát tak dlouho, nikdy se to neobejde bez pláče. Uspává-li ho například babička, zavře oči a téměř okamžitě usíná. Dobrovolně a v klidu.

Celou tu dobu, co ho houpu v kočárku a pokouším se ho přimět ke spánku, u toho vnitřně trpím. Připadám si neschopná, mé instinkty mě nabádají, abych ho vyndala a nakojila. Rozum říká, že nakojený je a že není nic špatného, když bude spát na čerstvém vzduchu. Hlavně nemůžu trávit celý svůj čas jen s Tomáškem na prsu, ležet hodinu v posteli a čekat až se vyspí do růžova. Nemůžu a už ani nechci. A tak mám dny, kdy jsem odhodlaná s tím něco udělat - poctivě přikrmuji, kojím jen na jeho výrazné požádání. Vždy před tím zkusím něco nabídnout k jídlu. Uspávám v šátku, v kočárku. A pak přijde den, kdy nestíhám, někam jdeme, něco se děje dalšího a mě se nedostává času a tak nabídnu nejrychlejší variantu - prso. A nebo prostě jen nemám náladu, uvědomím si, že mi to kojení vlastně až tak nepřekáží a nechávám to prostě plynout a kojím kdy si Tomášek řekne, jsem v klidu a spokojená. A  je mi jasné, že můj syn si to kojení jen tak nenechá vzít. Konec kojení se bude odehrávat v jeho režii, on bude tím, kdo rozhodne, že přišel ten správný čas na odstavení. A mě nezbývá než to přijmout, smířit se s tím a radovat se z času, který patří jen nám. I o tom je mateřská láska. O okamžicích, kdy už toho všeho máte plné zuby, cloumá vámi  vztek, jste unavená, vyčerpaná, naštvaná a přesto své dítě vezmete do náruče a to prso mu nabídnete. 


PS: Moje starší dcera ( 2 roky a 10 měsíců) se sama od sebe rozhodla přestat dudat dudlík. Připomínalo to popisované samoodstavení. Nejprve tomu všemu předcházelo období, kdy byla na dudlíku závislejší, než kdy předtím. Do té doby ji stačil jen na spaní, občas si podudala přes den na pár minut. Najednou ho měla v puse neustále. V noci jsem jí ho musela násilím vyndavat z pusy a kdykoli se probrala, opět si ho tam sama vložila. Hlasitě sála přes den i ve spánku. Přiznám se, že jsem začínala být zoufalá. Zkoušela jsem na ní různé fígle o malých koťátkách, které nemají maminku a potřebují dudlík. Nic nezabíralo. Odmítala se ho vzdát. A pak najednou, z ničeho nic ho začala používat méně a méně. Ležel ji na očích a ona si ho třeba týden nevzala. Bez nějakého násilí, bez velkého humbuku...prostě si sama rozhodla, že už ho nepotřebuje. Většina příbuzných si prvního měsíce bez dudlíku ani nevšimla. Velkou zkouškou byla dovolená, ale i tam si nevzpomněla. Je to za námi. Už je velká holka:-). 

Tak rychle to uteklo. Emi budou na Vánoce tři roky. Stejně rychle utečou i tři roky s Tomáškem a ještě budu ráda vzpomínat na kojení. I tak to člověk musí brát. V životě dítěte není nutné spěchat. Vyvíjejí se tak rychle, že není třeba to ještě urychlovat. Až přijde ten správný čas, přestane moje prso potřebovat a ten čas dozajista přijde, je to součást vývoje, posune se někam dál, objeví nové věci...nic netrvá věčně a tak hlavu vzhůru:-). 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek