A je to tady - první puberta!!

Myslím, že období vzdoru je právem nazýváno trochu s nadsázkou první pubertou. Já totiž doma takového mrňavého puberťáka mám a přiznám se, že už teď se děsím té opravdové puberty, která nás čeká kolem patnácti (nebo možná i dřív). S Emičkou cloumají emoce jako na horské dráze. Z celkem pohodového dítka, které se vesele vrhalo do všech mých navrhovaných činností po hlavě, dokázalo si samo pohrát a každý ho chtěl hlídat, se stala malá protivná uřvandíra, která si neustále něco vynucuje hlasitým jekotem.
Když má člověk miminko, tak se po probdělých nocích často uklidňuje, že to za chvíli skončí, z miminka bude batole, naučí se chodit, bude umět mluvit, jíst samo a celkově se ta péče trochu eliminuje. Chvíli, tak někdy mezi rokem a půl až dvěma roky, se to i tak jeví. Je to naprostá pohodička. Máte doma malé, hodné batolátko, které hezky žvatlá, učí se písničky, chce vám se vším pomáhat, zásadně chce všechno zvládnout samo a tak si mnete ruce a říkáte si, že s tímhle přístupem bude za půl roku zcela samostatné. 
Emička sama jedla, sama se oblékala, chodila včas spát, skoro nechtěla mlíčko a dudlíka také jen sporadicky, spíše jen na noc. Dneska mám pocit, že se v mnoha věcech vrátila o rok zpět. Je závislá na dudlíku více, než kdy předtím (už zdaleka není jen na usínání, nosí ho i přes den a vynucuje si ho v situacích, kdy dříve na dudlík ani nevzdechla). Pije hektolitry mlíka, ne jen na spaní a ráno, ale i přes den a občas mám pocit, že skoro nic jiného nejí a nepije. Musíme ji krmit, protože to neumí. Stejně tak se najednou neumí sama obléknout, za to si umí velmi direktivně určit co jí mám obléknout já. Takže uprostřed léta nosíme zimní čepici, pod tričkem podprsenku od plavek, přes tepláky taftovou baletní sukni a jediné boty, které akceptuje, jsou crocsi. Několikrát za den se kompletně převlékne (zajímavé, že se najednou obléknout umí) a  zmaluje si obličej šminkami, před odchodem z domu si musí namalovat řasy a nedej bože, když se zapomene navonět. V obuvi si vymýšlí, které boty si chce vyzkoušet, odmítá ty, které navrhuji (mám pocit, že prostě z principu). Dnes si dokonce ostříhala vlasy dětskými nůžkami na papír (půlka ofiny je pryč). Ale to všechno ještě jde. Je to holka a to k tomu patří. Snažím si zvyknout, protože mi je jasné, že už to lepší nebude. Ale nejhorší ze všeho je to neustálé kňourání, plakání a fňukání.
Někdy mě to stojí hodně sebeovládání, abych nevybuchla...a přiznám se, že občas vybuchnu i tak. Docházejí mi logické argumenty, kterými bych obhajovala své požadavky, jako je úklid hraček, zdravení, mytí rukou, čištění zubů. Ona prostě řekne ne a já nemám páky, jak s ní hnout. Snažím se jí dle chytrých knížek domluvit a vysvětlit svůj požadavek, ale přiznám se, že mi docházejí nápady. V praxi se ukazují chytré knihy jaksi nepoužitelné. Někdy bych ji nejraději přehnula přes koleno a ještě dodala pověstné "ať máš proč brečet" :-)...
Vždy jsem si říkala, že moje děti takové nebudou, že nepřipustím, aby se chovaly tak, či onak...při pohledu na kamarádky se staršími dětmi jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, že si to nechají líbit a že bych s takhle rozmazleným dítětem udělala krátký proces...a najednou jsem v té situaci já a zjišťuji, že jsem v koncích. Přistihla jsem se, že občas úmyslně dělám, jako že nic, jen abych to nemusela hlasitě na veřejnosti řešit a vytvářet další a další konfliktní situace. 
Při příchodu do obchodu raději neupozorňuji na to, že Emi nezdraví a ona mě zrovna mile překvapí krásným a zvučným dobrý den. Pokaždé, když jsme spolu samy doma, odmění mě hlasitým a roztomilým děkuji a ve chvíli, kdy má stejně poděkovat na návštěvě u příbuzných, mlčí jako ryba a vypadá u toho, jako když slovo děkuji v životě neslyšela. A tak je to se vším. Jednou ochotně půjčí hračku, hraje si s dětmi, hezky povídá, nechá se učesat, chce jíst sama, plní bez odmlouvání mé požadavky a někdy ječí jako tygr, odmítá se podělit o hračky, dělá naschvály a neposlouchá. 
Uklidňuji se, že je to normální vývoj, kterým si každé dítě a potažmo rodič musí projít. Snažím se dál o přátelský a respektující přístup. Snažím se chápat, že emoce, které s ní cloumají jsou velmi silné a že se teprve učí je zvládat. Zvláště pak v případě, že je v rodině ještě malý bráška, který už není zdaleka jen ležící nehybné miminko. Najednou se musí dělit o pozornost, být ta starší, ta rozumná. Tomášek má moji náruč kdykoli k dispozici, ona musí počkat, až nakojím, až pohoupu bráchu v kočárku, až ho uspím...Není to pro ni jednoduché a já si to uvědomuji. Je také ještě malá a také potřebuji moji péči. A tak se snažím tu být pro ni. Čím více je uplakaná a ufňukaná, tím více ji objímat, mazlit se s ní, všímat si ji...mít čas, který patří jen jí, nezanedbávat ji. Přesně jak to píšou v "chytrých knihách"...a víte co?...občas mám pocit, že to nefunguje a že ze sebe akorát dělám blbce...a tak doufám, že to brzy přejde, protože se obávám, že dlouho mi ten respektující přístup v těchto podmínkách nevydrží:-). 



Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Indiánská metoda v praxi