Mateřská dovolená naruby

  Jako malé dítě jsem měla své vlastní album s fotkami. Vytvořila mi ho máma, nalepovala do něj ne jen fotky, ale i různé další vzpomínky. A já jako holka tu knihu o mém dětství milovala. Dodnes si ji ráda prohlížím, i  když znám každý snímek v knize téměř nazpaměť. A ještě raději mám chvíle, kdy se sejdeme celá rodina, vytáhne se krabice od kozaček ze skříně a my se se smíchem hodiny prohrabujeme všemi fotkami naší velké rodiny. Některé své příbuzné znám právě jen  díky těmto černobílým fotografiím. Miluji vůni těch obrázků, cítím, že mají duši a každá fotografie vypráví svůj osobní příběh.  Dnešní děti mají proti svým prarodičům mnohonásobek fotografických snímků, jsou zvěčněni při mnoha různých příležitostech. A ne jen fotky, ale dokonce i videa. Mají fotky z bříška u maminky, pár minut po porodu, první úsměv, tleskání ručičkami, krok, jízda na kole...vše je zdokumentováno. Tedy alespoň u nás. A přesto o tom Emička ani neví. Je to uloženo v počítači a celou řadu těch snímků ona

Možná si podle názvu řeknete, že mám za sebou nejspíš pěkně peprný týden a že jsem si pěkně užila. No jak se to vezme, užila, ale samé fajn věci. Dokonalou dámskou jízdu v hotelu specializovaném na dětské návštěvníky především, s příhodným názvem Peklo. Na týden jsem nechala ladem celou svou domácnost s mými oblíbenými spotřebiči jako je pračka, myčka, sporák i žehlička, zabalila si pro sebe a své děti to nejnutnější a odjela se rekreovat do Jizerských hor. A bylo tam o nás perfektně postaráno, to se musí nechat.  Už dopředu jsem dle popisu z internetových stránek čekala, že to bude zábava, ale že těch pět skvěle vybavených vnitřních heren s hračkami, interaktivní zábava na chodbách, slanovodní bazén i venkovní hřiště a pískoviště budou opravdu tak pěkné a pro mé děti zajímavé, to jsem tedy nečekala. Klobouk doků, protože to se jen tak nevidí. Vše v perfektním stavu, netradiční, moderní a nesmírně lákavé. Týden byl pro mé děti málo, aby vše stihly vyzkoušet a do syta si pohrát. 

Kojím. Kojím každé dvě až tři hodiny, kojím několikrát za noc, kojím ve vlaku, v letadle, u televize, při uspávání, bolení, kojím v restauraci, na návštěvě, dokonce i v moři... Je to pohodlné, rychlé, vždy připravené a Tomášek kojení miluje. Už deset měsíců.  Z počátku, když se Tomášek narodil, jsem kojila s kloboučky. Někdy na konci šestinedělí se mi je povedlo odbourat. Bylo to pro mě hrozně důležité, protože jsem chtěla kojit co nejdéle. Dokonce jsem byla přesvědčená, že to vydržím až do tzv. samoodstavení (někdy kolem tří let). Nespěchala jsem s příkrmy, počkala jsem si až na konec šestého měsíce a i tak jsem pořád více kojila, než přikrmovala...Neumím si to vysvětlit, ale v prvních měsících kojení se ze mě stal nadšený obhájce a příznivce kojení. Možná jsem tím svému okolí musela být až protivná, neřešila jsem nic jiného. Můj život byla jedna velká laktace! Nejspíš hormony...příroda to tak chce, aby matky kojení totálně propadly. Momentálně mám pocit, že jsem nejspíš pro

