Mateřská dovolená naruby

Pláč je u nás momentálně na denním pořádku. To, že pláče Emi je v celku normální a nikoho to příliš nepřekvapuje. Zvláště nyní, kdy se začíná objevovat období vzdoru a pláč je jedním z prostředků, kterým si Emi snaží vynutit svou vůli. Dokonce už začíná i přehrávat, předstírá pláč a říká, že udělala bác, nebo ji něco bolí. Je to většinou úsměvné, protože pláče bez slz a k tomu mi s vážným výrazem tvrdí, že jí bolí plína a nebo záda (podoba čistě náhodná s fňukáním našeho tatínka, kterého také pobolívají záda). Vždy, když ji bolí "plína", tak letí do komody pro Bepanthen a začne se natírat sama z vrchu, rovnou i přes tepláky. Nutno podotknout, že opruzeninu nemívá a že je to opravdu jen "přehrávka". No a když bolí záda, tak si lehne na bříško na koberec a cvičí tzv. McKenzieho úplně stejně, jako cvičívá táta.  No a do toho všeho pláče také ještě maminka. Ale ta většinou nepřehrává, protože má vždy oči plné slz a většinou i nějaký opravdový důvod. Například velm

Tento týden jsem úspěšně ukončila druhý, často označovaný jako nejpohodovější, trimestr svého druhého těhotenství. Asi na té pohodičce něco bude, protože to uteklo jako voda. A ani bych neřekla, že už jsem tak dlouho těhotná. První trimestr jsem prožila naštěstí bez větších obtíží, nevolnosti jsem měla akorát jeden týden a to zrovna na dovolené v Řecku. Ale i tak se to dalo přežít. Mám prostě kliku, že mě výraznější těhotenské obtíže míjejí. Ve druhém trimestru se uklidnily i ty velmi řídké nevolnosti a já se nacházela ve stavu téměř bez příznakovém, nebýt zvětšujícího se břicha a začínajících pohybů, tak ani nevím, že jsem těhotná. No a než jsem se nadála, je tu další, tentokrát poslední fáze mého těhotenství. A já musím říct, že tento týden není zlomový jen podle data plánovaného porodu. Prostě se cítím jinak. Začalo to intenzivnějšími pohyby, které mi už v noci občas nedají spát. Zrovna včera se nejspíš můj syn rozhodl vyzkoušet všechny možné polohy, které mu moje břicho nabízí.

Když jsem čekala Emičku, brala jsem těhotenství jako nutné zlo k vytouženému miminku. Nemohla jsem se dočkat, až budeme konečně tři, nadšeně jsem nakupovala výbavičku a vůbec se děsně těšila. A případné budoucí probdělé noci, zaražené prdíky a jiné časté trápení neřešila. Vlastně jsem se vůbec netrápila, zda to zvládnu. Byla jsem přesvědčená, že ano. A také jsem to zvládla. Sice občas úsměv na rtech poněkud zamrzal - zvláště při problémech s kojením, kdy jsem měla rozpraskané bradavky a každé přiložení bolelo opravdu pekelně, i slzičky občas ukáply, když jsem několik hodin chovala plačící miminko, které nebylo k utišení. Ale Emička mi to většinou stonásobně vynahradila, protože byla hodné miminko, které rádo spinkalo, hezky papalo a když už náhodou v noci trochu zaplakala, nechala mě ráno dosytosti vyspat klidně celé dopoledne.  Ale teď to bude jiné a já to vím. A mám z toho čím dál větší strach. Zvláště, když jsem si proti všem svým zásadám, přečetla pár diskusí na "mamawebe

Vyčerpaný tatínek konečně zkrotil divokou zvěř  Poprvé snad po půl roce mám volný večer. Nikam jsem neodložila své dítě, ani manžela, jsme doma v plném složení, ale ve zcela jiném scénáři, než poslední půlrok. Žádné složité a hlavně nekonečné uspávání, přesvědčování Emičky, aby šla do postýlky.Ani jsem si s ní nemusela jít, jako obvykle, nakonec lehnout, aby konečně usnula. Jen jsem jí dala pyžámko a při sezení na nočníku jí rozumně vysvětlila, že půjde spinkat sama, jen s panenkou a že maminka přijde později. Zeptala se ještě na tatínka a když odpověď byla podobná, dala nám pusu, vzala miminko a šla dobrovolně spát. Nechala jsem otevřené dveře, mluvila s manželem, poklidila nádobí a světe div se, ona usnula. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit, že se něco takového vůbec mohlo podařit. A že by to bylo takhle jednoduché? Někdy kolem roku se Emi naučila usínat sama ve své postýlce díky jedné velmi zajímavé knize (píšu o tom zde ). Byla jsem tenkrát zoufalá, protože uspávací rituál by

Poslední týden mám pocit, jako bych spolkla velký nafukovací balón a ještě ke všemu nejspíš nafouknutý héliem. Ještě minulý týden jsem své zvětšující břicho téměř nevnímala. Nikterak mi nepřekáželo, ani mě neomezovalo. A najednou, téměř ze dne na den, jsem začala své těhotenské břicho vnímat. Zažívám pocity, které má nejspíš vyvržená velryba. Mě však žádní greenpeace zachránit nepřijdou, já musím zatnout zuby a vydržet. Hlavou mi probleskuje: "hlavně klid, bude hůř!". Pohyby zcela běžné a do té doby nevnímané se stávají čím dál větší bojovkou. Začíná mě rozčilovat cokoli, co leží na zemi. Vždy, když potřebuji něco zvednout, musím zadržet dech stejně jako Menšík ve své vtipné scénce. A s necelým dvouleťákem doma mám pocit, že nedělám nic jiného, než se ohýbám pro rozházené pastelky, pohozené pití, oblékám ji, svlékám a to vše ve výšce od kolen dolů. Ale beru to pozitivně, aspoň budu mít natrénované zadržování dechu na druhou dobu porodní. Mám problém vylézt z vany (vůbec ta