Vychováváme děti a rosteme s nimi...aneb můj osobní převrat v myšlení

Klasická scénka: Emi chce před obědem zmrzlinu, dostane záchvat vzteku, hlasitě pláče, vzbudí Tomáška, kterého jsem před chvíli velmi pracně uspala. Do toho vařím oběd, potřebuji slít těstoviny, uklidnit rychle Tomáška, než se definitivně vzbudí, výchovně působit na Emi, že zmrzlina se před obědem nejí a už vůbec se nevynucuje tímto způsobem. Nervy mám na pochodu...jsem vzteklá, podrážděná, nadávám a jen tak tak se držím, abych Emi nešoupla jednu přes zadek, nespláchla oběd od záchodu a  Tomáška zavřela do postýlky...

Později, když se vše uklidní, děti spinkají a já si v klidu sednu do uklizené kuchyně, zpytuji svědomí. Proč mě napadají občas tak strašné věci? Proč se nedokážu ovládnout? A proč se vůbec tyto situace stávají?

Každý z nás si nese určité vzorce chování, které nám vštípili rodiče svou výchovou. Často jednáme podle těchto vzorců zcela automaticky a ani nás nenapadne přemýšlet, zda je to správně, či nikoli. K tomu všemu se ještě přidává veřejné mínění, zažité klišé, že tak se to prostě má dělat a vše ostatní je špatně...a tak si z generace na generaci předáváme výchovné praktiky a věříme, že děláme pro své dítě to nejlepší. Obáváme se, že dítě rozmazlíme, vychováme z něj nevychovance a zaděláme si do budoucna na další nepříjemnosti tím, že nám dítě bude tzv. skákat po hlavě a bude o to horší ho všechny neřesti odnaučit. 
A čím víc nás rodiče v podobném duchu vychovávali, tím urputněji se snažíme o totéž...matně si pamatujeme na své dětské pocity, ale ignorujeme je v zájmu dobré věci. Věříme, že dítě potřebuje řád, vedení a že jedině tak z něj vyroste správný dospělý. 

Četla jsem knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi...četba knihy na mě v mnoha ohledech působila velmi depresivně. Poukazovala zcela přesně na mé komunikační chyby. Uvědomila jsem si, že s Emi neumím vůbec komunikovat, bezhlavě prosazuji svou, nejsem schopna oddělit své osobní pocity od konkrétní situace a vše svým jednáním spíše zhoršuji, než řeším. A ne jen vůči Emi, ale i při jednání se svými blízkými dělám neodpustitelné chyby. Přiznám se, že mi čtení natolik otevřelo oči a doslova se mnou otřáslo, že jsem ze dne na den otočila o 180 stupňů v jakékoli komunikaci. 
Změnila jsem k Emičce svůj přístup. Snažím se vše řešit v naprostém klidu, snažím se chápat její dětské pocity, uznat, že je pro ni něco důležité, i když se z mého pohledu dospěláka může jednat o naprostou banalitu. Místo, abych ji "vychovávala a mentorovala", tak ji více objímám, více si ji všímám, věnuji ji maximum času svou maximální pozornost. Více ji projevuji svou lásku, snažím se být ji tím, čím bych pro ni měla být - milující matkou. 

Chovám s k Emi stejně, jako bych se chovala ke své dospělé přítelkyni, které si velmi vážím a kterou mám ráda. Stejně, jako bych nevynadala své přítelkyni za rozbitý talíř, vylitý džus, za umazanou podlahu, za to, že si půjčila můj parfém, stejně tak nevynadám i Emičce. Tak, jako bych věnovala svou pozornost přítelkyni sedící u mě na návštěvě, při pití kávy bych nepsala sms, netelefonovala a pokud ano, omluvila bych se jí a hovor co nejvíce zkrátila, tak úplně  stejně se snažím chovat v přítomnosti Emi. Pamatuji si z dětství, že mě několikrát napadlo, že mi máma vynadá pokud něco rozleji, ušpiním, pocintám, ale pokud stejný prohřešek učiní dítě u nás na návštěvě, je mu okamžitě odpuštěno a je ujištěné o tom, že se nic nestalo. Nešlo mi to do hlavy, proč se na mě maminka zlobí a na ty cizí děti ne. Měla je snad raději?  A i já se chovala stejně nelogicky a nepochopitelně. A nejspíš měla Emi stejné pocity jako já. 