Léto je definitivně za námi a to i pro mě, která si ho jela spolu s rodinou prodloužit do vzdáleného Egypta. Těch čtrnáct dní uteklo jako voda a já si nějak nemůžu zvyknout, že už je podzim a že ty nové plavky, které se tak skvěle nosily opravdu obléknu leda tak do krytého bazénu. Jako každý rok, i letos jsem si dala skoro měsíc opravdovou dovolenou. Bez povinností, bez práce, bez počítače, pracovního telefonu a dokonce i bez blogu. Prostě takový relax, jen já se svou rodinou, sluníčkem, bazénem, později i mořem a drinky:-). Tímto se tedy omlouvám mým příznivcům za letní pausu a slibuji, že další podobně dlouhá prodleva nastane zase až za rok:-). Jsem tedy zpět, odpočatá, s novou energií a spoustou nových myšlenek. Ale pěkně popořádku...co tedy v tom Egyptě a jak to zvládly moje malé děti? Čím více se blížil odjezd, tím více mi začínalo docházet, že možná  velmi riskuji. Přeci jen mám obě děti dost malé...co když nezvládnou místní klimatické podmínky, budou mít problémy s vedrem,

Četla jsem o syndromu vyhoření na vysoké a věděla jsem, že se to stává především v tzv. pomáhajících profesích, nejčastěji jsou ohrožené zdravotní sestry, lékaři, učitelé, lidé pracující a pomáhající druhým lidem. Pracují na tisíc procent, dávají do svého povolání maximum, nic za to nechtějí, až jednou zjistí, že se naprosto vyčerpali a že už není kde brát. Zhroutí se a nejsou schopni najít sílu, aby pomohli sami sobě, natož někomu dalšímu.  Ačkoli se to nezdá, je mateřská dovolená jedním z nejčastějších příčin syndromu vyhoření. Matka pečuje o své jedno či více dětí s maximálním nasazením, přebaluje, krmí, převléká, vždy ochotně pomazlí, utěší, uspí, mezitím pečuje se stejným nasazením o domácnost, pere, vaří, žehlí...snaží se všem členům rodiny vyhovět, uspokojit jejich přání, pečovat o ně...ale kdo pečuje o ni?  Když se mi narodil Tomášek, slyšela jsem často slova chvály na to, jak to dobře zvládám. Moc jsem nechápala co tím myslí, protože jsem měla pocit, že nedělám nic až

Myslím, že období vzdoru je právem nazýváno trochu s nadsázkou první pubertou. Já totiž doma takového mrňavého puberťáka mám a přiznám se, že už teď se děsím té opravdové puberty, která nás čeká kolem patnácti (nebo možná i dřív). S Emičkou cloumají emoce jako na horské dráze. Z celkem pohodového dítka, které se vesele vrhalo do všech mých navrhovaných činností po hlavě, dokázalo si samo pohrát a každý ho chtěl hlídat, se stala malá protivná uřvandíra, která si neustále něco vynucuje hlasitým jekotem. Když má člověk miminko, tak se po probdělých nocích často uklidňuje, že to za chvíli skončí, z miminka bude batole, naučí se chodit, bude umět mluvit, jíst samo a celkově se ta péče trochu eliminuje. Chvíli, tak někdy mezi rokem a půl až dvěma roky, se to i tak jeví. Je to naprostá pohodička. Máte doma malé, hodné batolátko, které hezky žvatlá, učí se písničky, chce vám se vším pomáhat, zásadně chce všechno zvládnout samo a tak si mnete ruce a říkáte si, že s tímhle přístupem bude za

Tomáškovi je akorát půl roku a tudíž už prý MUSÍME začít přikrmovat. Od čtvrtého měsíce slyším každou kontrolu, že máme začít zkoušet mrkvičku, ale já statečně odolávala. Rozhodla jsem se pro dlouhodobé kojení a tudíž i s příkrmy nikam nepospíchat. Moje vize byla, že budu plně kojit do té doby, dokud se Tomášek nezačne o jídlo aktivně zajímat. S Emičkou jsem na radu lékařky dbala tzv. imunologického okna a začala přikrmovat ve čtyřech měsících. Nahrál tomu i fakt, že jsem kojila s kloboučky, kojení tudíž bylo zdlouhavé, Emičce evidentně nestačilo a já se těšila, až si od toho věčného kojení odpočinu a nahradím jej nějakým "normálním" jídlem. Emi byla velký jedlík a tak jsme během dvou měsíců zvládly zavést v podstatě všechna denní jídla a za další měsíc dát kojení s bohem... U Tomáška nic takového nemám v plánu (zatím)...představuji si, že budu zavádět příkrmy velmi pozvolna a tak, aby se v žádném případě nenarušilo kojení. Nechám zcela na něm, aby si sám řídil příkrmy

Klasická scénka: Emi chce před obědem zmrzlinu, dostane záchvat vzteku, hlasitě pláče, vzbudí Tomáška, kterého jsem před chvíli velmi pracně uspala. Do toho vařím oběd, potřebuji slít těstoviny, uklidnit rychle Tomáška, než se definitivně vzbudí, výchovně působit na Emi, že zmrzlina se před obědem nejí a už vůbec se nevynucuje tímto způsobem. Nervy mám na pochodu...jsem vzteklá, podrážděná, nadávám a jen tak tak se držím, abych Emi nešoupla jednu přes zadek, nespláchla oběd od záchodu a  Tomáška zavřela do postýlky... Později, když se vše uklidní, děti spinkají a já si v klidu sednu do uklizené kuchyně, zpytuji svědomí. Proč mě napadají občas tak strašné věci? Proč se nedokážu ovládnout? A proč se vůbec tyto situace stávají? Každý z nás si nese určité vzorce chování, které nám vštípili rodiče svou výchovou. Často jednáme podle těchto vzorců zcela automaticky a ani nás nenapadne přemýšlet, zda je to správně, či nikoli. K tomu všemu se ještě přidává veřejné mínění, zažité klišé, ž

Vždy, když mám chvíli klidu, tak přemýšlím nad nejrůznějšími tématy, které bych chtěla sdělit a rozebrat více do hloubky...mám v hlavě tolik nápadů na zajímavé čtení...a pak buď usnu, nebo jdu zase něco dělat, mluvím s Emi a zapomenu...pak si sednu k počítači a přemýšlím o čem, že jsem to vlastně chtěla psát a najednou mám hlavu dutou jako vyschlý pomeranč a jdu od stolu... A tak i teď tady sedím a přemýšlím, co že to bylo to naposledy nejdůležitější téma, o které jsem se s vámi chtěla podělit? Tak třeba o tom, že Emi už třetí týden existuje bez plen. To, co se zdálo jako naprostá utopie, tedy Emička bez plenky, se stala skutečností ne jen přes den, ale dokonce i na noc. A až na dvě, tři mírné nehody to je zatím úplně bez problému. Omezila jsem jí večerní dávku sunaru, v noci ji dávám jednou na nočník (ani se přitom nevzbudí) a poslední týden si dvakrát došla na nočník sama, dokonce ho i vylila do záchodu a zase si spokojeně lehla a spinkala dál:-). Další top důležité téma

Dva týdny jsem nic nenapsala na blog, neměla jsem čas, musela jsem číst. A bylo to tak zajímavé a obohacující, že jsem to vzala raději ještě jednou od začátku. Přiznám se, že se mi často nestává, abych četla knihu rovnou dvakrát po sobě. Jedná se o koncept kontinua od Jean Liedloffové. Vlastně jsem ji dohromady četla třikrát, poprvé jako těhule s Emi. Už tenkrát na mě myšlenka knihy udělala silný dojem a aniž bych si to uvědomovala, ovlivnila můj přístup k Emičce a její výchově. Ale přesto to bylo trochu jiné. Považovala jsem knihu za zajímavou, pravdivou, to jistě, ale neměla jsem ještě děti tak vryté pod kůží, jako dnes. Myšlenky v knize zmiňované mi sice přišly logické, ale stále jsem si neuměla představit jaké to doopravdy bude... Jsem hluboce přesvědčená, že by si knihu měl přečíst každý kdo má co do činění s malými dětmi, děti plánuje, očekává, vychovává...ale vím, že každý na čtení není a tak se pokusím ve zkratce vysvětlit o co jde. Autorka se ocitne ve společnosti ind

první pokus na záda, není to ještě dokonalé, ale to vyladím:-) A je to tady, konečně přišel můj první šátek. Poslední týdny jsem na internetu poctivě sbírala všechny možné rady ohledně výběru toho nejlepšího šátku na nošení dětí. Zdálo by se, že na tom nic není, ale čím více jsem se dozvídala, tím hůře jsem se rozhodovala, který šátek pro mě bude nakonec ten nejvhodnější. Zvolila jsem si tedy základní kritéria - jak dlouhý potřebuji, z jakého materiálu a jakou nejlépe značku. Pro člověka neznalého věci je překvapivé, kolik různých značek lze zakoupit. A ne každý výrobce prodává ty správné šátky. Po delším pátrání jsem tedy zjistila, že pro můj typ postavy  bude dostačující velikost 6 (obecně mám i trochu pocit, že to je taková nejběžnější velikost, se kterou lze vytvořit i složitější úvazy). Materiál už byl trochu jiné kafe a tam se názory a zkušenosti uživatelek poněkud liší. Velkým pomocníkem v tomto ale i v dalším rozhodování, mi byla velmi přátelská facebooková skupina

I tatínek rád nosí:-) Nosím Tomáška v nosítku a přijde mi to tak super věc, že nechápu, jak je možné, že tolik maminek kolem mně a žádná nenosí? Zrovna o víkendu při hokeji jsem stála v hloučku kočárků, po chvíli neúspěšného houpání jsem sáhla pod kočár, vytáhla nosítko, zapnula Tomáška na hruď a spokojeně dál pokračovala v zábavě. Žádné složité houpání a při každém výkřiku gól opět nanovo...stejně tak minulý víkend na místní pouti. Všude hluk, spousta lidí a já spokojené spící dítě, tentokrát, na zádech a volné ruce k jakékoli akci. U nosítka mám jistotu, že i kdyby tzv. čert na kobyle jel, tak Tomáška do pár vteřin naprosto zklidním a do pár minut uspím. Nevadí mu v tu chvíli žádné hlasité zvuky, prudké pohyby, neznámé lidi...a i já mám dobrý pocit. Vím, že je v pořádku, nic mu nechybí, cítím ho, slyším ho a nemusím se absolutně o nic starat. A díky nosítku máme vyřešenou i potřebu dudlíčka - prostě ho nepotřebujeme. Nosit takhle své dítě je podle mě ta nejpřirozenější věc na sv

Každá máma to zná - jsou dny, kdy bych nejraději se vším praštila, zalezla si někam do koutku, tam si nejdřív v klidu pobrečela a pak spokojeně prospala celý den a noc. Bývá to občas opravdu náročné. Zvláště, když si ještě k tomu někdo chce hrát na super ženu a nasmlouvá si dvě práce. Zrovna minulý týden jsem měla takovou krizi, že jsem vážně uvažovala nad totálním sebeožráním a to nejlépe do naprostého bezvědomí.  Uspokojit potřeby všech členů domácnosti, zajistit její plynulý chod a být stále nad věcí bývá někdy silným oříškem. Nejvíc mě pak štve, že jsem neustále protivná, bez nálady, bez energie, utrhuji se, startuji tzv. na první našlápnutí a řeším běžné situace v afektu. Následně si to vyčítám, cítím, že to není správné a snažím se to ostatním vynahradit. Je to jakási křeč, usmívám se, snažím se na děti mluvit klidným hlasem a být milá na manžela, ale nejde mi to od srdce. Uvnitř jsem napnutá jako špagát. Bolí mě hlava, mám ztuhlý krk, jsem unavená a přitom nemůžu usnout. A n