Mateřská dovolená naruby

Vždy jsem litovala všechny Evičky, Adámky a také ty, kteří měli tu smůlu a v období Vánoc a Silvestra měli narozeniny. Byl to podle mě vyloženě pech. A pak, jak tomu osud chtěl, jsem sama porodila vánoční miminko. Emička má narozeniny na Štěpána, tedy pouhé dva dny po Štědrém dni. A samozřejmě to přináší jisté komplikace ohledně dárků. Ale když pominu povrchní oběť, jakou jistě dárky a řešení co, kdo dostal je, tak jsou narozeniny na Vánoce vlastně docela prima. Zvláště pak, když se to takhle hezky povedlo, není to na Štědrý den a přitom ještě stíháme státní svátek. Je to Emičky den a celé příbuzenstvo se těší na její oslavu a nikdo se nemůže vymlouvat, všichni jsou doma. Tradice se zahájila už před dvěma lety, tedy na její narození a od té doby se všichni scházíme na Štěpána u nás a hromadně oslavujeme ne jen svátky  vánoční, ale také a hlavně Emičky narozeniny. A v našem hojném počtu to bývá velmi veselá oslava, na které si všichni vzájemně vyměňujeme vánoční dárky. A k tomu ještě n

Zdobení vánočního stromečku mám vždy spojené s rodinnou pohodou a vždy si při tom vzpomenu na svou babičku, se kterou jsme pravidelně, jako děti, stromeček zdobily. A tradice pokračuje, tentokrát moje maminka, v roli babičky zdobila s Emičkou. Pořídila jsem jim k tomu spoustu barevných ozdob, které sice jako skleněné vypadají, ale jinak jsou plastové a tudíž vhodné i pro malé děti. A tak nic nebránilo tomu, aby se Emi mohla zapojit a věšet na stromeček kouličky dle své libosti. Děda nám koupil krásný, pravidelný a vysoký stromeček, který během okamžiku provoněl celý dům a přinesl s sebou tu pravou vánoční atmosféru. Emička byla z blikajícího a nazdobeného stromečku nadšená. Sice si nejspíš ještě neuvědomuje přesně co jako ten Ježíšek je, jen ví, že dostane dáreček. Ale přijde mi velmi krásné, že ani nečeká nic extra, jen prostě nějaký balíček, který si bude moc rozbalit. Musím říct, že s malým dítětem v rodině dostávají Vánoce opět to kouzlo a já se nemůžu dočkat, co bude Emi říkat na

Vždy jsem měla jasno v tom, že chci své děti udržet co nejdále a nejdéle od všech elektronických zařízení. Televize, počítač, tablet, mobilní telefon...nic z toho a pokud ano, tak jen na chvíli a pod dohledem. A nějaké hry? Tak to ani náhodou. Hrát si mají děti venku na hřišti, s panenkami a bábovkami a počítačové hry či tupé sledování televize jim může zůstat po celé dětství utajeno. Byla jsem přesvědčená, že to ničí dětský svět fantasie a že pasivní zábava u elektronických médií jen kazí duši a ničím nepřispívá.  Ale člověk míní a život mění (opět jedno pravdivé klišé). Začalo to nenápadně, někdy kolem roku, kdy Emi začaly fascinovat svítící a blikající mobilní telefony. Sotva uměla držet lahvičku s pitím, ale už dokázala šikovnými prstíky posouvat obrázky na mém mobilu. Neodolala jsem a v hračkářství jsem ji vloni k Vánocům koupila dětský mobilní telefon. Má doteková tlačítka a zvířátka na něm zobrazená dělají zvuky a povídají si. Navzdory ceně (byla ve srovnání s ostatními d

Vyvalování těsta jde hned lépe, když má člověk takovéto dvě pomocnice ...s tím pupkem co nosím vlastně rovnou tři:-)  Pečení vánočního cukroví má u nás v rodině velkou tradici a je to vždy důvod pro všechny ženy z rodiny, aby si na tři dny v roce nic neplánovaly a zúčastnily se s nadšením pečení cukrátek. A musím napsat, že v tomto případě je to přesně v duchu pečení je radost, radost je pečení. Složení se už pár let nemění, jen přibývají další členové týmu tak, jak nám odrůstají děti a stávají se schopnými pomáhat. A je třeba zdůraznit, že jsou k tomu vychováváni už od nejútlejšího věku. Letos tedy nechyběla ani moje malá Emi a další mrňouskové z rodiny. Plánování a těšení se na pečení bývá častým tématem minimálně od letních prázdnin, kdy v plavkách u bazénu nostalgicky vzpomínáme na předchozí ročníky a uvažujeme o tom následujícím. Každá z nás má přesně stanovené úkoly. Jana obstarává nákupy, já zase vaření jídla pro všechny zúčastněné (mám tzv. funkci provianťáka), Babi obsl

Miluji Vánoce a vše, co k nim patří. Ráda nakupuji dárky, zdobím stromeček, peču cukroví a vůbec jsem už od listopadu taková víc na měkko a vše mě mnohem více dojímá. A jak přijede Coca-cola se svým kamionem, tak vím, že už je to tady a že se můžu začít těšit. A ještě víc se těším na to, co bude říkat Emi na rozsvícený vánoční stromeček a dárečky. A abych ji nějak v jejích necelých dvou letech na tu událost patřičně připravila, rozhodla jsem se jí to namalovat. A tak jsme dnes strávily příjemné adventní tvořivé dopoledne, kdy jsme si malovaly vánoční stromeček a pod ním dárečky, aby Emi pochopila co ji čeká.  Takhle nějak vypadal náš vánoční stromeček a pod ním dárky pro všechny, které máme rádi. Emi zodpovědně diktovala komu ještě Ježíšek přinese dáreček. Celé odpoledne pak chodila s obrázkem v ruce a ukazovala mi komu je jaký dárek pod stromečkem. Koupila jsem dokonce Emi i její první dětské nůžky, ale ještě jí moc nešlo stříhat...tak třeba časem se to naučí.  Ob

A takhle nám to slušelo vloni na horách bez břicha:-) Dnes konečně začala zima ne, jen podle kalendáře, ale také i podle stupňů na teploměru za oknem. V kombinaci s dopoledním sluncem jsem měla téměř sváteční náladu...dýchl na mě blížící se advent a navzdory mrazivému vzduchu mě to táhlo ven. Vytáhla jsem Emičce zimní kompletek, rukavice a šálu, zimní botičky, které do teď nosila spíše příležitostně a nadšeně se chystala ven. Všechno se zdálo téměř idylické, jen moje břicho bylo tak trochu čárou přes rozpočet. Zjistila jsem, že nezapnu žádnou ze svých zimních bund. A to se o víkendu chystáme na hory, kde bude zima určitě ještě o pár stupínků větší a plánujeme vycházky a účast na rozsvěcení vánočního stromečku. A já přitom zjistila, že z mé zimní výbavy mi jsou tak akorát boty. Musím říct, že mi mé břicho nepřijde zase tak moc velké (přeci jen si na něj zvykám postupně) a nenapadlo mě, že bude právě u zimní bundy  takový problém. A k tomu pak ještě kalhoty, pod které potřebuji naso

