Pomoc, má sebedůvěra je v tahu!

Za ty tři roky na mateřské se mi někam vytratila má sebedůvěra. Vždy jsem věřila, že odvážným štěstí přeje a na svém neotřesitelném sebevědomí jsem si docela zakládala. Většinou to vyšlo a když náhodou ne, tak jsem si z toho nic nedělala. Prostě jsem se poučila a udělala vše proto, abych to příště zvládla lépe. Možná jsem dělala chyby a možná, že teď žádné nedělám, ale nějak cítím, že je to spíš proto, že se se mnou osobně něco stalo. Dolehla na mě tíha zodpovědnosti? Jsem konečně dospělá a zodpovědná? Ať je to jak chce, v mém životě je to momentálně spíše v duchu kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vždy se najde výmluva, protože děti jsou moc malé, ještě mě potřebují, nemám žádný čas navíc...ale ruku na srdce - ačkoli jsem z toho věčného mateřství někdy pořádně zpruzená a otrávená, nemám kuráž něco zkusit a zariskovat. A tak mi sice můj momentální život připadá jednotvárný a občas frustrující, ale je to jistota, ten pravidelný řád, který se točí jen kolem domácnosti a mých dvou dětí, mi nakonec náramně vyhovuje. 
A tak většinou mám spoustu plánů, nadšeně o nich mluvím celé týdny, ale většinou zůstane jen u slov...
Ne však tentokrát. Rozhodla jsem se, že už se z toho konečně musím vymanit a že nejlepší způsob jak skoncovat s tím mým fňukáním je, že se prostě hodím do vody a budu plavat! Tedy v mém případě spíše bruslit a doufám, že ne na moc tenkém ledě. 
Někdy v zimě, kolem Vánoc, jsem se potulovala po internetu a nadchla se pro in line bruslení dětí. Četla jsem o tom, jak bruslí i velmi malé děti, jaká je to ideální průprava na lyžování. Já sama velmi ráda bruslím, Čelákovice mají k jízdě na kolečkáčích ideální terén a tak jsem si řekla, že spojím příjemné s užitečným a udělám si kurz in line instruktora a budu tak moc učit svou Emi spolu s dalšími dětmi jízdě na kolečkových bruslích. Super nápad! Doma mě podpořili a tak jsem se hned za tepla přihlásila závazně na jarní kurz. Nejspíš se ve mě ozvaly zbytky mého mladšího sebevědomého já, neboť jsem uvažovala v duchu: do jara daleko, na bruslích jezdím a na to, abych zvládla učit malé děti zase tak moc nepotřebuji. Důležitý je přístup k dětem a nadšení a toho já mám na rozdávání. A zkušenost s vedením dětí mám také. A přeci zase tolik nezáleží, zda trénuji atletiku, aerobik nebo in line jízdu. A bylo to. 
Po pár dnech se ozvala milá slečna z kurzu. Tak jsme si chvíli nezávazně povídaly a pak se jen tak zkusmo ptám, jaké jsou požadavky a co se ode mě, jako účastníka kurzu vlastně očekává. Kurz trvá čtyři dny od rána do večera, většinu času na bruslích a hned v neděli v závěrečných zkouškách budu předvádět tři druhy zastavení, carvingové otočení vpravo i vlevo, přešlapování i pozadu prosím, přeskočení jednoduché překážky...vyschlo mi v krku, ale stále jsem neztrácela svůj pověstný humor. Do jara času dost, to se nějak rozbruslím, abych vydržela čtyři dny v bruslích. A jak asi tak vypadá to carvingové otočení? A jaké tři druhy zastavení mají na mysli - nejspíš asi ne moje oblíbené zastavení během do trávy, popř. obtočení se kolem nejbližší lampy. No prý se tím nemám stresovat, za ty čtyři dny mi vše ukážou a budu mít dostatek prostoru k nácviku. 
Kurz začíná příští čtvrtek. Já už od minulého týdne mám žaludek na vodě. Venku stále sněží a já letos ještě na brusle pořádně ani nevyrazila. Naposledy jsem jela s kočárkem na stezku a zjistila jsem, že mám nějak problém se toho kočárku pustit. Nejsem si jistá, zda si s sebou na kurz mohu vzít své golfky. Přešlapovat umím jen na jednu stranu a ještě u toho vypadám poněkud exoticky. Pozadu jsem to pro jistotu ještě ani nezkoušela. Spoléhám na odborný výklad. Je mi jasné, že budu asi jediná účastnice kurzu, která se chce stát instruktorkou a neumí pořádně bruslit. V duchu se uklidňuji, že o nic nejde. Dělám to pro Emi, naučím se jak učit děti bruslení zábavnou formou, jaké hry, na co si dát pozor. Poznám nové lidi, odpočinu si od věčného stereotypu, který mě tak ubíjí. Bude to fajn! A když ten kurz neudělám, tak se svět nezboří, mohu ho kdykoli opakovat (dokonce zadarmo) a hlavně, neudělá ho prý skoro nikdo. Úspěšnost bývá na poprvé kolem dvaceti procent. Všechny moje obavy jsou oprávněné, uvědomuji si to. Ale co mě zaráží na tom všem nejvíc je, že já mám vážně chuť to vzdát. Vymluvit se na děti, na nedostatek času, prostě tam nejít a pustit to z hlavy, schovat se do svého důvěrně známého prostředí a neriskovat. A to mě vážně děsí. Už jen proto to musím dokázat. Musím se toho kurzu zúčastnit a bojovat a i riskovat, protože pokud to teď vzdám, tak už to své sebevědomí ztratím na dobro. A tak jsem to napsala sem, jen tak pro jistotu, abych necouvla:-). Jak jste na tom se sebevědomím vy? Podpoříte mě, nebo si také o mě myslíte, že jsem blázen (já si to o sobě myslím poslední měsíc poměrně často) :-). 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Indiánská metoda v praxi

Neštovice a mazání - co zaručeně funguje?