Mateřská dovolená naruby

Nedávno jsem narazila na zajímavý článek s diskusí o tom, co všechno by mělo umět 18.měsíční dítě. Normálně se takovými srovnávacími diskusemi příliš nezaobírám a hlavně nestresuji, ale přivedlo mě to k zamyšlení, co že všechno tedy ten náš Tomášek už umí.  Tak tedy umí vylézt všude možně, čím výš a nebezpečněji, tím lépe. Při mých pokusech o jeho sundání vesele poskakuje, nebo spíš uskakuje a umí říkat ne,ne,ne. Vůbec toho zatím moc nenamluví. Například mě stále oslovuje tati, slovo mami zná, ale využívá jen v případě krajní nouze. Zatím si vystačí s tati a já, protože jsem holka učenlivá, už na to slyším téměř stoprocentně. Dokáže už také spojit dvě slova - děda brm, brm (děda odjel na motorce, děda má motorku, děda seká trávu), děda pa (jdu za dědou, děda odjel), umí také au, bac, éro, papal. S těmito asi čtyřmi podstatnými slovy a dvěma citoslovci si vystačí k veškeré naší konverzaci. Zbytek jsou gesta a zvuky připomínající Tarzana - ukazuje prstem, dělá hu, hu, hu a j...

První tři týdny školky jsou úspěšně za námi a já se pomalu začínám dostávat do nových kolejí. Září se chýlí ke konci a nový školní rok je tedy v plném proudu. Bála jsem se, že se Emi ve školce přeci jen nakonec nebude líbit, že budu muset absolvovat každé ráno martýrium přemlouvání a utírání slziček. Nakonec se nic podobného nekonalo. Emi chodí do školky doslova nadšeně a já si tak můžu konečně užívat mateřské dovolené jen s jedním dítětem. Jen škoda, že to druhé dítko mezitím tak nějak vyrostlo a z roztomilého, spavého miminka se doslova přes noc vyklubal malý rarach a pěkně vzteklý! A tak se mi zdá, že si ty moji blonďáci vyměnili role. Zatímco se Emička způsobně obléká z připravené hromádky, sní celou snídani a dobrovolně si čistí zoubky a nechá se učesat, tak já mezitím honím nahatého Tomáška po celém bytě a snažím se ho převléknout, utírám vylitý čajík a otvírám mu už třetí jogurt, protože ten první si chtěl otevřít sám a ten druhý zase nejí. A když se mi konečně podaří p...

Tomáškovi je 18 měsíců a já se začínám cítit doslova jako "poslední Mohykán". Stále totiž kojím. Bylo nás pět maminek s přibližně stejně starými dětmi. Všechny jsme bez problému kojily. Žádná z nás neměla problémy s tvorbou mléka, děti se od porodnice hezky přisávaly, bradavky nás nebolely, měly jsme v podstatě na růžích ustláno, mléko stříkalo proudem...věřím, že pro některé novopečené maminky to zní jako pohádka. Zhruba po třech měsících skončila první. Ostatní pokračovaly a kojily vesele dál. To víte, občas jsme si hromadně posteskly, že nás to kojení tu a tam obtěžuje, ale co bychom pro ty naše drobečky neudělaly...statisticky jsme si vedly jako skupina velmi dobře, prokojily jsme se k prvním příkrmům a i ty nás od kojení neodradily...a pak přišly oslavy prvních narozenin, první krůčky a naše miminka se začínala měnit v umíněná batolata. Ejhle, ono se to umí dostat do každé podprsenky, dudlík plive, z mléka v lahvičce se mu zvedá žaludek, v noci neusne jinak, než s prs...

Foto jsem si půjčila na internetu:-)... Tomáška roční narozeniny už jsou dávno oslavené, jaro střídavě klepe na dveře a Tomášek stále po čtyřech. To, že roku neuteče, mi bylo jasné dávno, ale že od prvních nesmělých pokusů k opravdové samostatné chůzi uplynou celé dva měsíce, tak to by mě tedy vážně nenapadlo. No prostě měl svůj čas. Vím, že na tom nezáleží a že je naopak dobře, když dítě dlouho leze. I jako druhomatka už přece dávno vím, že nějaké soutěžení není k ničemu. Ale stejně už jsem se nějak těšila, až konečně začne opravdově chodit. Přeci jen to věčné lezení všude možně není moc praktické. V kočárku už byl otrávený, lézt po venku v zimě dost dobře nejde a tak jsem ráda, že už trochu ťape a že ho třeba na dětském hřišti mohu vyndat, on se zabaví prozkoumáváním okolí a já můžu houpat Emi na houpačce.  A když už tedy opravdu chodí, přichází na řadu druhá otázka. Co boty a hlavně jaké? U Emičky jsem dilema neměla žádné. Jakmile se dostala do stádia, že více času stál...

Začátek ledna pro mě bývá vždy takový smutný. Vánoce jsou za námi, to hezké, na co jsme se všichni celý podzim těšili skončilo a teď zase alou do školy a do práce a opět začínají povinnosti. Jeden by řekl, že když jsem na mateřské, že se mě to netýká. Možná že ne, ale přesto na mě vždy dolehla taková podivná melancholie. A tak jsme si ty Vánoce letos pěkně protáhli a jeli se ještě na prodloužený víkend dovolenkovat. A kam jinam než za sněhem.  Ono na té mateřské je totiž obzvlášť důležité mít se na co těšit, něco plánovat a hlavně aspoň na pár dní vypadnout z domu. A hlavně nedbat na klasické výhrůžky při balení zavazadel, protože i já jsem rozhořčeně vykřikovala, že je to naposledy co někam jedu, že mi ta práce před odjezdem za to nestojí a že mi je stejně nejlépe doma ve svém, kde mám všechno pěkně při ruce. Znáte to, člověk už týden dopředu hromádkuje nejrůznější nezbytnosti po celém bytě, na honem vše přepírá, žehlí, kombinuje a vymýšlí. Neznalost tamního terénu věc ješt...

Kojím. Kojím každé dvě až tři hodiny, kojím několikrát za noc, kojím ve vlaku, v letadle, u televize, při uspávání, bolení, kojím v restauraci, na návštěvě, dokonce i v moři... Je to pohodlné, rychlé, vždy připravené a Tomášek kojení miluje. Už deset měsíců.  Z počátku, když se Tomášek narodil, jsem kojila s kloboučky. Někdy na konci šestinedělí se mi je povedlo odbourat. Bylo to pro mě hrozně důležité, protože jsem chtěla kojit co nejdéle. Dokonce jsem byla přesvědčená, že to vydržím až do tzv. samoodstavení (někdy kolem tří let). Nespěchala jsem s příkrmy, počkala jsem si až na konec šestého měsíce a i tak jsem pořád více kojila, než přikrmovala...Neumím si to vysvětlit, ale v prvních měsících kojení se ze mě stal nadšený obhájce a příznivce kojení. Možná jsem tím svému okolí musela být až protivná, neřešila jsem nic jiného. Můj život byla jedna velká laktace! Nejspíš hormony...příroda to tak chce, aby matky kojení totálně propadly. Momentálně mám pocit, že jsem nejspíš...

Léto je definitivně za námi a to i pro mě, která si ho jela spolu s rodinou prodloužit do vzdáleného Egypta. Těch čtrnáct dní uteklo jako voda a já si nějak nemůžu zvyknout, že už je podzim a že ty nové plavky, které se tak skvěle nosily opravdu obléknu leda tak do krytého bazénu. Jako každý rok, i letos jsem si dala skoro měsíc opravdovou dovolenou. Bez povinností, bez práce, bez počítače, pracovního telefonu a dokonce i bez blogu. Prostě takový relax, jen já se svou rodinou, sluníčkem, bazénem, později i mořem a drinky:-). Tímto se tedy omlouvám mým příznivcům za letní pausu a slibuji, že další podobně dlouhá prodleva nastane zase až za rok:-). Jsem tedy zpět, odpočatá, s novou energií a spoustou nových myšlenek. Ale pěkně popořádku...co tedy v tom Egyptě a jak to zvládly moje malé děti? Čím více se blížil odjezd, tím více mi začínalo docházet, že možná  velmi riskuji. Přeci jen mám obě děti dost malé...co když nezvládnou místní klimatické podmínky, budou mít problémy s vedr...

Myslím, že období vzdoru je právem nazýváno trochu s nadsázkou první pubertou. Já totiž doma takového mrňavého puberťáka mám a přiznám se, že už teď se děsím té opravdové puberty, která nás čeká kolem patnácti (nebo možná i dřív). S Emičkou cloumají emoce jako na horské dráze. Z celkem pohodového dítka, které se vesele vrhalo do všech mých navrhovaných činností po hlavě, dokázalo si samo pohrát a každý ho chtěl hlídat, se stala malá protivná uřvandíra, která si neustále něco vynucuje hlasitým jekotem. Když má člověk miminko, tak se po probdělých nocích často uklidňuje, že to za chvíli skončí, z miminka bude batole, naučí se chodit, bude umět mluvit, jíst samo a celkově se ta péče trochu eliminuje. Chvíli, tak někdy mezi rokem a půl až dvěma roky, se to i tak jeví. Je to naprostá pohodička. Máte doma malé, hodné batolátko, které hezky žvatlá, učí se písničky, chce vám se vším pomáhat, zásadně chce všechno zvládnout samo a tak si mnete ruce a říkáte si, že s tímhle přístupem bude za...

Tomáškovi je akorát půl roku a tudíž už prý MUSÍME začít přikrmovat. Od čtvrtého měsíce slyším každou kontrolu, že máme začít zkoušet mrkvičku, ale já statečně odolávala. Rozhodla jsem se pro dlouhodobé kojení a tudíž i s příkrmy nikam nepospíchat. Moje vize byla, že budu plně kojit do té doby, dokud se Tomášek nezačne o jídlo aktivně zajímat. S Emičkou jsem na radu lékařky dbala tzv. imunologického okna a začala přikrmovat ve čtyřech měsících. Nahrál tomu i fakt, že jsem kojila s kloboučky, kojení tudíž bylo zdlouhavé, Emičce evidentně nestačilo a já se těšila, až si od toho věčného kojení odpočinu a nahradím jej nějakým "normálním" jídlem. Emi byla velký jedlík a tak jsme během dvou měsíců zvládly zavést v podstatě všechna denní jídla a za další měsíc dát kojení s bohem... U Tomáška nic takového nemám v plánu (zatím)...představuji si, že budu zavádět příkrmy velmi pozvolna a tak, aby se v žádném případě nenarušilo kojení. Nechám zcela na něm, aby si sám řídil příkrmy...

Vždy, když mám chvíli klidu, tak přemýšlím nad nejrůznějšími tématy, které bych chtěla sdělit a rozebrat více do hloubky...mám v hlavě tolik nápadů na zajímavé čtení...a pak buď usnu, nebo jdu zase něco dělat, mluvím s Emi a zapomenu...pak si sednu k počítači a přemýšlím o čem, že jsem to vlastně chtěla psát a najednou mám hlavu dutou jako vyschlý pomeranč a jdu od stolu... A tak i teď tady sedím a přemýšlím, co že to bylo to naposledy nejdůležitější téma, o které jsem se s vámi chtěla podělit? Tak třeba o tom, že Emi už třetí týden existuje bez plen. To, co se zdálo jako naprostá utopie, tedy Emička bez plenky, se stala skutečností ne jen přes den, ale dokonce i na noc. A až na dvě, tři mírné nehody to je zatím úplně bez problému. Omezila jsem jí večerní dávku sunaru, v noci ji dávám jednou na nočník (ani se přitom nevzbudí) a poslední týden si dvakrát došla na nočník sama, dokonce ho i vylila do záchodu a zase si spokojeně lehla a spinkala dál:-). Další top důležité téma...

první pokus na záda, není to ještě dokonalé, ale to vyladím:-) A je to tady, konečně přišel můj první šátek. Poslední týdny jsem na internetu poctivě sbírala všechny možné rady ohledně výběru toho nejlepšího šátku na nošení dětí. Zdálo by se, že na tom nic není, ale čím více jsem se dozvídala, tím hůře jsem se rozhodovala, který šátek pro mě bude nakonec ten nejvhodnější. Zvolila jsem si tedy základní kritéria - jak dlouhý potřebuji, z jakého materiálu a jakou nejlépe značku. Pro člověka neznalého věci je překvapivé, kolik různých značek lze zakoupit. A ne každý výrobce prodává ty správné šátky. Po delším pátrání jsem tedy zjistila, že pro můj typ postavy  bude dostačující velikost 6 (obecně mám i trochu pocit, že to je taková nejběžnější velikost, se kterou lze vytvořit i složitější úvazy). Materiál už byl trochu jiné kafe a tam se názory a zkušenosti uživatelek poněkud liší. Velkým pomocníkem v tomto ale i v dalším rozhodování, mi byla velmi přátelská facebooková sku...