Hračky všude kam se podívám

Vánoce jsou za námi, první narozeniny také a já mám pocit, že v našem malém bytě dva plus jedna pro hračky není kam šlápnout. A to jsem většinu darů ještě ani nerozbalila a schovala na skříň na horší, ukňourané časy. S příchodem miminka většina z nás nadšeně přeorganizuje byt, počítá s místem na postýlku, vaničku, kočárek, dětské oblečení a plíny. Ale už si tolik neláme hlavu tím, že čím starší dítě bude, tím budou narůstat i jeho nároky na prostor. Tedy já si tím rozhodně vrásky nedělala. A náhle mám pocit, že naše dítě bydlí v celém bytě a nám, rodičům zbývá jen postel (a to i tam máme různě hračky ,dudlíky a pleny na utírání nosu) a gauč. Není náhoda, že jsou to prostory lehce vyvýšené a tudíž zatím nedostupné - ale jak říkám, zatím. Skříňky do jednoho metru nad zemí jsou buď zajištěné dětskou pojistkou, díky které musím při každém otevření použít speciální hmat a nebo je okupuje naše malá Emi. Nejprve měla jen "vyhazovací" období a to bylo ještě dobré - bylo jen nutné několikrát denně vrátit zpět na své místo všechny ponožky, kalhotky, trenýrky, cédéčka a časopisy. Ale nyní už je její hra s předměty poněkud sofistikovanější, dokáže věci ne jen vyhazovat, ale také ukládat a bohužel i přemisťovat. Znamená to pak, že ráno spěchající tatínek do pracovního procesu vyhazuje ze šuplíku se spodním prádlem kostičky a lahvičky na čaj a zdárně nachází své ponožky mezi kastrůlky v kuchyni či v myčce na nádobí. Někdy se člověk i zasměje, ale opravdu jen někdy. Občas mám pocit, že nedělám nic jiného, než uklízím. A budete se divit, není to vůbec vidět. Sotva uklidím rozházené kastroly po kuchyni, zvládne Emi "uklidit" všechny boty v botníku. A tak stále dokola. Na druhou stranu, ještě, že máme jen dva plus jedna. Emi zkrátka bydlí s námi! 

A to je nám teprve rok! Ještě nechodíme do školy, kdy je nutné pořizovat psací stůl, zatím máme jen pár drobných hraček a plyšáků a celá garderoba se vejde do tří šuplíků. Samozřejmě s přibývajícím věkem bude asi jednodušší domluva a předpokládám, že již nebude největší zábava prozkoumávat všechny skříňky a přihrádky. Ale pokud ke každým Vánocům a narozeninám dostane podobný počet darů jako letos (a obávám se, že spíš víc), nebudeme se mít za chvíli kam vrtnout. Nemohu se ubránit vzpomínkám na své dětství, kdy jsem, stejně jako většina ostatních rodin, žila v dvoupokojovém bytě. V pokojíku, který jsem sdílela se svým starším bratrem, jsme měli dvě postele, dva stoly, knihovničku, všechno oblečení a ještě ke všemu hračky. Své hračky si pamatuji dodnes, hrála jsem si s nimi ráda a dlouho. A pamatuji si i hračky svého bratra. 

Jak to dělají dnešní rodiče? Vyhazují, či prodávají v pravidelných intervalech starší hračky, aby udělali místo pro nové? Nebo kupují dětem dárky jen do pěti let a pak mají utrum, tedy pokud nemají to štěstí a nebydlí v rodinném domě s velkou půdou? Já totiž opravdu nevím, jak tohle dopadne. Každá hračka je krásná a věřím, že většina z nich bude pro Emi atraktivní minimálně další dva roky, mezitím dostane řadu dalších a dalších a v pěti letech budu přistavovat patro, aby se nám ta naše Emi se svým ancáblem měla kam vrtnout. 

PS: foto je pořízeno v domě mých rodičů, kde je místa zatím dost, ale Emi jim už teď pomáhá prostor útulně zabydlet:-)