Hektika všedního dne

Konec šestinedělí je úspěšně za námi a tak nás čekala šestinedělní prohlídka u dětského lékaře. Odchod z domu na čas bývá často stresující i normálně, natož se dvěma malými dětmi. A tak jsem si pro jistotu nařídila budíka na osmou hodinu ranní, abychom stihly včas vyrazit z domova. Objednaní jsme byly sice až na jedenáctou, ale jak jsem psala, je to vždycky stres a člověk nikdy neví. Od rána jsem poletovala mezi oběma dětmi. Nakojit Tomáška, převléknout ho, přebalit. Převléknout Emi. Dát Emi jogurt (ne, ten ne, chci tamten...otevřít další...), převléknout Emi pocintané tričko, posadit na nočník, učesat culíky. Mezitím Tomášek pláče, tak ho jednou rukou chovám a druhou se snažím sundat si pyžamo. Nočník je opět prázdný, obléknu Emi plenku a jdu přebalit Tomáška. Odložím ho do postýlky, čistím si zuby jednou rukou a druhou rukou si maluji řasy. Tomášek opět pláče, nabídnu mu prs. Mezitím Emi přestanou bavit její hračky a jde úřadovat do kuchyně. Do plánovaného odchodu zbývá deset minut, všude se válejí hračky, není ustláno, já jsem ještě nic nesnídala, Tomášek pláče a Emi potřebuje přebalit. A já jsem ještě ve spodním prádle. Za dvacet minut odcházím z domu ufuněná s banánem v ruce, s Tomáškem v nosítku a Emičkou v golfkách. Desetiminutové zpoždění považuji za úspěch. U doktorky překvapivě vůbec žádné lidi, takže jdeme hned na řadu. Vše je v pořádku, Tomášek za tři týdny přibral 1200g (kdyby to kojení tak fungovalo i u mě, akorát obráceně). V klidu ještě nakojíme a Emi si pohraje s hračkami v čekárně. Cestou domů se stavíme v obchodě a Emi ochotně zpáteční cestu absolvuje na motorce. Říkám si jak je fajn, že nesedí v kočárku a jak bude pěkně unavená a já budu mít odpoledne pěkně v klidu. Bolí mě hlava a těším se na odpolední spánek společně s mými skvělými a hodnými dětmi. Doma mě lehce otráví atomovka, která tam na nás bohužel od rána stále čeká a tak rychle nandám Emičce oběd a s nepřítomným pohledem jdu opět kojit. Emička nemůže vidět, že Tomášek jí v obýváku na gauči a ona je sama s rizotem v kuchyni a tak si přenese oběd za námi na gauč. Cestou ji vypadne lžíce a drobná rýže se poflakuje všude po zemi. Snažím se neřešit, že špinavýma ručičkama patlá gauč. Hlavně ať se nají a jde spát do toho kočárku. Odpojím hladového Tomáška, nasoukám Emi do teplého oblečení a dám ji do kočárku. Naštěstí není třeba ani dlouho houpat, protože Tomášek má ještě evidentně hlad a já koneckonců také. Nandám si oběd, vezmu si ho na gauč a nabídnu druhý prs. Po jídle poskládám kastroly do skříňky, hračky do poliček, umyji nádobí, vyluxuji všude rýži, ustelu postel...střídavě odbíhám k Tomáškovi, tlačíme, přebalujeme...upadám na gauč a slastně zavírám oči. Ach konečně klid. Podle toho, jak jsem Emi dnes dopoledne zničila, bude spát minimálně dvě hodiny. Tomášek je nakrmený a také by mohl po mém boku spokojeně usnout. Tyhle chvíle klidu miluji. Otevřu okno, abych cítila čerstvý vzduch, zachumlám se do deky a relaxuji. A najednou náš pes Arnie zaštěkal přímo pod kočárkem! Emi se po půlhodinovém spánku probrala jako rybička a volala na mě do okna, že chce vyndat. Neee! Už nic nezabralo, bylo prostě po klidu a já byla donucena vstát a fungovat. Na to nemám nervy, jdu si uvařit kafe. Tak snad aspoň večer bude tentokrát větší klid. Těším se až se konečně pořádně vyspím a nikdo mě nebude každé dvě až tři hodiny budit a tahat mě za bradavky, popř. mi křičet do ucha maminko vstávej!