Paní na úklid byla mým dávným snem. Mít tak někoho, kdo mi jednou týdně pomůže s úklidem, udělá takový ten otravný kompletní úklid domácnosti a já bych pak už jen udržovala. Místo neustálého a nikdy nekončícího smejčení jít raději ven s Emi a svěřit svou domácnost někomu jinému, kdo se o ni postará. Jak jsem psala, snila jsem o ní dlouho, ale celá řada předsudků mi bránila v tom posledním kroku, někoho si najít. K těm předsudkům, říkala jsem si, že paní na úklid je jen pro bohaté a že já nejsem přeci žádná lenoška - uklízím v podstatě každý den, také vařím a peru a žehlím prádlo. Ale mám pocit, že by to chtělo vzít víc z gruntu. Valím před sebou tisíc drobností, které by bylo dobré doma uspořádat, pořádně vydrhnout, popř. nejlépe vyhodit. A hlavně, vím, že jsem přesně ten typ, který potřebuje nad sebou tak trochu bič a právě taková paní na úklid, která pravidelně přichází ke mně domů a vidí i ta schovaná zákoutí mého bytu, by mohla být tím správným bičem. A co si budeme povídat, je

Tancování pro radost. Přesně tak se jmenuje můj nový kroužek pro děti. Musím říct, že po mnoha letech vedení dětského aerobiku je zrovna tento kroužek pro mě novou výzvou. Místo, abych se svědomitě připravovala na blížící se porod, pustila jsem se od října do tančení s dětmi. A proto, že kroužek není o aerobiku, ale o tanci, rozhodla jsem se dostát názvu a opravdu tančit. Inspirací mi jsou taneční kreace animačních programů na dovolené a tak se týden, co týden poctivě učím nové tanečky z internetu a v mé ne příliš velké kuchyni křepčím jako blázen. Je to přesně ta volnočasová aktivita, která v dnešní uspěchané době na děti nevede příliš velké nároky, jediným cílem je hýbat se. Nezáleží na tom, zda mají děti nějaké zkušenosti, zda už někdy tančily. Je to stejné jako na dovolené, kdy se děti baví na mini disko a ani si neuvědomují, že vlastně sportují. A stejně tak se cítím já. Břicho mi nepřekáží a tančení si vyloženě užívám. A největší motivací pro každotýdenní tréninky je nadšení m

Když jsem čekala Emi, řešila jsem v podstatě celé těhotenství jen nakupování výbavičky. Neměla jsem nic a bylo tedy nutné pořídit v podstatě vše. A protože jsem neměla příliš mnoho zkušeností a ve svém okolí žádnou čerstvou maminku, která by mi byla nápomocná radami, nakupovala jsem a nakupovala a vše nejlépe nové a v nejlepší kvalitě. Dnes, s odstupem času můžu říct, že většina těch věcí byla tak trochu zbytečná, možná i ukvapená a kdybych se řídila heslem, méně je někdy více, nejspíš bych neprohloupila. Tak se mi doma sešlo mnoho překrásných růžových oblečků velikosti 52, ze kterých Emi vyrostla přesně za tři týdny. Kvalitu firmy Next již můžou ocenit leda panenky, které s Emi do jejích původních dupaček oblékáme. Šuplík na bavlněné pleny je naplněný po okraj a přitom půlka těch plen je ještě v původním obalu, tři krajkové zavinovačky, samozřejmě růžové, poputují téměř netknuté do světa a zůstane jediná, používaná zelená rychlozavinovačka. Sice bez kanýrku, ale krásně měkoučká a v

Pláč je u nás momentálně na denním pořádku. To, že pláče Emi je v celku normální a nikoho to příliš nepřekvapuje. Zvláště nyní, kdy se začíná objevovat období vzdoru a pláč je jedním z prostředků, kterým si Emi snaží vynutit svou vůli. Dokonce už začíná i přehrávat, předstírá pláč a říká, že udělala bác, nebo ji něco bolí. Je to většinou úsměvné, protože pláče bez slz a k tomu mi s vážným výrazem tvrdí, že jí bolí plína a nebo záda (podoba čistě náhodná s fňukáním našeho tatínka, kterého také pobolívají záda). Vždy, když ji bolí "plína", tak letí do komody pro Bepanthen a začne se natírat sama z vrchu, rovnou i přes tepláky. Nutno podotknout, že opruzeninu nemívá a že je to opravdu jen "přehrávka". No a když bolí záda, tak si lehne na bříško na koberec a cvičí tzv. McKenzieho úplně stejně, jako cvičívá táta.  No a do toho všeho pláče také ještě maminka. Ale ta většinou nepřehrává, protože má vždy oči plné slz a většinou i nějaký opravdový důvod. Například velm

Tento týden jsem úspěšně ukončila druhý, často označovaný jako nejpohodovější, trimestr svého druhého těhotenství. Asi na té pohodičce něco bude, protože to uteklo jako voda. A ani bych neřekla, že už jsem tak dlouho těhotná. První trimestr jsem prožila naštěstí bez větších obtíží, nevolnosti jsem měla akorát jeden týden a to zrovna na dovolené v Řecku. Ale i tak se to dalo přežít. Mám prostě kliku, že mě výraznější těhotenské obtíže míjejí. Ve druhém trimestru se uklidnily i ty velmi řídké nevolnosti a já se nacházela ve stavu téměř bez příznakovém, nebýt zvětšujícího se břicha a začínajících pohybů, tak ani nevím, že jsem těhotná. No a než jsem se nadála, je tu další, tentokrát poslední fáze mého těhotenství. A já musím říct, že tento týden není zlomový jen podle data plánovaného porodu. Prostě se cítím jinak. Začalo to intenzivnějšími pohyby, které mi už v noci občas nedají spát. Zrovna včera se nejspíš můj syn rozhodl vyzkoušet všechny možné polohy, které mu moje břicho nabízí.

Když jsem čekala Emičku, brala jsem těhotenství jako nutné zlo k vytouženému miminku. Nemohla jsem se dočkat, až budeme konečně tři, nadšeně jsem nakupovala výbavičku a vůbec se děsně těšila. A případné budoucí probdělé noci, zaražené prdíky a jiné časté trápení neřešila. Vlastně jsem se vůbec netrápila, zda to zvládnu. Byla jsem přesvědčená, že ano. A také jsem to zvládla. Sice občas úsměv na rtech poněkud zamrzal - zvláště při problémech s kojením, kdy jsem měla rozpraskané bradavky a každé přiložení bolelo opravdu pekelně, i slzičky občas ukáply, když jsem několik hodin chovala plačící miminko, které nebylo k utišení. Ale Emička mi to většinou stonásobně vynahradila, protože byla hodné miminko, které rádo spinkalo, hezky papalo a když už náhodou v noci trochu zaplakala, nechala mě ráno dosytosti vyspat klidně celé dopoledne.  Ale teď to bude jiné a já to vím. A mám z toho čím dál větší strach. Zvláště, když jsem si proti všem svým zásadám, přečetla pár diskusí na "mamawebe

Vyčerpaný tatínek konečně zkrotil divokou zvěř  Poprvé snad po půl roce mám volný večer. Nikam jsem neodložila své dítě, ani manžela, jsme doma v plném složení, ale ve zcela jiném scénáři, než poslední půlrok. Žádné složité a hlavně nekonečné uspávání, přesvědčování Emičky, aby šla do postýlky.Ani jsem si s ní nemusela jít, jako obvykle, nakonec lehnout, aby konečně usnula. Jen jsem jí dala pyžámko a při sezení na nočníku jí rozumně vysvětlila, že půjde spinkat sama, jen s panenkou a že maminka přijde později. Zeptala se ještě na tatínka a když odpověď byla podobná, dala nám pusu, vzala miminko a šla dobrovolně spát. Nechala jsem otevřené dveře, mluvila s manželem, poklidila nádobí a světe div se, ona usnula. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit, že se něco takového vůbec mohlo podařit. A že by to bylo takhle jednoduché? Někdy kolem roku se Emi naučila usínat sama ve své postýlce díky jedné velmi zajímavé knize (píšu o tom zde ). Byla jsem tenkrát zoufalá, protože uspávací rituál by

Poslední týden mám pocit, jako bych spolkla velký nafukovací balón a ještě ke všemu nejspíš nafouknutý héliem. Ještě minulý týden jsem své zvětšující břicho téměř nevnímala. Nikterak mi nepřekáželo, ani mě neomezovalo. A najednou, téměř ze dne na den, jsem začala své těhotenské břicho vnímat. Zažívám pocity, které má nejspíš vyvržená velryba. Mě však žádní greenpeace zachránit nepřijdou, já musím zatnout zuby a vydržet. Hlavou mi probleskuje: "hlavně klid, bude hůř!". Pohyby zcela běžné a do té doby nevnímané se stávají čím dál větší bojovkou. Začíná mě rozčilovat cokoli, co leží na zemi. Vždy, když potřebuji něco zvednout, musím zadržet dech stejně jako Menšík ve své vtipné scénce. A s necelým dvouleťákem doma mám pocit, že nedělám nic jiného, než se ohýbám pro rozházené pastelky, pohozené pití, oblékám ji, svlékám a to vše ve výšce od kolen dolů. Ale beru to pozitivně, aspoň budu mít natrénované zadržování dechu na druhou dobu porodní. Mám problém vylézt z vany (vůbec ta

Někdy si říkám, že mi z toho všeho asi brzy hrábne. Mívám rána, kdy jen nerada otevírám oči, protože ještě nechci přestat spát. Nechci aby to zase všechno začalo. V kuchyni atomovka po tatínkově druhé noční večeři, všude nějaké svršky, cestou na toaletu šlápnu na kostičku od lega. Poté co dám vařit vodu na sunar a sednu si na záchod si uvědomím, že jsem zase zapomněla. Měla jsem přeci dát Emi na nočník! Snažím se to napravit, ale stav pleny a její jasné odmítání svědčí o tom, že jdu pozdě. No nic nevadí, dám ji mlíko, obléknu kalhotky jako velké holce, zdlouhavě a velmi vážně ji vysvětlím, že čur, čur budeme dneska dělat do nočníčku a že si nebudeme brát plínku, protože už je přeci ta velká holka s kalhotkama. Uklidím kuchyň, připravím snídani, posbírám svršky a snažím se je nacpat do koše na špinavé prádlo. Je opět přeplněný a to jsem si někdy před víkendem libovala, že mám vše vyprané. No nic, dám se do díla, už je to tu zase - potřebuji tři hromádky prádla. Vyhazuji prádlo po kou

Dva ultrazvuky, dva lékaři a oba se shodují - čekáme kluka. Tak se tatínek přeci jen dočkal a bude mít svého vytouženého nástupce. Já osobně jsem také ráda, protože člověk by měl v životě zažít všechno a kluk bude opět nová výzva. Vychovávat syna je totiž přeci jen trochu něco jiného, než vychovávat dceru. Kromě toho, že musím pořizovat komplet novou, modrou výbavičku, v odlišném pohlaví vidím celou řadu nesporných výhod. Třeba už jen to, že jednou, za patnáct let nejspíš ušetřím za pořizování neustále nových super módních hadříků - budu to muset pořizovat jen jednou. Síly budou vyrovnány a celková bilance v rodině bude tzv. fifty, fifty. Nebudu své dvě děti tolik srovnávat, protože člověk tak nějak podvědomě očekává něco jiného od kluka a něco jiného od holky. Já sama z dětství vím, že i rivalita mezi sourozenci opačného pohlaví je mnohem menší. Každý se zaměřuje na trochu něco jiného a i rodiče to tak vnímají.  No vlastně to bude celé moc bezva...někdy. Zatím se spíš nějak musím v

Tak už je ze mě definitivně šílená matka. V pondělí ráno, ještě za tmy si nařizuji budíka a v mlze vyrážím do Lidlu, abych tam byla první a koupila geniální obleček do deště. A nebudete tomu věřit, nebyla jsem jediná. Byl nás tam takových celý zástup. Tak jsem si nabrousila lokty, připravila drobné do košíku, aby mě nic nezdržovalo a jen co otevřeli dveře, úprkem jsem hnala k regálům s týdenní nabídkou. Řeknu vám, byl to boj. Lovila jsem ve velikostech, házela do košíku a když jsem s úlevou zjistila, že mám vše, pro co jsem vyrazila, konečně jsem se nadechla. Uf, je to v kapse! A mám z toho takovou radost, že vám to hned musím napsat:-).   Tak jak nám sluší?   Tady jenom v kalhotách, můžeme jít chytat ryby.  Loňský model, opět z Lidlu, je u nás v denní permanenci. Tady jedna ranní z pískoviště. 

Už jsem ve svém těhotnění úspěšně překonala první polovinu a s přicházející druhou půlkou i úměrně narůstá vše od kotníků, kolen, prsou,boků a v neposlední řadě i to kýžené těhotenské bříško. A řeknu vám, že to s tím oblékáním začíná být trochu boj. Dokud bylo léto a stačilo natáhnout plavky, tak jsem změnu velikosti až tak moc nepociťovala. Vždy jsem jen trochu zaváhala při řídkém odchodu z domova, např. k lékaři. To jsem pak pravidelně vyházela nejméně polovinu šatníku a se slzami v očích zkoušela a zkoušela...vždy to vyhrál model nejlépe tmavé barvy, dobře maskující a spíše lichotící. Přeci jen jsem byla spíše tak nějak oteklá, než opravdově těhotná.  Teď už je to lepší. Tedy s tím vizuálním těhotenstvím. Břicho mám jako některé těsně před porodem, ale aspoň už je na první pohled zřejmý můj stav. A já se tak zbavila celé řady starostí, jak maskovat své špeky aby si všichni nemysleli, že je ze mě přes prázdniny chodící velryba. S rostoucím břichem totiž přestávám špeky mít (te

Pomalu se blíží druhý velký screening, na kterém už by mělo být jasně vidět pohlaví dítěte. A já se přiznám, že jsem čím dál napjatější. Moje intuice mi sice něco málo napovídá, ale spolehnout se na ní raději nechci. A hlavně, s Emičkou jsem nějaké intuice také měla a pravdu jsem rozhodně neměla.  Ale když dám na babské rady a srovnám své nynější těhotenství s tím předchozím, tak jisté rozdíly bych přeci jen našla. Břicho mám (jestli to tedy s mými proporcemi lze takto vidět) špičatější, je mi víc zle, mám méně chutí a mnohem dříve cítím pohyby. Takže, že by kluk? A jak o tom tak přemýšlím, neubráním se myšlenkám na to, co bych vlastně raději? Holku nebo kluka? Je to těžká otázka, nějak si osobně neumím představit, že mám kluka. Jsem zvyklá na holčičku, stejně tak by to vyřešilo mnoho praktických problémů, jako kupování nové výbavičky a hraček. Máme doma vše orientované na růžovo a najednou bychom to všechno měli pořizovat pro změnu v modré. Ale zase kluk je výzva, pohlaví a síly

Cyklistická sezóna, nebo v našem případě spíš "odrážecí" je v plném proudu a tak přišel čas vyzkoušet si v praxi nově nabyté dovednosti, ne jen s mamkou za zády, ale hezky pěkně mezi dětmi a v opravdové konkurenci. Naštěstí parta nadšenců z dětské atletiky v Čelákovicích pořádá každoročně cyklistické závody pro děti. Letošní 5.ročník se bude konat v sobotu 6.9. 2014 , v areálu vodáckého klubu u Labe. Více o chystaném závodu i doprovodném programu si můžete přečíst zde .  Za mě jen prozradím, že byste si rozhodně neměli nechat ujít chystanou "jízdu zručnosti", kde si může vaše dítě vyzkoušet pravou terénní jízdu, seznámit se lépe se svým kolem a natrénovat koordinaci a rovnováhu. A to vše pod dohledem a v bezpečné zóně.  Tak jen doufejme, že nám počasí bude přát, že se celá akce obejde bez větších nehod (na ty menší, povrchová zraneníčka, bude samozřejmě připraven Bepanthen plus ) a že si celou akci užijí, ne jen naši nejmenší cyklisté, ale i rodiče a další

Svatba, to je především spousta starostí, příprav a nákladů. Není to žádná legrace zavděčit se všem a ještě si to navíc, jak se patří užít. Já jsem svou svatbu plánovala tak nějak za pochodu s miminem u prsu a musím říct, že jsem celou řadu věcí moc neřešila a možná i trochu podcenila. No pozdě bycha honiti, už je to za mnou...Jen škoda, že jsem nebyla dřív na svatbě podobné té, na které jsem byla tento pátek. Dle mého názoru to byla svatba snů! Konala se v krásném Pensionu v Polích v Číčovicích, kde i toalety měly svůj osobitý styl. Obřad se konal v romantické nedaleké kapličce a já byla snad první, komu se spustily slzy dojetím. Někdy si říkám, že bych se mohla živit jako profesionální plačka. No a pak všechno to další kolem, co si pro nás krásná nevěsta se ženichem připravili. Začalo to perfektní organizací díky osobitým webovým stránkám . Přesně tohle potřebuji. Vše přehledně a detailně popsané a já se pak nemusím ptát a mít pocit, že jsem za blbce. Foto od Jan Martinec, http

Momentka z letní oslavy...takhle, když se nehlídám, tak už mám pěkný pupek:-) Jsem podruhé těhotná, je mi dobře a kromě toho, že mi roste břicho a pomalu nedopnu žádné své "normální" kalhoty, nemám téměř žádné těhotenské příznaky. Pokud srovnám své nynější těhotenství se svým prvním, tak najdu celou řadu rozdílů. A to ne až tolik ve fyzických příznacích, ale spíš těch psychických. U prvního těhotenství se celý svět točil kolem mého břicha. Každý den jsem nadšeně očekávala první pohyby, sledovala na internetu v jakém stádiu vývoje se právě miminko nachází a neustále o svém těhotenství mluvila. Nebylo pochyb, všichni jsme se náležitě těšili. No a nyní? V podstatě se nic nezměnilo, vše se stále točí kolem miminka, ale už toho narozeného, tedy Emi. A co chudák to mimi v bříšku? Není už teď ochuzené, protože na něj dostatečně nemyslím? Psychologové velmi často označují druhorozené, jako děti bez fotografií. Nejspíš na tom bude něco pravda. Zatímco u Emi jsem touhle dobou měla

Vloni byla Emi sice ještě velmi malinkatá, ale v bazénu řádila o sto šest. Těšila jsem se tedy na letošní léto, kdy už bude trochu starší a doufala jsem, že Emi najde opět v plavání stejné zalíbení. Už od jara jsem na internetu načítala různé články o nejlepších plaveckých pomůckách a zvažovala, co bude pro Emi nejlepší. Zda zvolím klasiku - kruh a nafukovací rukávky a nebo vyzkouším novinku, neoprenovou vestičku.  Nakonec zvítězila neoprenová vesta. Sice se jedná o původní dražší investici, ale zase proti tradičním, levnějším plaveckým pomůckám (kruhu a rukávkům), umožní dítěti položit se na hladinu a opravdu plavat a ne jen viset ve vodě jako bojka. Našla jsem spoustu videí a komentářů spokojených rodičů s neoprenovými vestami, kdy jejich už velmi malá dítka sama plavala. Zaměřila jsem se tedy na dětské bazary a hledala použité vestičky (původní cena totiž ve většině případů přesahovala tisíc korun a to se mi zdálo poněkud moc). Nakonec jsem kopii originálu, téměř stejnou a ve vše