Mateřská dovolená naruby

Není to tak dávno, kdy jsem si stěžovala na naše špatné usínání. Každý večer se opakoval ve stejném, zoufalém, rytmu. Strávila jsem přibližně hodinu až dvě ukládáním uplakané Emi do postýlky, držením za ruku, podáváním dudlíku, mezitím jsem střídavě odcházela, přicházela, usínala a zase se probouzela a neustále ji pokládala. Nepomáhalo nic, došli jsme dokonce tak daleko, že už nechtěla spát ani se mnou v posteli. Jako by se bála usnout. A když jsem přitlačila, tak se se mnou prala, násilím jsem jí držela v leže a velmi plakala. Atmosféra byla napjatá, hádali jsme s Tomem, kdo jí půjde uspat a stávali jsme se oba čím dál víc otroky svého vlastního dítěte. Vrcholem všeho byl pátek před Vánoci. Pomyslná kapka přetekla na návštěvě u známých, kde byly i jiné, stejně staré děti. Všechny děti se kolem osmé hodiny odložily do postýlky či kočárku a rodiče nerušeně pokračovali v zábavě. Jen já jsem uložení Emi do kočárku odkládala co nejvíce to šlo s vidinou konce zábavy. Bylo mi jasné, že ačko

Moji milý čtenáři, ráda bych Vám popřála krásné Vánoce. Velice Vám děkuji za přízeň a doufám, že i v příštím roce budete číst mé články na tomto blogu. Těší mě, že čtete mé příběhy. Posílám Vám tedy k Vánocům jeden vánoční příběh s dobrým koncem, o tom, jak to všechno začalo. Vaše Verča Můj porodní příběh Vánoce jsou tady a já kdykoli nasaji tu vánoční atmosféru, neubráním se vzpomínkám na ty loňské Vánoce, které mi změnily život. Už nikdy nebudou Vánoce stejné, už nikdy při zvuku koled nepocítím ty stejné pocity, přišla na svět Emi, porodila jsem své první dítě a to změnilo mé prožívání Vánoc do konce života. Ačkoli vzpomínky blednou, stále je mám v živé paměti a kdy jindy, než právě teď, rok poté, napsat svůj porodní příběh?  Mého manžela jsem potkala 26. prosince 2011. Bylo to osudové setkání, které mi zachránilo duši a já se během té jedné kouzelné noci zamilovala jako nikdy v životě. Potkala jsem toho pravého! Kdyby mi tenkrát někdo pošeptal do ucha, že přesně za

S příchodem zimy a chřipkového období jsem se rozhodla zvýšit dávku vitamínů. K tomuto účelu jsem si pořídila dlouho vysněný odšťavňovač. Přeji si ho od dob prvních dílů Jste to, co jíte, kdy doktorka Cajthamlová tento vynález vřele doporučovala a hojně používala. A tak se navzdory všem radám, že to bude jen další kuchyňský pomocník zabírající místo na lince, odšťavňovač pořídila a vesele zahájila přípravu nejrůznějších ovocných šťáv. Zatím je to týden a řekla bych nezahálí.  Emičce šťávy chutnají a pije jako o závod všechny moje super zdravé mixy. Ale bohužel přebytek vitamínů, zvláště pak toho kyselého Céčka nám nadělal opět neplechu v plínce. Máme krvavé opruzeniny! A tak jsem opět zahájila opruzeninový režim - jen musím říct, že proti létu se to teď v zimě trochu hůře uskutečňuje. Při každém přebalení omývám vodou (hlavně nepoužívat vlhčené ubrousky, které narušenou pokožku ještě více  dráždí), snažíme se větrat a běhat bez plínky (to lze jen u babičky v paneláku a tak jsme

Vánoce jsem mým nejoblíbenějším svátkem v roce. Je to čas, se kterým mám spojeno mnoho rodinných tradic a vzpomínek na dětství. A také se každý rok na Vánoce velmi těším, nadšeně peču cukroví, vymýšlím dárky a zdobím stromeček. Také ráda zpívám koledy, ale už jen raději přibrukuji do těch reprodukovaných. Celý prosinec nadšeně zapaluji vonné tyčinky a kominíčky, nasávám tu vánoční atmosféru a těším se na pohádky a vůbec na celý ten Štědrý den, který je jedinečný a má své kouzlo ať je člověku třicet nebo pět. Zkrátka nepatřím mezi vánoční škarohlídy. Ale mám pocit, že se to dárkování nějak zvrhlo. Je krásné udělat ostatním radost, dát si tu práci a vymyslet nějaký krásný dárek, který potěší, zabalit ho do vánočního papíru a položit ho pod rozsvícený stromeček. Je však nutné utrácet tisíce, kupovat jen proto, aby se koupilo? Opravdu mají dnešní děti z té tuny drahých dárků pod stromečkem stejnou radost jako jsem měla já? Dnes si děti píší seznamy, rodiče a prarodiče se předhání v nakupo

Celý rok jsem si schovávala dárkové kupóny do jednoho nejmenovaného nákupního centra. Těšila jsem se, že je utratím za Ježíška a že si to nakupování pořádně užiji! Přeci jen při té mateřské nemám toho pražského vyžití tolik a tak jsem se do nakupovacího víru vrhla takřka střemhlav. Při cestě tam, vybavená pečlivě připraveným seznamem dárků, jsem oplývala nadšením a iluzemi, že přeci jen ve středu dopoledne bude nákupní centrum poloprázdné a že nabídka předčí mé očekávání. Nejspíš jsem na té mateřské už opravdu dlouho a zapomněla jsem, že pohádky neexistují. Začalo to už na parkovišti, které bylo plné až po strop a náš odvoz / tatínek ztratil poslední zbytky své odvahy nás doprovodit, velmi rychle zastavil na místě pro invalidy, vyložil kočár, políbil nás, popřál šťastné a veselé nakupování a pelášil pryč. Tak fajn, ať si jede, my si to beztak více užijeme jen ve dvou a aspoň nebudeme muset celý den koukat na jeho otrávené výrazy. Ještě by nedej bože mohl dopadnout jako ten Japonec, kt

Musím říct, že jedna ze skvělých věcí na mateřské dovolené je, že má člověk čas na rodinné akce a může si je v klidu vychutnat. Vlastně právě tyto rodinné akce jsou jediným společenským vyžitím a tak se na ně těším o to intenzivněji. Advent je takových akcí plný a tak se konečně něco děje a mám se na co těšit. Jednou z takových rodinných akcí je rozsvěcení stromečku na náměstí v Čelákovicích. Vyrážíme společně hned po obědě, ochutnáváme medovinu a svařáček a končíme tradičně v některé z místních restaurací na večeři.  Další vánoční akcí je u nás doma je pečení cukroví. Každoročně se všechny ženy z příbuzenstva scházíme v domě mých rodičů a pečeme společně. Musím říct, že za ty roky pečení jsme získaly cvik a systém, který nám umožní během víkendu upéct více jak 25 druhů různého cukroví v nejméně trojitých dávkách. Samozřejmě nechybí ani povzbuzovač v podobě šumivého moku, dobrého jídla a vánoční hudby. A nezapomněla jsem ani na Bepanthen krém , který se perfektně hodí na lehk

Už jako malá holka si pamatuji jak nám máma před každým odchodem z domova pěkně namastila obličej. Doprovázela to přednáškami o lišeji a jiných neduhách kožních. Nesnášely jsme to. Jak se ten mastný krém lepil na ofinu a čepici. A byla to přesně jedna z věcí spolu s utíráním špinavé pusy nasliněným kapesníkem, které určitě jednou jako matka svým dětem dělat nebudu! Jo já vím, nikdy neříkej nikdy. Emičce nebyl ještě ani rok a už je to tady. Utírám ji pusu každou chvíli a ne vždy je po ruce voda či vlhčený ubrousek:-) a mažu jí obličej. A čím mastnější krém, tím lépe. Nejraději používám Bepanthen Care Mast , který se dobře roztírá a  díky své mastné konzistenci chrání před nepříznivým počasím v zimních měsících. 

