Pláču, pláčeš, pláčeme

Pláč je u nás momentálně na denním pořádku. To, že pláče Emi je v celku normální a nikoho to příliš nepřekvapuje. Zvláště nyní, kdy se začíná objevovat období vzdoru a pláč je jedním z prostředků, kterým si Emi snaží vynutit svou vůli. Dokonce už začíná i přehrávat, předstírá pláč a říká, že udělala bác, nebo ji něco bolí. Je to většinou úsměvné, protože pláče bez slz a k tomu mi s vážným výrazem tvrdí, že jí bolí plína a nebo záda (podoba čistě náhodná s fňukáním našeho tatínka, kterého také pobolívají záda). Vždy, když ji bolí "plína", tak letí do komody pro Bepanthen a začne se natírat sama z vrchu, rovnou i přes tepláky. Nutno podotknout, že opruzeninu nemívá a že je to opravdu jen "přehrávka". No a když bolí záda, tak si lehne na bříško na koberec a cvičí tzv. McKenzieho úplně stejně, jako cvičívá táta. 

No a do toho všeho pláče také ještě maminka. Ale ta většinou nepřehrává, protože má vždy oči plné slz a většinou i nějaký opravdový důvod. Například velmi dojemnou reklamu, ještě dojemnější reportáž z televizních zpráv, nebo nedej bože video z internetu. Zrovna dnes v noci jsem plakala i ze spaní a i když si důvod pláče nepamatuji, jsem si stoprocentně jistá, že byl oprávněný. Chudák tatínek neví koho v noci chlácholit dřív. Ještě, že přes den je v práci a nevidí ty potoky slz, které se tady běžně prolévají. A když si vzpomenu na své první šestinedělí, obávám se, že bude hůř. Plakala jsem totiž v podstatě v kuse. Naštěstí mám ale nyní své sluníčko, které zažene všechny slzy. Vždy, když mě Emi vidí plakat, přinese mi kapesník, velmi důležitě mě dá vysmrkat, u toho říká foukni a že jsem šikula, pak mě obejme a já se musím smát. Je to totiž moje velká pomocnice.