Někdo zvládá své emoce udržet na uzdě lépe, někdo s tím více bojuje a musí se naučit ovládat. Já sama jsem hodně impulzivní, často se nechám vyprovokovat a v případě silných emocí neumím jenom dýchat. Většinou vybuchnu, mluvím rychleji, než přemýšlím a i když neúmyslně a nerada, tak zraňuji ty, které mám na světě nejvíc ráda. Díky této knize jsem mnohem klidnější, vyrovnanější...snažím se být laskavá a milá. Často mi zní v uších myšlenka, že vylitý džus na podlaze v kuchyni budu uklízet stejně dlouho rozčílená, jako klidná a pokud dokážu uznat, že to Emi neudělala úmyslně a zůstanu nad věcí, nenaruším tak naši vzájemnou důvěru a pohodový vztah. 

Od té doby, co se snažím věnovat se Emi opravdově (tedy opravdu si ji všímat, hrát si s ní, dávat ji najevo svou lásku), co udržuji své negativní emoce na uzdě a nevyprovokovávám hádky, nerozčiluji se kvůli banalitám všedního dne, tak jsem mnohem klidnější a spokojenější. Nestresuje mě péče o děti, vše vnímám mnohem pozitivněji a více si užívám samotných okamžiků. A i Emi mi přijde mnohem vyrovnanější. Postupně se vytrácejí nezvladatelné záchvaty, o kterých jsem si myslela, že je třeba rázně potlačit. 

Lituji některých věcí, které jsem udělala, řekla a jak jsem se zachovala. Dnes už vím, že to byla chyba a že jsem měla reagovat jinak. Snažím se k sobě být laskavá, protože pak můžu být laskavá i k ostatním. Třeba jednou u oběda. Emička se rozhodla, že bude obědvat u stolu na mém místě. Na svém místě má prostírání a mě naštvalo, že chce dělat nepořádek na další části stolu. Nutila jsem ji, aby si přesedla na své místo. Emi hlasitě plakala, já byla čím dál víc rozčílená. Proč brečí? Proč si vymýšlí, že chce sedět tady a nesedí jako obvykle na svém místě. Byla jsem podrážděná, Emi ubrečená, žaludek mi lítal a já pěnila na Emi, ať mi dá aspoň při jídle pokoj, že se ani v klidu nenajím...přesadila jsem ji na své místo a byla jsem čím dál vzteklejší, Emi čím dál uplakanější. A přitom mém křiku, že už toho mám vážně dost, ať kouká jíst a nebrečí se na mě podívala a se slzami v očích se zeptala, zda budu při jídle počítat. Myslela tím, zda se budu při jídle koukat do počítače. A já si uvědomila, že chtěla sedět na mém místě, aby mi zabránila koukat při jídle do počítače a místo toho, abych se ji věnovala. Vnímala jsem oběd jako oddychový čas, chtěla jsem na chvíli vypnout, přečíst si novinky, zabavit se nějak jinak, než s dětmi. A nemyslela jsem na Emi, která seděla vedle mě u stolu, jedla a koukala na mě, jak si ji nevšímám. 
Nejde o to, že nemůžu mít čas sama pro sebe a zapnout si počítač. I Emi si občas hraje sama a nepotřebuje mě. Ale jde o to, že bych nějaký čas měla věnovat jen jí. Ne ji jen říkat počkej, teď musím pracovat, počkej, teď telefonuji, počkej, teď musím pověsit prádlo, uvařit oběd, vypít si kafe s kamarádkou...pokud ji dám čas, který bude jen pro ni, dá mi zase čas, který bude jen můj.

A tak se chovám k Emi laskavě, snažím se ji vyhovět jejím dětským přáním. Pokud si přeje, abych ji krmila, udělám to s úsměvem. Uvědomuji si nyní, že prosba, abych ji krmila, není její lenost (vždyť do teď jedla sama a najednou ji musím krmit), ale volání o pozornost. A tak ji krmím, stejně jako krmím jejího malého brášku, dělám s ní u toho lumpárny a neříkám ji, že už je velká, že by měla jíst sama...dělám to tak druhý týden a říká si o krmení stále méně.

Funguje to, doma je klid a mír, Emi je spokojená a já šťastná. Konečně mám pocit, že jdu správným směrem a že se něco děje. Cítím úlevu. Díky svým dětem jsem konečně mohla opustit své dětství, zbavit se starých zranění a vyrůst. 






Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Indiánská metoda v praxi