Konec šestinedělí...jak jsem to zvládla?

Na jednu stranu si říkám, že to neuvěřitelně rychle letí a podivuji se, že už máme šestinedělí téměř za sebou. Na druhou stranu je až s podivem, jak plynule zapadl Tomášek do naší rodiny, život s ním běží zcela automaticky a zdá se, jakoby ani nebylo nic předtím. Neubráním se srovnání tohoto šestinedělí s tím prvním, když jsem měla doma malou Emi. První týdny s miminkem doma jako u prvorodičky bylo období, které přesně zobrazovalo extrémní scénáře, které se dají vyčíst na internetu. Plačtivé nálady, uplakané miminko, problémy s kojením, přebalováním, moje poporodní hojení...vypravit  se někam na čas byl téměř nadlidský úkol. A k tomu  všemu bych se ještě navíc měla starat o neposedné batole? Upřímně bych to nejspíš nezvládla. Ale naštěstí už jsem zkušenější, dokáži díky tomu brát péči o dítě s větším nadhledem a tudíž se žádné podobné scénáře nekonaly. Tedy ne ty, které jsem zažívala s Emi a které jsou často strašákem každé čerstvé maminky.
A tak by se dalo říct, že mám vážně kliku, protože Tomášek je zlaté miminko. Téměř vůbec nepláče, netrápí ho bolení bříška, hezky se kojí a bez problému usíná. Pečovat o něj je z mého nynějšího pohledu radost a až na pár probdělých nocí, hlavně z počátku, docela pohoda. Plačtivou náladu jsem měla v podstatě jen jednou a to v porodnici, kdy se mi rozjížděla laktace a s ní přišel i pravý, nefalšovaný poporodní blues. Zjistilo se, že Tomášek má žloutenku a tak kromě toho, že nám posunuli odchod domu, ho ještě dali na předlouhých 48 hodin pod lampu. Nosili mi ho jen na kojení a já kdykoli jsem se šla na něj podívat, neubránila jsem se hodinovému nezastavitelnému pláči. Plakala jsem v podstatě pořád a důvody byly různé...například mě dojalo, že jsme ke svačině dostali jogurt a nedali nám lžičku. Říkala jsem si, že jestli to takhle půjde dál, tak to šestinedělí bude opravdu očistec...ne jen pro mě. Ale naštěstí se do druhého dne hladina hormonu srovnala, blížila se vidina odchodu domů a tak jsem ve zdraví přežila. Od té doby mám Tomáška stále u sebe a je mi fajn. U druhého dítěte je vše mnohem snadnější. Umíte přebalovat, nebojíte se dítě uchopit a například mu umýt zadeček pod umyvadlem, oblékání bodýčka přes hlavu již není nepřekonatelný boj, nepotřebujete být chobotnice, abyste dokázala míchat jídlem a k tomu držet nemluvně v náruči. Víte jak přiložit na kojení a také víte, že některé, dobře míněné rady personálu porodnice, nemusí být vždy pravdivé. Znáte také různé fígle na bolení bříška, na nic nečekáte a hned nasadíte např. probiotické kapičky, umíte používat rourku na uvolnění prdíků a nepřiděláváte si práci zbytečnostmi. Víte, že není nutné miminko každý den koupat, složitě napouštět vaničku, ohřívat vodu (dokonce s použitím teploměru), mazat, oblékat...bohatě to stačí řekněme dvakrát do týdne a zbytek dní jen opláchnout pod umyvadlem. Chápete již, že jsou důležitější věci, než je vymydlené miminko s načesaným mastným kohoutem na vlasech. Hlavní je, aby dostatečně jedlo (věnujete tedy mnohem více pozornosti správnému kojení) a spalo (víte jak dítě uchlácholit a nenecháte ho přetáhnout). Emičku jsem koupala každý den (pravda, měla jsem trochu víc času), vždy jsem poctivě dodržovala poučku, že před koupáním by neměla být nakrmená a tak jsem večer co večer koupala řvoucí miminko, byla jsem nervózní, pořád jsem něco zapomínala, do toho jsem ještě zkoušela relaxační masáž a večer co večer jsem byla totálně zničená. K tomu ještě ty hloupé rady, že pausa mezi kojením by měla být minimálně hodina a půl, ideálně dvě a že u prsa by neměla být déle než dvacet minut. To vše,  když se dalo dohromady, k tomu má nejistota, lehká labilnost, kterou dítě vnímá též, do toho ještě pekelně bolavé bradavky a bylo zaděláno na uplakané miminko. A i tak jsem měla velké štěstí, že Emi, navzdory všem těmto mým pokusům byla hodné a spavé dítě. 
Tomáškovi neměřím čas strávený u prsa, stejně tak i četnost kojení. Kdykoli se zdá, že něco není v pořádku, nebo jen když je už déle vzhůru, nabídnu prs. V případě pláče je kojení opět první možností, kterou vyzkouším. A světe div se, ono to funguje. Ačkoli se často zdá, že se kroutí a že se jedná o prdíky, je to ve většině případů jenom obyčejný hlad, žízeň, potřeba se uklidnit, pomazlit, být mi nablízku...a to všechno kojení umožňuje. Díky tomu se v podstatě nestává, že by Tomášek opravdu plakal. 
Dalším všelékem je co nejčastější kontakt tělo na tělo. Snažím se o to, aby byl Tomášek minimum času odložený jen tak v postýlce. A nejlepším pomocníkem mi je ergonomické nosítko. Mám tak volné ruce, abych se mohla starat o Emi a přitom nezanedbávala Tomáškovu potřebu být co nejblíže své mamince. Dokonce jsem se v nošení tak vzhlídla, že vůbec nepoužívám kočárek a nosím ho i venku. Objevuji neskutečnou praktičnost v nošení dětí a to i v zimě. A v noci si pokládám Tomáška na svou hruď a nechávám ho spát blízko svého srdce. 
Já sama jsem se po tomto porodu mnohem rychleji zotavila, neměla jsem žádné potíže a celkově jsem se cítila hned od prvního dne velmi fit. Po příchodu domů z porodnice jsem se plynule vrátila ke svým každodenním povinnostem a nečinilo mi to žádné potíže. Prostě život jde dál i s dalším dítětem. U druhého dítěte už vás nikdo nehájí tak jako u prvního, už nikdo neočekává, že to nezvládnete. Spíše naopak. 

Ale nebojte, i mé šestinedělí mělo svá ale. Pořádně zabrat mi totiž stále dává spíše Emi, která vyžaduje moji péči a pozornost mnohem víc, než ten malý uzlíček. Ale o tom zase příště...





Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek