Druhé dítě v rodině, jak to zvládá prvorozený?

V těhotenství jsem se často zaobírala myšlenkou, jak zvládne příchod sourozence Emička. Nebude žárlit? Nebude se cítit odstrčená? Jak to já budu zvládat? A jak skloubit péči o dvouleté dítě a novorozeně? Až do porodu byla Emi středobodem rodiny a vše se točilo kolem ní. Měli jsme na ní vždy čas a ona se nemusela o naši péči a lásku s nikým dělit. Občas mě i napadlo, že bude Emička příchodem sourozence o něco ochuzená a že jsme možná měli ještě počkat. Ale na kdy čekat? Kdy je nejlepší doba na to, mít další, druhé dítě? A zase jsem si přála, aby měli k sobě moje děti blízko a mohly si spolu později hrát a být parťáky. 
Hrozila jsem se odchodu do porodnice hlavně kvůli tomu, že nebudu s Emi a že ji třeba i týden neuvidím. Doteď jsme byly odloučené jen jednou a to na tři dny, když jsem jela na hory. Snažila jsem se jí na to nenápadně připravit, že máme v bříšku miminko (bráchu) a že je ještě hodně malinký. A až vyroste, že půjdu k paní doktorce, kde mi miminko vyndají. A až přijedeme domů, že mu budeme spolu vyměňovat plínky, dávat pít mlíčko, dudlíčka a vozit ho v kočárku. A najednou tu byl porod a nebyl čas řešit Emi. Manžel ji polospící odnesl k babičce (naštěstí bydlíme jen přes dvůr) a jelo se. A než jsem si stačila uvědomit, že budu od Emi odloučená, byl Tomášek na světě. A najednou se mé city změnily. Byl tu další uzlíček, který mě nyní potřebuje. A potřebuje mě mnohem víc, než Emi, která je s babičkou a dědou a nic ji nechybí. 
Těžko se to popisuje, ale s příchodem druhého dítěte na svět jsem se zbavila své přehnané fixace na Emi a pocítila jsem úlevu. Najednou už nekontroluji několikrát za noc Emi zda dýchá, a nekontroluji ani Tomáška. Spím mnohem klidněji a obě děti si užívám.
Snažím se nikoho nezanedbávat, ale netrápím se tím, že Emi musí občas počkat. Stejně tak občas musí počkat Tomášek. A věřím, že to prospěje oběma mým dětem a že právě ta nutnost dělit se a nebýt jen já, z nich udělá lepšího člověka. Snažím se o vytvoření hezkého sourozeneckého vztahu a dělit své dvě děti rovným dílem. Nyní je pro mě největší prioritou, aby se oni dva měli rádi. Začátek jejich vztahu je velmi křehký a velmi snadno by se mohlo stát, že Emi na bráchu zanevře. A to se nesmí stát. Aby Emi bráchu lépe přijala do rodiny, koupili jsme ji panenku, kterou dostala do bráchy, když pro nás jeli s tatínkem do porodnice. Ona zase koupila bráchovi dudlíčka, sama ho vybrala a přinesla v dárkové taštičce do porodnice. Emička byla první dny doslova nadšená z malého brášky. Kdykoli se v noci probudil na kojení, byla okamžitě vzhůru a asistovala mi při kojení. Dnes už se to malinko uklidňuje, přestává si tolik brášky všímat a začíná ho brát jako běžnou součást naší rodiny. Dává mu dudlíčka, hladí ho a já se snažím ji neomezovat. Nechci ji pořád okřikovat, že tohle nesmí a že tamto také ne. Je pravda, že Emi nemá míru a on je ještě velmi malinký. Občas to chce hodně diplomacie, abych ji vysvětlila, že musí být opatrná. Ale cítím, že odhánět ji, nemá smysl. Naopak se snažím ji zapojovat, kdykoli ho chce pochovat, udělám vše proto, abych ji mohla přání splnit. A ona si časem zvykne. A také Tomášek za chvíli vyroste a už nebude tak malý a bezbranný.
A jak to tedy Emi zvládá? Řekla bych, že mnohem lépe, než já. Nevypadá, že by žárlila, spíše naopak, je za bráchu ráda. Ale já občas nezvládám péči o malé miminko a nezbedné batole, které doteď nemělo od nás dospělých téměř žádná omezení. Najednou vidím, že jsem ji až příliš polevovala a že není zvyklá často slyšet ne. A to je momentálně nejpalčivějším problémem. Najednou nemám čas ji okamžitě vyhovět, všímat si jen ji a ona na to není zvyklá. Už nemám trpělivost ji,stejně jako předtím, vysvětlovat, že si musí vzít čepici a že si má sednout na nočník, nebo, že nemůže rozhazovat hračky jak se jí zlíbí. Mám pak výčitky svědomí, že na ni jen nasazuji a že to pro ni už takhle je dost těžké a já tomu nepřidávám neustálými pokyny a povely. Ale pro chod naší domácnosti je nezbytné udělat nepatrné změny v přístupu. Jinak hrozí, že já se z toho zblázním:-). Tak snad si to časem sedne a Emi si neodnese z tohoto období nějaké šrámy na duši. To by mi totiž bylo moc líto. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek