Dvouletý rozdíl mezi dětmi - jak to zvládnu?

Když jsem čekala Emičku, brala jsem těhotenství jako nutné zlo k vytouženému miminku. Nemohla jsem se dočkat, až budeme konečně tři, nadšeně jsem nakupovala výbavičku a vůbec se děsně těšila. A případné budoucí probdělé noci, zaražené prdíky a jiné časté trápení neřešila. Vlastně jsem se vůbec netrápila, zda to zvládnu. Byla jsem přesvědčená, že ano. A také jsem to zvládla. Sice občas úsměv na rtech poněkud zamrzal - zvláště při problémech s kojením, kdy jsem měla rozpraskané bradavky a každé přiložení bolelo opravdu pekelně, i slzičky občas ukáply, když jsem několik hodin chovala plačící miminko, které nebylo k utišení. Ale Emička mi to většinou stonásobně vynahradila, protože byla hodné miminko, které rádo spinkalo, hezky papalo a když už náhodou v noci trochu zaplakala, nechala mě ráno dosytosti vyspat klidně celé dopoledne. 

Ale teď to bude jiné a já to vím. A mám z toho čím dál větší strach. Zvláště, když jsem si proti všem svým zásadám, přečetla pár diskusí na "mamawebech". Píšou tam matky s podobným věkovým rozdílem o tom, jak zvládají. A dle jejich popisů se jedná o totální hrůzu. Starší bojkotuje jídlo, žárlí, schválně nechodí na nočník, utíká na procházkách, mladší pláče celou noc a když konečně usne, vzbudí se starší naprosto čilé a vyspané. Do toho péče o domácnost, příprava jídla, obstarávání pochůzek a další běžné fungování, které se prostě nějak zvládnout musí. A co já? Jak skloubit péči o novorozeně, batole, domácnost, manžela a nezbláznit se? Čím dál častěji mě napadají černé myšlenky a uvažuji, zda to byl vůbec dobrý nápad mít další dítě. No ale co se dá dělat, už je zaděláno a teď se prostě musím smířit s nastalou situací a bojovat jak to půjde. Možná budu mít štěstí a mé druhé dítě bude minimálně stejně hodné, jako byla Emička. Budu také v mnoha ohledech zkušenější, budu lépe zvládat techniku kojení a tak by se mi mohlo s pomocí Bepathenu Care masti, dobrého sušení a větrání a správného přikládání podařit kojit bez bolesti a krvavých prasklinek. Budu umět umýt miminko pod umyvadlem, rychleji ho obléct, přebalit, nastolit režim a přitom doma budu mít sladkou pomocnici, která bude velká ségra a bude se k bráškovi chovat stejně láskyplně a oddaně, jako se chová nyní ke své oblíbené panence. 

Ale pro jistotu stejně zvažuji "vychytávky", které mi budou v prvních měsících záchranou a díky kterým to vše zvládnu snadněji. Jednou z nich je určitě sourozenecký kočárek. I když je Emička zdatný chodec a cyklista, stejně se ještě velmi ráda povozí v kočárku. Zvláště jedeme-li do města, na výlet, nebo do Prahy k lékaři. Malé miminko se vozí v kočárku neustále a dle mého názoru už je jedno, že místo obyčejného hlubokého, potlačím tandemový kočárek se sedátkem připraveným i pro Emi.  A až ji budou bolet nožičky, nebo v případě nouze, spěchu a chvatu to bude výborný pomocník. Emičku posadím, dám ji do ruky nějakou mňamku a jede se. Mnoho lidí mi namítá, že by stačil tzv. skate.  Možná ano, ale přeci jen v lednu, kdy se mimčo narodí, bude Emi oblečená do několika vrstev oblečení, sněhulí a v závějích sněhu, není skate zrovna ideální. Vím, že je to investice jen na pár měsíců a tak jsem koupila tandemový kočárek z druhé ruky a počítám s tím, že ho s příchodem teplého počasí opět pošlu do světa a jsem si jistá, že s minimální finanční ztrátou. 

Další vychytávkou a pro mě velkou úlevou bude dovoz obědů až do domů. Sice to vyjde trochu dráž, než kdybych jídlo připravovala sama, ale z jedné porce se s Emi najíme, já se budu moc věnovat místo vaření raději dětem a i když to  budou knedlíky a jiné typické závodní pokrmy, tak se aspoň pořádně najím, abych měla sílu. A dietu odsunu až na dobu  po kojení, do té doby to naštěstí nemusím řešit. 

Určitě je spousta dalších vychytávek a i já ještě některé zvažuji, jako třeba pomoc s žehlením, úklidem a domácností, zapojení prarodičů, tatínka a jiných příbuzných. Také spoléhám na pomoc nosítka, které mám v plánu s druhým dítětem využívat ještě častěji - díky nošení bude miminko stále se mnou a já budu mít volné ruce. Ale tyhle dvě už mám jisté. A jak jste zvládaly dvě děti po sobě vy? Byla to taková hrůza, nebo se to dá zvládnout i bez stresu a shonu?