Jako hrdá ambasadorka společnosti Bepanthen bych vás ráda, moji milý čtenáři, informovala o novince na trhu a to o Bepanthenu proti striím . Zvláště v těhotenství je pokožka ženy velmi zatěžována, bříško a další partie se zvětšují doslova před očima. A kůže se velmi často s tímto tempem nedokáže vyrovnat a vznikají pajizévky, tzv. strie. Striím se dá účinně předcházet pravidelným mazáním.  Proti striím bojuje Bepanthen Krém trojím efektem. První efekt je spojen s tropickou rostlinou Centella asiatica (pupečník asijský), jejíž výtažek je součástí receptury Bepanthen krému. Právě tato látka zajišťuje dostatečnou stimulaci vláken kolagenu a elastinu a chrání tak pokožku před tvorbou strií. Druhým efektem je výživa a hydratace pokožky díky dexpanthenolu (provitaminu B5) a glycerinu. Ty vlivem svých vyživujících a hydratačních schopností udrží pokožku jemnou, pružnou a elastickou. Blahodárný olivový olej a fyziologické lipidy potom posílí kožní bariéru a celkovou obranyschopnost poko

Zima, zima, zima je veliká a náš organismus trpí. Ach jo, už je to zase tady! Střídání teplot, venku zima, vevnitř teplo, pořád dokola svlékat, oblékat a vymýšlet o dalších pár vrstev outfitu navíc. A i když se snažím jíst hodně ovoce a zeleniny (jako věčná dietářka nepolevuji ani v zimě), přesto cítím, že můj organismus potřebuje vzpruhu. A jako ideální ochrana organismu a nastartování protilátek se jevila návštěva pravé ruské baňi. Vyrazila jsem tedy v sobotu s mými čtyřmi kamarádkami do  Pravé Ruské Baňi do Podmok u Poděbrad a musím říct, že jsem si dlouho neužila tak příjemné chvíle, plné dokonale vtipných replik, extrémního střídání teplot a ještě extrémnějších saunovacích procedur, které v té klasické, naší sauně, nejspíš nikdy nezažijete. Ruská baňa je sauna, ve které je vlhký vzduch, pocitově se tedy zdá, že je tam šílené vedro i když rtuť teploměru nemusí být vyšší než 60 stupňů. K tomu se intenzita tepla zvyšuje poléváním lávových kamenů a šleháním celého těla větvičkami

O uspávání a usínání obecně je napsáno mnoho. V každé publikaci či článku si člověk může najít spoustu cenných rad a téměř všechny se shodují v jednom - naučte dítě usínat samo. U své dcery jsem od miminka úzkostlivě dodržovala zmíněné rady a to, že jsem neuspávala ani na ruce, ani u prsa, dávala jsem Emi spát do své postýlky, po uložení už jsem jí nevyndavala, jen utěšila a klidným, rozhodným hlasem k ní rozmlouvala. Dařilo se. Emi stačilo uložit do postýlky, pustit kolotoč a jít. A najednou, právě, když jsem měla pocit, že se nás nějaké zdlouhavé uspávání nikdy týkat nebude, že moje Emi umí usínat sama, se to nějak zvrtlo. Přišlo to nenápadně, po troškách a najednou v tom pěkně lítám. Uspávám v náručí, houpu, čekám až usne a pak pomalinku přendavám do její postýlky. Když se pokusím o nějaký výchovný manévr, skončí to totálním hysterickým pláčem, škytáním a opět uspáváním. Nevím jak to změnit, nevím jak jí přesvědčit, že má usínat sama. Došlo to dokonce tak daleko, že začne hysterick

Listopad je ideálním měsícem pro různé charitativní akce. Lidé jsou už lehce na měkko z blížících se Vánoc, není čas dovolených, všichni chodí pěkně do práce a dohánějí resty za uplynulý rok (to mi tak připomíná, jak krásné je být na mateřské dovolené) a  je to měsíc, kdy se úspěšně pořádají nejrůznější charitativní večírky, koncerty a jiné zábavné akce pro dobrou věc (možná být na mateřské není vždy tak úplně super). Ale tohle všechno už je prostě klasika, možná trochu okoukaná. A tak na nás mužské pokolení vyrukovalo s knírky! A kromě toho, že je to vážně na dobrou věc, je to taky pořádná psina koukat, jak se rodí takový knír a jak to mé přátele mění občas k nepoznání. A o to přece jde! Šokovat, překvapit, upozornit. Každý dotaz je správný dotaz. Každý úsměv je správný úsměv. Důležité je, aby si každý při pohledu na knír uvědomil, že existuje i jiná stránka života, ve které je smutno a tíživě a že i toho největšího drsňáka se to může týkat. Každý narostlý knír symbolizuje sounáležit

Jsem na mateřské dovolené a děsně si to užívám. Nemám na starosti příliš mnoho starostí, když nepočítám pravidelnou výměnu plenek, krmení lžičkou, lahvičkou, následné vyvařování lahviček, dudlíků, vaření a mixování různé zeleniny, praní a žehlení pidi oblečků a chození na procházky s kočárkem aspoň jednou denně. Jo je to prostě intelektuální pohoda a tak mám čas myslet na něco tak stresujícího jako jsou Vánoce s téměř zamilovaným úsměvem, plná něhy a očekávání. Budou to naše první společné Vánoce jako rodina. A tak jsem neodolala a rozhodla se, že přišel čas na trochu té předvánoční pohodičky. Protože momentálně opět držím dietu, v mých snech se Vánoce smršťují do vůně curkoví, vánočky, čokoládových bonbónů a jiných, podobně lákavých, představ. A tak jsem se rozhodla vytvořit vosí hnízda. Při své obvyklé ranní procházce jsem si zakoupila formičku i s šikovným dávkovačem na vaječný likér. Koupila vše potřebné a těšila se domů. Hezky posadím Emičku do židličky, dám jí k hraní kus těst

A je to tady, Emi začala chodit! Už dlouho měla tzv. nakročeno a musím se přiznat, že jsem si myslela, že se toho samostatného kroku snad nedočkám. Vím, mnozí jistě namítnou, že ještě budu ráda vzpomínat na tu pohodičku, kdy jen lezla a posouvala se kolem nábytku. Ale jsem matka prvorodička a tak se nemůžu dočkat každého pokroku. A tohle je pokrok obrovský. Z kojence se nám ze dne na den stala batoletem! Nejsem zastánce vodění dětí za ručičku, ani pořizování chodítek. Nechala jsem jí, aby dělala jen to, co sama zvládne a na co si přijde. Je pravda, že poté, co začala tlačit před sebou vše, co bylo jen trochu možné posouvat (nejčastěji židle, dětskou židličku, křeslo či vysavač), pořídila jsem jí k tomu určené aktivní chodítko. Mohla konečně před sebou něco tlačit, aniž by hrozilo, že se poraní. A teď o víkendu sama od sebe chytla moji ruku a chtěla chodit. Tak jsem jí vyhověla, držela se mého prstu a chodily jsme na procházky po bytě.  A právě dnes, ve věku 10,5 měsíců, 315 dnů od j

Tento týden si celá má široká rodina postupně užila perné chvíle. Překvapila nás bez varování střevní chřipka a jako lavina se převalila celým příbuzenstvem. Průběh byl rychlý, ale o to více vysilující. Jediná osůbka, které se tato infekce vyhnula, byla malá Emi. Tímto ťukám na dřevo a blahořečím své předvídavosti, že jsem ji v šestinedělí nechala očkovat na rotaviry. Mezi svými známými jsem jediná, která neváhala investovat nemalý peníz a očkování automaticky přijala. To mě přivádí k myšlence, že očkovat se zkrátka vyplatí. Přesto stále existují názory a dle mého jsou zcela mylné, že očkování je zbytečnou zátěží dětského organismu a že platí v tomto případě čím méně, tím lépe. Já osobně jsem opačného názoru. Rozhodně nezatíží dětský organismus očkování víc, než samotná nemoc. My jsme například u rotavirů ani žádné nežádoucí účinky těsně po aplikaci nezaznamenaly. I další očkování zvládá v pohodě a kromě malého stresu z píchnutí injekce nemáme žádné teploty, podrážděnost ani nic podo

Malé dětské škrábance a odřeniny, bolavé bříško, čelíčko rozpálené horečkou, uhození a spadnutí. To vše jsou pro děti okamžiky, kdy potřebují matčinu náruč, chlácholení a povzbuzení. Pamatuji si máminy fígle, které vždy zaručeně pomohly a utišily mé slzičky. A i když už jsem velká, pomáhají dodnes. Při horečce zaručeně pomohlo pomazání čelíčka bezem vylouhovaném v octu. Více než účinek samotného odvaru pomohlo spíše jemné masírování láskyplných matčiných prstů. Sama jsem nastavila také dlaně a chodidla a pak spokojeně usnula v polštářích vystříkaných eukalyptovým sprejem pro lepší dýchání. Na krku jsem měla uvázaný šátek s priznicovým zábalem a v ústech se mi rozpouštěla kostka cukru, na které byly nakapané kapičky proti kašli. Při štípnutí vosou pomáhala rozpuštěná kostka cukru, na odřené koleno zase barevná náplast. Jen ta desinfekce byla za trest a bála jsem se jí jako čert kříže. Naštěstí dnes existuje Bepanthen plus, který desinfikuje ránu a přitom zaručeně nepálí. To za mého dět

Být matkou přináší mnoho neznámého a zhostit se této role naplno a zodpovědně bývá pro leckterou ženu důvodem k obvyklému zamyšlení. Jsem na dítě připravená? Zvládnu to? I já jsem samozřejmě kalkulovala nad tím, zda je, či není, ta správná doba. Nemám ještě chvíli počkat a užít si pár let bezstarostnosti a mládí? V žádné rozvaze a už vůbec ne v té finanční nevyjde dítě výhradně do plusu. Vždy jsou protiváhou takové argumenty, které vás zviklají v rozhodnutí a nutí vás k zamyšlení zda ještě nepočkat. Naštěstí nás příroda vybavila silnou zbraní, která nedbá žádných výpočtů a kalkulací - bilogickými hodinami. U většiny z nás prostě začnou tikat a jejich silný tikot přehluší všechny další protiargumenty. Být matkou je nakonec silnější než cokoli dalšího. Přesto mám kolem sebe spoustu slečen, mladých žen, které z nějakého důvodu stále početí odkládají. Důvody jsou různé, často závažné, někdy méně ale jedno je jisté. Jejich biologické hodiny ještě nezačaly bít naplno. Rozum je silnější. A lé

Bohužel patřím mezi tu část populace, která je celoživotně v zajetí nejrůznějších dietních plánů, rozhodnutí, předsevzetí (zvláště těch novoročních) a následných porušení a výčitek. Je to tak co si pamatuji a je to stále dokola. Mám pocit, že bych o samotném hubnutí mohla psát hotové elaboráty, vyzkoušela jsem mnoho různých diet a doporučení. Strávila jsem hodiny cvičením, hladověním, chroupala jsem nejrůznější suchary, vytvářela odtučněné varianty svých oblíbených jídel.A nejvíc času jsem snad strávila nad sněním. Sním o krásné vysportované postavě, plochém bříšku, štíhlých pažích, dlouhých nohách. Občas se přistihnu, že jsem tak zblblá, že místo jídla na talíři vidím jen číslo v kilojoulech.  Jo abych byla k sobě byla upřímná, tak vím, že to není zase tak strašně strašné. Stále se vejdu do velikosti čtyřicet, v letadle mi stačí jedno sedadlo a to břicho, které mě nejvíc trápí se dá vždycky nějak zakamuflovat. Ale přece! A právě to břicho se v těhotenství mělo stát mou chloubou!

Je lepší dítě plně kojit do ukončeného šestého měsíce, nebo začít s příkrmy již dříve - zhruba od čtvrtého měsíce? Tato otázka hýbe mateřským světem nejen na internetových diskusích, ale i v čekárnách praktického lékaře.  Kojení i zahájení příkrmů je již úspěšně za námi. Emi je dnes deset měsíců a od čtvrtého měsíce kromě kojení ochutnává další pochutiny v podobě příkrmů. Začít s příkrmy ve čtvrtém měsíci mi vůbec nepřišlo divné, naopak situace k tomu přímo vybízela. Emi stagnovala váha, měla jsem pocit, že už jí samotné kojení přestává stačit a tak jsem místo přikrmování umělým mlékem zvolila raději zeleninku. Emi jídlo chutnalo a i když ještě neuměla ani sama sedět, nebránilo jí to v tom, aby nadšeně ochutnávala nové chutě a spořádala velikánské porce. Občas jsem se divila kolik se do jejího pidi bříška vejde. Pokračovala jsem dál v kojení, nabízela jsem prso po každém příkrmu ale Emi se sama prsa stále častěji vzdávala na úkor jiných, pro ní lákavějších pochutin. Postupně jsem př

Někde jsem četla, že až 80%těhotenství zaniká v raném stádiu. Většinou o tom ani žena neví, jen má prostě pár dní zpoždění a zárodek nového života odejde se zpožděnou menstruací. Příroda je v tomto případě mocná a dokáže již v začátcích vyselektovat každý chybný pokus. Pak bohužel existují případy, kdy se bez ultrazvuku nic nepozná a žena žije v plané naději, že je vše v pořádku. Naštěstí se u nás v České republice dělají ultrazvukové vyšetření hned a nečeká se jako v jiných západních státech až na předpokládaný 12 týden. Jsem tomu velmi ráda, už jen v případě mimoděložního těhotenství, které je velmi rizikové a čekat tak dlouho s prvním ultrazvukem by mohlo mít fatální následky nejen pro budoucí těhotenství, ale i pro život matky. A také to eliminuje zbytečně plané naděje. Já jsem se o svém zamlklém těhotenství dozvěděla na prvním ultrazvuku. Následoval další týden ještě jeden kontrolní, ale pro mě to bylo jasné. Nějak jsem to už cítila, že se nejedná o malé těhotenství, ale zamlklé.

Poslední tři týdny v mém životě opět ruka osudu pořádně zamíchala kartami. Zdálo se, že je vše tak, jak má být. Žila jsem si poklidně na mateřské dovolené a měla pocit, že to dávám na jedničku a že už není příliš mnoho situací, které by mě v současné chvíli mohly vykolejit z mého zažitého osobního štěstíčka. A přeci se stalo. Čtrnáct dní zpoždění...následné dvě čárky! Šok! Radost, emoce, zmatek, obavy...to vše mi proběhlo hlavou při pohledu na pozitivní těhotenský test. Asi všechny matky to znáte, protože i když si člověk miminko plánuje a přeje, tak přesto je to nakonec pocit tak trochu rozporuplný a je třeba pár okamžiků, než se to tzv. vydýchá. A já nemůžu říct, že bych si druhé dítě nepřála, či neplánovala, jen rozhodně ne takhle brzo. Emičce by bylo v době narození mého druhého dítěte necelý rok a půl. To znamená, že bych byla matkou tzv. skorodvojčat. Musela bych si pořídit dvojkočárek, obě děti by zřejmě byly na plenách. Přiznám se, že to byl pro mě šok. Ještě jsem se nevzpamat

Ještě si pamatuji časy, kdy internet neexistoval. Nebo možná i existoval, ale já o něm neměla ani tušení a rozhodně nebyl součástí každé domácnosti jako dnes. Stejně tak to bylo i s mobilními telefony. Měli jsme pevnou linku a taky to šlo. A pár lidí nemělo telefon vůbec. Jak nepředstavitelné. Dnes je internet mojí součástí, denně zapínám u snídaně Facebook a dívám se na fotky svých přátel či známých, čtu si novinky i nejnovější drby. A díky internetu taky získávám celou řadu informací. Dodnes třeba nechápu jak jsem mohla odmaturovat bez internetu - dnešní maturanti si nejspíš neuvědomují jaké mají štěstí, že stačí kliknout a zpracovaná otázka je k dispozici v nejrůznějších provedeních a zpracováních. Já tenkrát sice internet už měla, ale přihlašovala jsem se na něj jen na chvilku - přes pevnou linku a zásadně večer, když to bylo cenově výhodné. Ale bylo to k ničemu, protože tam skoro nic nebylo a maturitní otázky zpracované velmi sporadicky. A tak jsem vzala zavděk těm okopírovaným š

