Mateřská dovolená naruby

Emi je den ode dne šikovnější, vnímavější a je s ní větší legrace. Kromě toho, že už opravdu a nefalšovaně laškuje, lochtá nás, výská, pusinkuje a doráží, každý den mě dokáže neuvěřitelně překvapit. Zrovna dnes zvedla ze země kus papíru a odnesla ho do koše. Opravdu mě to překvapilo, protože ji od odpadkového koše spíš vyháním a zatím jsme nic podobného nezkoušely. Ani jsme nemusely - není přece slepá! Podobně úsměvné bylo, když si sama od sebe přinesla na "přebalovací" gauč čistou plínku, Bepanthen na zadeček a vlhčené ubrousky - a opravdu tam byla nadílka a bylo potřeba přebalit. Koukala nechápavě, co se tak divím - vždyť to přece říkala ne? To mě také přivádí k myšlence, že si nejspíš začíná své potřeby uvědomovat a blíží se polehoučku čas na přechod k nočníku. Když má špinavé ruce, jde do koupelny a ukazuje, abych ji zvedla. Pak si je sama utře do ručníku a tváří se přitom velice důležitě. Večer při koupání si myje pusinku, ručičky a vlásky. Když jí dám hřeben češe ...

Prožila jsem nádherný týden. Týden, který mi připomněl něžné rozechvění první lásky, motýli v břiše, povzdechy...každý zážitek prožíváte optikou své lásky, rozněžněně si říkáte, že by tu měl být s vámi, držet vás za ruku a pak by vám ke štěstí nechybělo vůbec nic. Ano, byla to láska k mému dítěti, která mi byla průvodcem na této dovolené. Pokradmu jsme sledovala dětské atrakce, dojímaly mě dětští lyžaři a se srdcem na dlani jsem si říkala, že příští rok zde Emi bude stát s námi a uvidí tu krásu hor, pokochá se sluníčkem a užije si s námi tu neopakovatelnou alpskou atmosféru.  A přesto musím říct, že to byla dovolená velmi krásná. Hýčkala jsem si lásku k Emi ve svém srdíčku stejně, jako jsem si ve svých představách skrývala své první lásky před rodiči. Netruchlila jsem, netěšila jsem se přehnaně domů, naopak jsem si užívala tu pohodu a klid. Bylo velmi příjemné být zase nějaký čas jen sama za sebe, relaxovat na lehátku, aniž bych se každých pár vteřin pokradmu porozhlížela kde je...

Ačkoli venku počasí navodilo příjemnou jarní atmosféru, tak mě posledních pár dní moc do zpěvu není. V duchu škrtám dny v pomyslném kalendáři a čím více se blíží den D., tím více je mi smutno. Ano, blíží se naše lyžařská dovolená, kterou jsem velmi rozverně vybrala a s nadšením zaplatila někdy na podzim. Tehdy jsem nějak nepřemýšlela, že by odloučení od Emi měl být problém, naopak jsem se těšila, jak si to pěkně užiji. Nejspíš to bylo přesně v té době, kdy se dny začaly krátit, venku bylo sychravo, pošmourno a Emi bez možnosti vybití na čerstvém vzduchu prudila a kňourala a já se již nemohla dočkat té super alpské lyžovačky, bombardina, krásného slunečného počasí a hlavně klidu a ticha. A vůbec, v tu dobu už bude Emi zase o pár měsíců starší a bude to naprostá pohoda. No a je to tady. Emi je sice o pár centimetrů vyšší, ale pořád je to mrňousek tak akorát do náruče a já jsem najednou úplně zničená z představy, že jí pět dní neuvidím. Bude se jí stýskat? Nezpůsobím ji nějaké trauma d...

Každé ráno se Emi ještě v pyžamu nadšeně řítí do předsíně, vezme si boty a začne se snažit obout. Přinese si bundu, čepičku a chce jít ven. Vždy mi dá velkou práci ji přesvědčit, aby si vypila aspoň mlíčko, že mezitím se také nasnídám a můžeme vyrazit. Emi, stejně jako asi všechny děti, miluje být venku, dýchat čerstvý vzduch, hrát si s pískem, na trávě, přelézat kameny, krmit kačeny a zkoumat ten dosud nepoznaný obrovský svět za našimi dveřmi. Emi je dítě venkova se vším všudy. Každé ráno ji obléknu do čistého oblečení, v poledne z ní svlékám vrchní vrstvy, aby aspoň mohla jít do kočárku a večer putuje vše do pračky. Někdy si říkám, že by mělo něco existovat i na praní samotných dětí.  Tento týden nechodíme domů do bytu ani na oběd, dáme si ho na lavičce na zápraží, kam krásně svítí polední jarní sluníčko. Emi může aspoň trénovat sebekrmení. A pes Arnie vše poctivě uklidí. A každý den nám přibude další škrábanec, odřenina, boule. Večer tedy vše poctivě namažu Bepanthenem plus ,...

Život je hra, hra je příprava na život a vše, co se v mládí naučíš, v dospělosti jako když najdeš. O tom je Montessori doma, o zkoušení si nanečisto různé praktické dovednosti. A to vše v období, kdy neexistují ještě žádné povinnosti a vše je zábava. Dítě ve věku mé Emičky (14 měsíců) nevydrží u žádné činnosti příliš dlouho, nedá se s ní ještě smlouvat a tím ji udržet v pozornosti i trochu déle, než by jí třeba bylo příjemné. A tak mi nezbývá, než se jí maximálně přizpůsobit, zkusit nabídnou nějakou zajímavou hru a sledovat těch pár drahocenných minut, jak si poradí. A musím říct, že pokaždé jsem na ni neskutečně pyšná, protože mě nepřestává překvapovat svou šikovností a vynalézavostí.  Kromě "přesýpání" ořechů, o kterých jsem psala zde , jsme s Emi vyzkoušely navlékání. Je to jednoduché - prostě něco (nejlépe nějaký kruh - my použily babičiny náramky a potom barevné gumičky) navlékat na předmět, v našem případě váleček na těsto a později vařečku. Jednoduché a velmi prakt...