Mateřská dovolená naruby

Tomáškovi je akorát půl roku a tudíž už prý MUSÍME začít přikrmovat. Od čtvrtého měsíce slyším každou kontrolu, že máme začít zkoušet mrkvičku, ale já statečně odolávala. Rozhodla jsem se pro dlouhodobé kojení a tudíž i s příkrmy nikam nepospíchat. Moje vize byla, že budu plně kojit do té doby, dokud se Tomášek nezačne o jídlo aktivně zajímat. S Emičkou jsem na radu lékařky dbala tzv. imunologického okna a začala přikrmovat ve čtyřech měsících. Nahrál tomu i fakt, že jsem kojila s kloboučky, kojení tudíž bylo zdlouhavé, Emičce evidentně nestačilo a já se těšila, až si od toho věčného kojení odpočinu a nahradím jej nějakým "normálním" jídlem. Emi byla velký jedlík a tak jsme během dvou měsíců zvládly zavést v podstatě všechna denní jídla a za další měsíc dát kojení s bohem... U Tomáška nic takového nemám v plánu (zatím)...představuji si, že budu zavádět příkrmy velmi pozvolna a tak, aby se v žádném případě nenarušilo kojení. Nechám zcela na něm, aby si sám řídil příkrmy...

Klasická scénka: Emi chce před obědem zmrzlinu, dostane záchvat vzteku, hlasitě pláče, vzbudí Tomáška, kterého jsem před chvíli velmi pracně uspala. Do toho vařím oběd, potřebuji slít těstoviny, uklidnit rychle Tomáška, než se definitivně vzbudí, výchovně působit na Emi, že zmrzlina se před obědem nejí a už vůbec se nevynucuje tímto způsobem. Nervy mám na pochodu...jsem vzteklá, podrážděná, nadávám a jen tak tak se držím, abych Emi nešoupla jednu přes zadek, nespláchla oběd od záchodu a  Tomáška zavřela do postýlky... Později, když se vše uklidní, děti spinkají a já si v klidu sednu do uklizené kuchyně, zpytuji svědomí. Proč mě napadají občas tak strašné věci? Proč se nedokážu ovládnout? A proč se vůbec tyto situace stávají? Každý z nás si nese určité vzorce chování, které nám vštípili rodiče svou výchovou. Často jednáme podle těchto vzorců zcela automaticky a ani nás nenapadne přemýšlet, zda je to správně, či nikoli. K tomu všemu se ještě přidává veřejné mínění, zažité kliš...