Být matkou je práce na plný úvazek. Jo je to klišé - já vím, ale nedalo mi to a musela jsem to napsat. Když se Emi narodila, byla jsem ze všeho doslova vykulená. Stačilo, aby se Emi v noci trochu zavrtěla a už jsem měla oči na stopkách. Musela jsem samu sebe přesvědčovat, že nemůžu být vzhůru tisíckrát za noc, pokaždé když Emi vydá nějaký zvuk či pohyb. Můj spánek je přeci důležitý! Nakonec jsem si nějak zvykla a přítomnost toho malého uzlíčku vzala za samozřejmost a tak nějak se naučila i vypnout. Aspoň v noci. Jak bláhová jsem byla, když jsem měla pocit, že musím pořád dávat pozor. Tenkrát to ještě byla hračka. Dnes Emi leze, stoupá si a to teprve přichází chvíle, kdy jde doslova o život. A já musím mít oči i uši na stopkách neustále, protože stačí okamžik a má sladká dcera již není tam, kde jsem na ní spočinula naposledy svým pohledem. Zrovna třeba dnes. Hraje si v obýváku za přítomnosti rovnou dvou párů očí i uší. A během vteřiny nepozornosti byla Emi na chodbě a rovnou na sedmé

Všechny manželky to jistě znají - zákeřná choroba na sedm - rýmička! A všechny matky to znají také - rýma s dudlíkem v puse a probdělá noc, protože nosem dýchat nejde a pusinkou to neumí. Takže už třetí noc Emi každých deset minut s pláčem lape po dechu a budí se. Nakonec se mi povedlo ji uspat ve své náruči, takže jsem většinu noci strávila opřená o haldu polštářů s Emi na svém hrudníku. Ale co bych jako matka pro své nemocné miminko neudělala že? Moje krční páteř se z toho snad brzy vzpamatuje. Nyní nezbývá, než počkat týden, až to přejde. Do té doby se musím obrnit trpělivostí, snažit se odsávat (což je v našem případě vyloženě trápení divé zvěře) a mazat Bepanthenem nejen pod plínkou, ale také pod nosíkem, abychom neměli odřený nosík a nepřidělávali si další nepříjemnosti. Víc udělat nemůžu, protože jak se říká - léčená rýma trvá týden a ta neléčené bez tří dnů deset dní.

Na výchovu své dcery mám poměrně jasný názor. Chci ji dávat lásku, péči, něhu, nenechat ji vyplakat, ochraňovat ji, všímat si ji, respektovat a nebít. Mám jasno v tom, že výchova se dá zvládnout i bez fyzických trestů. A i když je mi jasné, že to nebude vždy jednoduché a v budoucnu jistě přijde mnoho chvil, kdy budu počítat do desíti, abych nereagovala dřív než myslím, že se to zvládnout dá. Nechci přeci aby se mě Emi bála, chci aby mě respektovala a uznávala mou přirozenou autoritu.  Do teď to bylo jednoduché a vím, že to ještě nějaký ten pátek jednoduché bude (až puberta napevno vyzkouší mé pevné přesvědčení) a přesto jsem už teď udělala přesně to, co jsem přeci dělat nechtěla! Plácla jsem Emi po ručičce. Ne se zlostí, ani za trest. Jen jsem ji prostě chtěla varovat (už po desáté), že je u těch nebezpečných šuplíků, do kterých si za poslední týden již pětkrát přivřela prstíky a hrozně potom naříkala. A tak jsem jí vzala za ručičku dobývající se k hraně šuplíku, řekla důrazně ne,

Na těhotenství je jedna velmi krásná věc (pokud tedy čekáte první mimi) a to, že máte čas na blbosti. Máte k dispozici neomezené množství času a energie k brouzdání na internetu, diskutování na mamawebech a přemýšlení o těch nejpodivnějších výchovných praktikách a teoriích. Každá z nás se určitě nejméně jednou přistihla při úvahách, že to či ono rozhodně jako matka dělat nebudu. Já si byla jistá v kramflecích mnoha věcmi a dnes, s odstupem času, musím přiznat, že realita je nepatrně odlišná a že se mateřství dá naplánovat stejně jako samotný porod...tedy prakticky vůbec.  Jednou z teorií, která mě nadchla byl výchovný přístup Amazonských indiánů popsaný velmi barvitě v knize Princip kontinua od autorky Jean Liedloffové. Pasáže o pocitech nošených miminek mě dojaly tak, že jsem je četla stále dokola a představovala si samu sebe jako indiánku, který je se svým mimi v neustálém kontaktu tělo na tělo, jak s ním vařím, škrábu brambory, uklízím, bavím se s přáteli a mé krásné malé mimi (

O víkendu jsme byla opět na svatbě. Tentokrát však na svatbě své velmi dobré kamarádky a tak jsem si konečně mohla taky užít svatební radovánky nikoli v hlavní roli, nýbrž jako obyčejný svatebčan. A užila jsem si to náramně. Doslova jsem protančila minimálně jedny střevíce, vypila lahev šampusu, ochutnala vše z rautového stolu a proslzela si krásný dojemný obřad hezky v klidu a v pohodičce. Ačkoli jsem byla od rána nervózní, nemohla jsem dospat a v noci jsem se budila, byla to nervozita neopodstatněná a tudíž příjemná. Nic se z mé strany nezvrtlo, hlídání Emičky zajistila  moje máma, takže jsem si nerušeně užívala celého dne i noci bez stresů a obav (byla totiž v těch nejlepších rukách). A já se aspoň jeden den mohla cítit nikoli jako matka, ale jako žena, dokonce manželka. Miluji své dítě a péče o něj mi přináší mnoho nezapomenutelných okamžiků, ale přesto je toho na mě někdy moc. A ty okamžiky, kdy mohu jít mezi lidi a zapomenout na na ham, papů, ee, beze strachu si obléknout hezk

Jsem momentálně přesně pasující osobou na přísloví kovářova kobyla chodí bosa...jako čestná ambasadorka Bepanthenu již několik měsíců propaguji Bepanthen, všude vysvětluji jak je to ideální mast, která především působí jako prevence opruzenin, že je nutné mazat pravidelně čistý a suchý zadeček a další místa namáhaná v plence a sama se tím také řídím. Opravdu poctivě mažu po každém přebalení, pečlivě opláchnu vodou (pakliže situace dovolí), popř. otřu vlhčenými ubrousky a opravdu jsme měli krásný zadeček bez jediného zarudnutí. A tady je ten háček. Mazala jsem poctivě, ale jen oblast zadečku a další místa - o něco více v předu, jsem už tak poctivě nemazala. A tak tam, kde jsem mazala, byla kůže zdravá a bez zarudnutí a místa opomíjená naopak byla zarudlá, samý pupínek...no prostě opruzeninka jak vyšitá. Mám tedy dokonalé srovnání a můžu s jistotou potvrdit, že Bepanthen opravdu působí velmi preventivně. Sama jsem na vlastní oči viděla rozdíl, když se maže a když ne. Naštěstí se vše vy

Nevím jak vy, ale já se vždy celý rok těším na dovolenou a ta pak uteče jako voda...dokonce mám někdy pocit, že to samotné těšení se je víc, než ten týden u moře, protože to tak neuvěřitelně rychle sběhne...ale co naplat, realita je opět tu. Takže zatímco v obýváku leží ještě nevybalené kufry, na mém těle je dosud mořská sůl a vlasy jsou spletené do exotických copánků, sedám k počítači, abych vám pěkně za tepla povyprávěla svou první přímořskou dovolenou, kterou jsem absolvovala jako matka a manželka.  Začnu pěkně od začátku...vybrali jsme Bulharsko, protože jsem chtěla destinaci, která bude vhodná pro cestování s malými dětmi. A výběr byl trefou do černého. Bulharsko je opravdu vhodné pro malé děti a to z několika důvodů. Je tam krátký let (necelé dvě hodiny), přiměřeně teplo (asi tak 30 stupňů a ovzduší tam velmi připomíná české léto) a hygiena, včetně vody, je dle evropských standardů, takže nemusíte mít strach z toho, že se vaše dítě napije vody apod. Let jsme zvládli úpln